ACTA: budou z internetových providerů strážci copyrightu?

O připravované obchodní dohodě ACTA  (Anti-Counterfeiting Trade Agreement, doslova: obchodní dohoda proti padělání) jste se zde na Lupě mohli dočíst již několikrát, v samostatných článcích ( z prosince 2009 a z února 2010). Vždy to ale byly jen „reportáže zpoza zavřených dveří“, protože jednání jsou od začátku vedena v přísném utajení. Což souvisí i s pojmenováním celého jednání, které je prezentované jako sjednávání obchodní dohody: u těch není až tak výjimečné, když se konají v utajení (kvůli obchodním tajemstvím).

Ve skutečnosti se ale jedná o úplně jinou dohodu, a to o mezinárodní dohodu na ochranu práv duševního vlastnictví. Včetně boje proti internetovému pirátství a dalším formám porušování autorských práv v prostředí Internetu.

Důvody pro utajování vznikající dohody asi nejlépe naznačil hlavní americký vyjednavač (Ron Kirk), když svého času řekl, že při zveřejnění dojednávaných opatření by jednací strany odešly od stolu a žádná dohoda by nevznikla. To kvůli nepopularitě projednávaných opatření, které by jednotliví vyjednavači  jen velmi těžko obhajovali před „svými“.

A tak o tom, co se za zavřenými dveřmi pod zástěrkou obchodní dohody ACTA vlastně peče, se jen tušilo z různých úniků. Tedy: až do včerejšího dne, kdy byla přeci jen (oficiálně) publikována dosud pracovní – a tudíž ještě zdaleka ne dokončená – verze dohody ACTA. S mnoha variantními řešeními a bohužel bez uvedení stanovisek, které jednotlivé země zaujímají k tomu či onomu navrhovanému opatření či variantě.

Takže k definitivní podobě dohody ACTA (která by měla být dokončena ke konci letošního roku), je stále ještě daleko. A vzhledem k neuveřejnění stanovisek jednotlivých jednajících stran není ani jednoduché odhadovat, která z variant je pravděpodobnější a která méně. Či co ještě z textu vypadne, nebo se od něj naopak přidá.

Proč došlo ke zveřejnění?

Za této situace je určitě na místě si položit otázku: proč vlastně došlo ke zveřejnění dosud nehotového textu? To už se nyní Američané nebojí, že ostatní strany odejdou z jednání, když všichni budou vědět, o čem vlastně jednají?

No, nejspíše je to trochu jinak.  Tak jak se dalo a nadále dá očekávat, i zde existují dva protichůdné tlaky: jeden na utajování celého jednání, a druhý na jeho „otevření“, alespoň skrze nějaké zveřejnění projednávaných dokumentů. Dosud ale převažoval tlak na utajení, nejspíše přicházející hlavně od Američanů.

Jenže protitlak, usilující o otevření, neustále sílil – a v určitém bodě již přerostl opačný tlak a další utajování se stalo neudržitelné. O tom, co bylo „poslední kapkou“, lze samozřejmě jen spekulovat, ale osobně tipuji na nedávný protest poslanců evropského parlamentu, kteří se velkou většinou (633:13) vzepřeli představě, že by ani oni sami (ani širší veřejnost) nebyli informováni o průběhu jednání, jehož závěry by se ale i pro ně staly závazné. Ve svém usnesení proto europoslanci zavázali představitele Unie ke zveřejnění dostupných pracovních materiálů:

vyzývá Komisi a Radu, aby v souladu …. poskytla veřejnosti a Parlamentu přístup k textům a souhrnům týkajícím se jednání o dohodě ACTA;

V opačném případě europoslanci hrozili obrátit se na Soudní dvůr a vymoci si svá práva (být informován)  soudní cestou.

Zajímavé je, že už přímo ve svém usnesení europoslanci narýsovali unijním vyjednavačům určité mantinely, které by neměli překročit. Ocitujme si ty asi nejzajímavější, které současně naznačují, čeho se poslanci asi nejvíce obávali:

Evropský parlament …. naléhavě žádá Komisi, aby zajistila, aby uplatňování ustanovení dohody ACTA, zejména ustanovení o postupech uplatňování autorských práv v digitálním prostředí, bylo plně v souladu s acquis communautaire ; požaduje, aby na hranicích EU neprováděly žádné osobní prohlídky, a žádá úplné objasnění všech ustanovení, která by pohraničním a celním orgánům umožňovala prohlídky bez soudního příkazu a zabavování zařízení k ukládání informací, např. notebooků, mobilních telefonů a MP3 přehrávačů;

…   domnívá se, že v zájmu dodržování základních práv, jako je právo na svobodu projevu a právo na soukromí, by navrhovaná dohoda – při plném respektování zásady subsidiarity – neměla umožňovat zavedení tzv. zásady „třikrát a dost“ ….; domnívá se, že každá dohoda musí obsahovat ustanovení, že odpojení jednotlivců od internetu musí nejdříve posoudit soud;

Usnesení evropského parlamentu přišlo ještě před dosud posledním jednacím kolem na dohodě ACTA, které proběhlo v nedávných dnech, od 12. do 16. dubna 2010 na Novém Zélandu, a zavazovalo unijní vyjednavače prosazovat zveřejnění již na tomto jednání. A to se zřejmě stalo, protože  poslední den jednání (16.4.2010) vychází společné prohlášení všech účastníků jednání o tom, že pracovní verze budoucí dohody skutečně bude zveřejněna, a to v termínu 21.4.2010.

Již toto prohlášení přitom deklaruje, že některá z nejvíce diskutovaných a nejvíce obávaných opatření nebudou uplatněna: že ACTA prý nebude nijak zasahovat do toho, jak signatářské země mohou či nemohou respektovat základní práva a svobody svých občanů. Že nebude vynucovat kontroly na hranicích, nebude bránit přeshraničnímu tranzitu legitimních generických léků, bude konzistentní s dohodou TRIPS a bude respektovat Deklaraci k dohodě TRIPS a Public Health. A také že žádný z účastníků jednání nepožaduje, aby státy měly povinnost zavádět odpojování od Internetu na principu francouzské digitální gilotiny.

Co je ve zveřejněném dokumentu?

Slibovaný (pracovní) dokument s aktuální verzí projednávané dohody ACTA byl přesně v souladu s popisovaným prohlášením skutečně zveřejněn, včera (21.4.2010) v dopoledních hodinách, a najdete ho zde. A byl zveřejněn skutečně tak, jak bylo avizováno, tedy bez uvedení pozic jednotlivých zemí za jednacím stolem. Což skutečně ztěžuje posouzení toho, jak je ta která varianta pravděpodobná a co se ještě v pracovním textu změní.

Hlavní význam právě zveřejněného dokumentu ale nemusí vůbec být v tom, co vlastně obsahuje. Podstatnější může být samotný fakt jeho zveřejnění, který přeci jen dostane jeho další projednávání do jiné roviny, pod větší veřejnou kontrolu. Umožní lepší a fundovanější (veřejnou) diskusi nad projednávanými aspekty, a v neposlední řadě by mohl alespoň částečně rozvázat ústa těm, kteří se na jednání přímo podílí: dosud mohli odmítat jakékoli odpovědi s odkazem na utajovaný charakter celého jednání (a z toho vyplývající závazek mlčenlivosti). Nyní budou dotazování hlavně na příslušnou „národní pozici“ u toho kterého aspektu, a zde už by mohli být sdílnější. Uvidíme.

Jinak samotný dokument, do kterého již lze nahlédnout, je poměrně složitou konstrukcí s řadou variant, ve které není vůbec jednoduché se orientovat, odlišit zrno od plev a najít to opravdu podstatné.

Z prvního letmého čtení a z prvních ohlasů v médiích ale lze soudit, že hrozba povinného nasazení francouzské digitální gilotiny skrze dohodu ACTA skutečně pominula, tak jak to avizovalo již společné prohlášení. Nicméně asi ne proto, že by se zástupci velkých držitelů autorských práv („Velkého Obsahu“) chtěli vzdát této své klíčové zbraně. Spíše již pochopili, že tato cesta je zbytečně složitá, náročná a také mediálně kontroverzní. A že bude podstatně schůdnější „jít jinudy“: přes internetové providery, kteří by se měli stát jakýmisi „strážci copyrightu“ – protože jich je relativně málo, nemohou se skrývat v anonymitě, a „držitelé práv“ si tak na nich mohou snáze vynucovat určité chování a aktivity.

Představa internetového providera jako „strážce copyrightu“ samozřejmě naráží na dosud platný princip, zakotvený i v unijní směrnici o elektronickém obchodu a u nás konkrétně v zákoně č. 480/2004 Sb. (o některých službách informační společnosti), podle kterého provider obecně neodpovídá za provoz v jeho síti (pokud jej negeneruje sám). Právě to by se ale díky dohodě ACTA mohlo změnit.

Aby to ale nebylo až tak „viditelné“, není to formulováno tak, že by se přímo zavedla odpovědnost providera za činy jeho zákazníků. Místo toho jsou navrhovány podmínky, za kterých se provider může „vyvinit“ z takovéto odpovědnosti. V zásadě by se jednalo o to, aby dostatečně „šel na ruku“ velkým držitelům práv. Například v tom, že by  jim na jejich žádost poskytoval údaje o svých zákaznících, kteří mají porušovat nějaká jejich práva (např. kdo je „schován“ za nějakou IP adresou). Či přímo odpojoval (blokoval) takový obsah, o kterém držitelé práv prohlásí, že jejich práva porušuje. Bez nějakého složitého dokazování, soudního projednávání atd.

Pokud jde o koncové uživatele a jejich odpojování (na principu francouzské digitální gilotiny), zde skutečně není obsažena povinnost signatářských zemí zavádět takováto opatření. Stále je ale takovéto odpojování zmiňováno jako možnost, která není ostatními opatřeními vylučována. Není to ale již prezentováno jako nějaká forma „trestu“ ze strany státu a jeho orgánů, ale již jako řešení „na komerční bázi“, formou vynuceného ukončení smlouvy mezi internetovým providerem a jeho zákazníkem. A opět je zmiňováno, že by k tomu mohlo docházet jak na základě výroku soudního orgánu, tak i na základě rozhodnutí nějakého administrativního orgánu. Což je ve sporu s požadavkem europoslanců, aby se tak dělo jen za základě rozhodnutí soudních orgánů.

Takže francouzská digitální gilotina sice byla formálně vypuštěna – ale její duch se znovu vrací na scénu v neméně silné, a možná ještě efektivnější podobě.