Hlavní navigace

Mr. Lednička aneb na kus řeči s Ondřejem Frycem

28. 1. 2004
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Když před lety e-shopy patřily k velkým trhákům, nikdo nevěděl, o co jde, ale všichni o nich psali. Dnes je situace téměř opačná – lidé přes Internet začali nakupovat, ale provozovatelé obchodů stojí mimo hlavní záběr médií. Společně s Ondřejem Frycem z Internet Mallu se ale můžeme internetovému obchodování podívat pod pokličku.

Když jsem se před pár lety poprvé potkal s Ondřejem Frycem na jedné z akcí First Tuesday, málem jsem způsobil malé faux pas. Jeho tvář mi byla povědomá a dokonce jsem věděl, že se věnuje elektronickému obchodování. Po chvíli nezávazné konverzace jsem mu proto pochválil webové stránky jeho obchodu, který jsem nedávno navštívil. Bylo zřejmé, že ho to potěšilo: dokonce tak moc, že mi věnoval svoji navštívenku. Díky tomu jsem vzápětí zjistil, že je namísto z firmy, do níž jsem ho podvědomě zařadil, od přímé konkurence. Ten večer jsem domů pospíchal o něco dříve, abych se podíval, jaké stránky jsem to vlastně pochválil. Naštěstí jsem si mohl oddechnout: v porovnání s onou konkurencí obstály na jedničku.

1070

Ondřej Fryc

  • narodil se v roce 1973 v Praze
  • vystudoval VŠE, obor Informační management
  • v letech 1996–97 pracoval pro Nizozemskou komoru
  • v roce 2000 spoluzaložil Bílé zboží
  • od roku 2003 je členem předsednictva APEK

Od těch dob se leccos změnilo. Společnost Bílé zboží se přejmenovala na Internet Mall, z původního eseróčka se stala akciovka, výrazně se rozšířil i prodávaný sortiment. Pod společnou střechou Internet Mallu se dnes v jednotlivých obchodech vedle původních ledniček a jiných kuchyňských spotřebičů prodávají také třeba fotoaparáty, hi-fi věže, televizory, počítače nebo mobilní telefony. Obrat firmy se během čtyř let zvýšil z původního necelého milionu až na 300 milionů korun bez DPH; tak alespoň zní předběžný odhad loňských tržeb.

Jak se zakládá internetový obchod

Historie Internet Mallu vám možná bude připadat tak trochu jako klišé, ale asi tímto způsobem typická česká internetová firma zkrátka vzniká. Jednoho dne na jaře 2000 se Ondřej Fryc rozhodl, že si koupí pár nových spotřebičů do kuchyně. Aby ušetřil čas, hledal nejprve na Internetu. Nabídka ovšem nebyla nic moc: bílé zboží nabízelo jen pár internetových obchodů a namísto podrobných informací o jednotlivých výrobcích nabízely jen velmi základní popis. K nápadu založit si vlastní obchod s tímto zbožím a předvést ostatním, jak se to dělá, už byl jenom kousek.

Jak se Odřej Fryc přiznává, neměl v té době nejmenší představu o tom, jak to v tomto oboru funguje. Sám vystudoval informatiku na VŠE a živil se tvorbou marketingových studií pro zahraniční firmy. Jeho další dva společníci, se kterými Bílézboží založil, byli sice machři přes finance, resp. informační technologie, ledničkám však také nerozuměli. Základní know-how tedy museli získat až za pochodu: zatímco Ondřej Fryc během léta obešel dovozce všech hlavních značek, ostatní pilně pracovali na samotném e-shopu. Roletu vytáhli 20. listopadu 2000, první objednávka dorazila 24. listopadu – ovšem vzápětí se ukázalo, že si jen někdo zkoušel, jak to funguje. První skutečnou ledničku tak prodali až 27. listopadu, tedy týden po otevření. Perličkou je, že hned třetím zákazníkem v historii Bílého zboží se stal Patrick Zandl – a už začátkem ledna 2001 o tom na Lupě zveřejnil článek.

Když chybělo know-how, očekával bych alespoň hromadu peněz na investice. Ale Bílé zboží žádného bohatého strýčka za zády nemělo – do začátku muselo stačit naspořených 200 tisíc. Skoro všechny tyto peníze přitom skončily v reklamních kampaních: dílem na Seznamu, kde šlo hlavně o přednostní výpis při hledání odpovídajících klíčových slov, dílem v Billboardu, který dokázal za slušnou cenu pokrýt reklamními proužky velkou část českého Internetu. O jiných investicích se de facto nedá mluvit: webové stránky si naprogramovali sami, kanceláře měli vybavené již ze svých stávajících firem a žádné zásoby zboží nepotřebovali – výrobky si brali od výrobce až v okamžiku, kdy získali objednávku, a rovnou je odvezli k zákazníkovi.

Základem je dobrá distribuce

Jako naprostý laik v této oblasti jsem se Ondřeje Fryce nemohl nezeptat, od koho ty ledničky vlastně nakupovali a zda tu funguje nějaká distribuční síť. Odpovědí mi byl úsměv: nějací velkoobchodníci tu sice existují, Internet Mall se však už od počátku orientuje na přímou spolupráci s výrobci, resp. jejich zastoupením v České republice. To mělo sice v začátcích určité nevýhody – na některé smlouvy si museli počkat půl roku – ale v současné době by to, už kvůli nákupním cenám, jinak nešlo. Pionýrské doby bez skladů jsou ovšem také minulostí: pro operativní vyřizování objednávek je vlastní sklad nezbytností. Vedle malého skladu u vlastní „kamenné prodejny“ na Sokolské třídě v Praze tak mají po celé republice nasmlouvané externí sklady.

Důležitým rozdílem oproti jiným obchodům je u Internet Mallu způsob dodání. Většina internetových obchodů posílá zboží balíkem prostřednictvím spediční (sběrné) služby. Internet Mall má naproti tomu „vlastní“ službu, což umožňuje pružnější reakci na potřeby zákazníka. Tedy abychom byli přesní: vlastní doprava v pojetí Internet Mallu je ve skutečnosti specializovaná logistická firma, která na sebe ovšem dokáže vzít kompletní corporate identity Internet Mallu. K zákazníkovi tak jeho koupené zboží přiveze dodávka ve firemních barvách a řidič ve firemním tričku mu rovnou potvrdí záruční list, zboží odborně nainstaluje anebo třeba podepíše i smlouvu o splátkovém prodeji. Skutečnost, že jde jen o „out-sourcovaného“ řidiče, kterého zaměstnává úplně jiná společnost, je přitom zcela nedůležitá.

Nejlepší reklama je spokojený zákazník

Jedním z hlavních příčin úspěchu Internet Mallu je podle mého názoru šikovný marketing: což je ostatně vidět už na prapůvodní volbě Seznamu s Billboardem, kteří mohli za celkem málo peněz nabídnout hodně muziky. Zajímalo mě, jakou inzertní strategii má Internet Mall dnes. Podle Ondřeje Fryce se sice nadále snaží inzerovat na Internetu, ten už však není prioritou – většina internetových uživatelů už je zná. Logicky proto musela následovat komunikace v off-line světě: inzerce v rádiích, dopravních prostředcích v pražské hromadné dopravě, v počítačových časopisech. Na moji otázku, jak měří efektivitu těchto marketingových výdajů, Ondřej Fryc jen pokrčil rameny: špatně. Zkoušeli se sice lidí v objednávkovém formuláři ptát, odkud se o Internet Mallu dozvěděli, obvyklá odpověď je však: „Na Internetu.“ Z toho se vskutku mnoho nedozvíte.

Zaujalo mě však, že se Internet Mall vedle „hrubé síly“ v podobě reklamních kampaní snaží získat zákazníky i jinými metodami, mezi něž patří i optimalizace pro vyhledávače. Technické zázemí se nezapře: nemalé úsilí se věnuje snaze o přístupnost, všechny weby jsou designovány ve stylech. Nedá se ovšem říci, že by všechno na stránkách Mallu bylo přesně podle standardů: pokud se nějaká „fíčura“ jinak udělat nedá, akademické úvahy o čistotě kódu musí stranou. Tam, kde tomu nebrání žádný zvláštní důvod, ale standardy dodržují; nebo se o to alespoň snaží. V zájmu oslovení vybraných cílových skupin zkoušeli využívat i Google AdWords, tedy přednostní výpis při hledání určitých klíčových slov v Google. Konkurence je tu však značná a cenu za jeden klik už u některých slov vyhnala až na půl dolaru, což se prý podle Ondřeje Fryce ve srovnání s jinými možnostmi nevyplatí.

Klíčovou cestou, jak získat nové zákazníky, jsou ovšem pozitivní reference zákazníků stávajících, což samozřejmě na všechny obchodníky klade nemalé nároky. U Internet Mallu jsou základem všeho už samotné webové stránky, které nabízejí široký popis jednotlivých produktů a komfortní vyhledávání. Denní návštěvnost všech obchodů ve skupině se mimochodem pohybuje kolem 15 tisíc návštěv a o jejich obsluhu se stará pět dedikovaných linuxových serverů hostovaných u Aliatelu. Zátěž se na nich rozkládá do kruhu a neustále probíhá zálohování. Z 25 zaměstnanců se o blaho nakupujících stará třináct pracovníků zákaznického servisu, kteří mimo jiné přispívají i do on-line diskusí o jednotlivých produktech přímo na serveru. I nerozhodný zákazník se díky tomu může zorientovat v nabízeném zboží a nechat si poradit, který z výrobků si má koupit.

„A co budoucnost?“ „My nesmíme ani naznačovat!“

Nejtěžší otázky, kterými jsem se snažil Ondřeje Fryce trápit, se týkaly budoucnosti. V roce 2002 vstoupil do firmy nový investor, kterým se stal v IT světě dobře známý Eduard Míka. Osobně jsem očekával, že jde o přípravu na exit: tedy prodej zaběhnuté firmy některému z velkých hráčů. To však podle Ondřeje Fryce není součástí jejich strategie: rádi by pokračovali v rozvoji firmy a stali se natolik silným hráčem, aby mohli ve výhledu několika let s některým z velkých retailových řetězců uzavřít rovné partnerství. Vzhledem k tomu, že podle vlastního odhadu v současné době drží zhruba jedno procento celkového trhu (a cca třetinu toho, co se prodá přes Internet), bude to zřejmě ještě docela dlouhá cesta. O tom, zda se chystají rozšířit své aktivity i do dalších zemí či segmentů trhu, však Ondřej Fryc nechce ani naznačovat.

Něco se však podařilo už dnes. Když vstupoval na český trh Electroworld, dával svým zákazníkům garanci nejnižších cen. Jak však nenápadně upozorňuje ve svých letácích, garance se nevztahuje na internetové obchody…

BRAND24


Tento článek je úvodním dílem profilů (rozhovorů) lidí (s lidmi), kteří významnou měrou přispěli nebo přispívají k rozvoji českého Internetu a telekomunikací. Za týden se můžete těšit na Patricka Zandla, se kterým si povídal Mirek Zeman.

S podobným formátem článku se v celé bezmála šestileté historii Lupy můžete setkat poprvé. Uděláte nám proto radost, když nám – třeba i do diskuse – napíšete, jak se vám líbí, co bychom měli změnit a jakou významnou osobnost nevynechat.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je někdejším šéfredaktorem serveru Lupa. V současné době už se psaní věnuje pouze v míře menší než malé, a to zásadně pro radost.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).