Cenzura Internetu se připlížila do Evropské unie

Ilustrace: Nenad Vitas

Projděte si články a zprávičky zde na Lupě, které byly označené štítkem Cenzura Internetu. Pro rekapitulaci si můžeme připomenout nejzásadnější události posledních měsíců. Francie má svoji digitální gilotinu, která prověřuje pružnost definice presumpce nevinny opravdu v maximální možné míře. A to platí už ta mírnější verze, původní politiky schválená podoba narazila francouzskou ústavu. Hrozí export digitální gilotiny i do dalších zemí? Dlouho se očekávalo, že Evropský parlament mu v rámci telekomunikačního balíčku vystaví stopku. Nakonec schválená podoba balíčku však umožňuje značnou volnost výkladu, jejíž mantinely dle mého názoru jistě některá z členských zemí dříve či později řádně otestuje.

Ale nedívejme se skrze prsty jen na francouzské zákonodárce, kteří schválili digitální gilotinu. Máme tu Bruselem nařízenou regulaci online videa, nad jejíž implementací do české legislativy stále visí velmi velké otazníky. I český parlament se snaží udržet krok. Loni přišel ze senátu návrh de facto zakázat internetové porno. Před několika dny sněmovna v prvním čtení posvětila bič na online sázení, tedy jeho úplný zákaz, který počítá i s pokutami pro banky za převody peněz souvisejících se sázením po Internetu.

Přiškrtit základní lidská práva a osobní občanskou svobodu se však v Evropské unii nesnaží jen někteří politici. Činí se i část telekomunikačních operátorů a to včetně několika českých, která na sebe převzala roli nezávislé justice. Tito operátoři si přisvojují právo rozhodovat o legálnosti jednotlivých webových stránek a přístup k nim svým zákazníkům blokovat. Pardon, operátoři jsou z obliga. Seznam zakázaných stránek jim dodává britská organizace. Že je neprůhledná a má na svém kontě i několik pořádných přehmatů? Stane se (v tuto chvíli lituji, že HTML nemá značku k označení ironie). Síťová neutralita tak v těchto případech spěje do škatulky nikdy nenaplněných ideálů. A může být ještě hůř.

Dost možná nám ale toto všechno bude časem připadat jako bouře ve sklenici vody. Rýsuje se totiž dohoda ACTA. Ano, v tuto chvíli jsou o ní známé jen zcela neoficiální informace, takže ve skutečnosti nemusí jít o žádný úpis ďáblu, jak se zatím dohoda může jevit. Proč je s ní ale tolik tajností? Nepočítám se mezi paranoiky, kteří ve všem vidí spiknutí, ale právě utajování jednání o smlouvě mi přijde spíše jako potvrzení těch nejčernějších předpovědí dopadu této smlouvy na občany.

Nejsem zastáncem naprosté internetové anarchie. Nelíbí se mi ale ani směr, který se mi snad dostatečně podařilo nastínit v předchozích odstavcích. Je to cesta zákazů, omezování a špehování. Proč to všechno? Kvůli lobby zábavního průmyslu, který zaspal nástup vysokorychlostního Internetu a stále lpí na obchodním systému z dob největší slávy fyzických nosičů? Kvůli ambicím určité části politického spektra mít více a více pod kontrolou občany? V některých případech lze argumentovat i vznešenějšími cíli: boj proti zneužívání dětí, boj s počítačovým pirátstvím, boj proti gamblerství.

Rozcupujeme kvůli tomu ale svobodu slova, právo na soukromí, právo přístup k informacím? Předáme státu a nadnárodním společnostem ještě větší kontrolu nad našimi životy? Odpovědět si může každý sám za sebe. Mě osobně ani tak neděsí výše popsané tendence. Ty tu v různých podobách byly, jsou a budou. Obávám se ale minimální možnosti občanů s tím něco udělat. Že máme demokracii? Že se politici stále zodpovídají občanům, kteří je v příštích volbách mohou poslat k šípku? Ve Francii se na digitální gilotině jasně ukázalo, že politici v této oblasti klidně půjdou proti veřejnému mínění. Třeba mají větší motivaci, než je úspěch v příštích volbách. A to se bavíme jen o národním parlamentu.

Vzdálenost Bruselu (tedy Evropské komise a Evropského parlamentu) k voličům z jednotlivých zemí je místy až děsivě propastná. Možnost občanů z jednotlivých členských zemí ovlivnit ve volbách směřování Evropského parlamentu je minimální. Navíc jednání o smlouvě ACTA je utajováno i těmto voleným zástupcům občanů zemí Evropské unie. Aby se to všechno změnilo, byla by potřeba obrovská vlna nevole napříč všemi státy Evropské unie. Jenže internetová svoboda není pro většinu populace téma číslo jedna a platí to i o masmédiích.