Kde je pravda v otázce sdílení?

1. Právo účtovat za každé zhlédnutí.

   Za zhlédnutí filmu v kině zaplatím 150 korun, za zhlédnutí filmu na zapůjčeném DVD nebo zapůjčené kazetě cca 50 korun (za jeden den zapůjčení).

   Někteří sdíleči argumentují tím, že se jim opakovaně stalo, že film nestál za nic a oni zaplatili hodně peněz za nekvalitní zboží, proto si film stahují.

   Můj názor: Toto účtování je v pořádku. Divák, chce-li se dostatečně pojistit před nízkou kvalitou, si může zdarma prohlédnout upoutávky na film, přečíst si recenze v časopisech či webmazích, a vyzbrojen těmito informacemi, které mu sdělí dostatek o audio-vizuální kvalitě i o kvalitě „jako takové“, se rozhodnout, zda kino navštíví či nikoliv. Budou-li toto praktikovat všichni, sníží se výskyt „nekvalitních zážitků“ zhruba pod deset procent.

2. Právo umělců dostávat opakovaně zaplaceno za re-edice.

   Mnohým sdílečům vadí, že umělec po pěti letech vydá „Best Of“, po dalších pěti letech „The Very Best Of“ atd. atd., a pokaždé požaduje značně vysokou sumu za něco, za co už zaplaceno dostal. V podstatě takové jednání označují za hamounství a cítí se oprávněni ujmout se role jakýchsi Jánošíků, kteří hamouny za toto jednání potrestají.

   Můj názor: I toto je v pořádku. Nikdo konzumenty nenutí kupovat si stejnou skladbu znovu – pokud si koupili všechna předchozí alba, mají všechny skladby, které na „výběru“ jsou, možná s výjimkou nějaké jedné či dvou skladeb nových. Jestliže o tyto nové bonusové skladby stojí, musí zvážit, zda pro ně mají tak vysokou hodnotu, že za ně zaplatí cenu plného CD – tedy zda ty (např.) dvě bonusové skladby mají dohromady cenu 600 korun. Jestliže ano, pak ať si album koupí. Jestliže ne, ať ho nechají být. Zachová-li se takto 99 procent fanoušků, půjde cena velmi rychle prudce dolů.

3. Právo organizací „zdaňovat“ prázdná média.

   Podle představitelů organizací sdružujících producenty a distributory se jedná o poplatek za vytváření legálních „záložních kopií“. Tento poplatek odůvodňují tím, že zasahují do práv umělců rozhodovat o tom, jak bude s jejich dílem zacházeno. Tato argumentace ale má vážné trhliny. Například: co když si na prázdné médium či na tiskárnový (kopírkový) papír kopíruji výhradně vlastní práci? Danit smí jedině stát, přičemž tento poplatek JE daň, neboť ho platí všichni – i ti, kteří nevyužijí toho, co je poplatkem kryto. Toto předplacené kopírování uměleckých děl pak zákonitě i slušné lidi může dovést k postoji Nakoupil jsem padesát balíků papíru do kopírky, zaplatil OSA kdovíkolik stovek na poplatcích, takže si teď stáhnu z Internetu album, které jsem si tím předplatil. Absurdní též je, že tento poplatek za kopírování je uvalen na příliš mnoho prvků případného kopírovacího řetězce – poplatek je na harddiscích, paměťových kartách, optických discích, tiskárnách… Takže někdo, kdo si nafotil dovolenou, pak si ji zkopíroval do počítače, vypálil na médium a vytiskl si fotky z dovolené na tiskárně, zaplatí ochranným svazům čtyřikrát poplatek za kopírování imaginárního autorského díla?

Co se týče sdílečů a pirátů, i k nim mám docela zásadní námitky a výtky.

Osobně mě nejvíc štvou TS verze filmů (TS = theatrical screening = pořízení pirátské nahrávky z plátna v kině). Zde totiž mnohem víc než o napravování nějaké nespravedlnosti či hamounství jde o vzájemné přeměřování nádobíčka těchto pirátů – pirátské skupiny (ony si ale říkají „release groups“) navzájem soupeří, která z nich dokáže nabídnout filmy rychleji či ve větším množství. Kvalita TS verzí je mizerná, obraz zkreslený, zvuk nekvalitní, stíny diváků na plátně též ničemu nepřidají. Ale o kvalitu nejde – jde o to, že po té, co se najde odvážný producent, který vloží do filmu sto milionů dolarů, a poté, co stovky lidí rok či déle podstupují náročné natáčení (často spojené s riskováním při kaskadérských či soubojových scénách), se najde doslova „svině“, která kvůli vlastní prestiži dílo ukradne a nabídne všem „zdarma“.

Opravdu mě zajímá, co by se stalo, kdyby jednou do kina přišli skutečně jen tito piráti, vyrobili pirátské kopie, ty dali na Internet a všichni ostatní se na film podívali na počítači. Prostě – kdyby nikdo nešel na Pána prstenů do kina, kdyby nikdo nešel do kina na Titanic, Shreka nebo Matrix…

Piráti namítnou Ale to se nestane! Vždycky někdo do toho kina přijde! Že by? Opravdu film Ostrov (kasovní propadák) viděli v čase promítání JEN ti, kdo za něj v kině zaplatili? Nebo kromě těch, co v kině zaplatili pouhou třetinu výrobních nákladů, film vidělo ještě dvakrát tolik lidí na počítači, a tedy by se film býval zaplatil, kdyby na něj šli do kina? Nejde teď o kvalitu filmu – jde o to, že ho vidělo víc lidí, než kolik na něj šlo do kina, a film skončil v mínusu. Kvůli tomu, že si pár pirátů přeměřuje nádobíčko, kvůli tomu, že desítky tisíc sci-fi fanoušků nechtějí zvednout zadek ze svých židlí a zajít do kina. Docela mi to připomíná zoufalé výzvy transfúzních oddělení nemocnic „Prosíme, přijďte dát krev, nespoléhejte se na to, že ‚on se někdo najde‘ – buďte to vy!“. Nebo též drastické testy „Kdo pomůže člověku, který se zhroutí na ulici?“ – kdy kolem slušně vypadajícího člověka, který vypadá, že dostal infarkt, chodí stovky nevšímavých spoluobčanů, kteří si říkají „Však on mu někdo pomůže“.

Jednou na tom chodníku – nebo v té nemocnici – budete ležet vy. Jednou možná scénář k tomu filmu napíšete vy.

Další věc, kterou bych rád sdílečům řekl, je, že oni nestahují. Oni sdílejí. Všechny efektivní p2p sítě fungují tak, že abyste něco stahovali, musíte též nabízet. V DC++ musíte nabízet nějaký materiál, abyste jiný mohli stáhnout. V BitTorentu to, co stáhnete, začnete ihned nabízet dalším.

V závěrečných titulcích každého filmu je uvedeno, že neautorizované vytváření kopií a šíření je zakázané. Jestliže váš „klient“ stáhl po p2p síti byť i jen část filmu a nabízí ji dál, aniž byste měli autorizaci od držitele práv k šíření, pak s právy tohoto držitele kolidujete. A jsou jenom dvě možnosti, jak se to může dál vyvíjet:

       

1. Budeme pokračovat v Evropském stylu „přece nejsme blbci“, a tedy vyjdeme z toho, že každý chápe, že na 512kB fragment filmu (typická velikost jedné části v BitTorentu) se vztahuje informace obsažená na konci titulků.
2. nebo si stejně jako Američané, kteří usmaží psa v mikrovlnce, budeme hrát na to, že jsme strašně hloupí a nesvéprávní, a „že jsme nevěděli“. Stůj při nás pánbůh, protože v tom případě zhruba tak za rok či dva bude po celou dobu sledování filmu na plátně svítit bílý nápis „SLEDUJETE DÍLO, KTERÉ NEMÁTE PRÁVO ŠÍŘIT NEBO JEHO ŠÍŘENÍ NAPOMÁHAT!“ – zhruba tak, jako je podobná informace na každé krabičce cigaret. Zvedá se mi žaludek při pomyšlení, že budu během sledování filmu rušen nějakým podobným „blbuvzdorným“ mechanismem jen proto, že se pár pirátských sviní u soudu vymlouvalo, že „oni nevěděli, že ten šestisekundový kousíček, který jejich BT klient odeslal, byl chráněno zákonem“.

Všechno se to ovšem nakonec redukuje na základní pravdu, která je už tisíce let neměnná: Připadá-li ti to drahé, odmítni to. Pokud si totéž budou myslet všichni, nikdo to nekoupí, a ten, kdo to nabízí, buď zkrachuje, nebo půjde s cenou dolů. Pokud to ostatním drahé připadat nebude, koupí si to. Ale nemůžeš brát „spravedlnost“ do vlastních rukou a narovnávat domnělou křivdu tím, že tomu, kdo něco nabízí z tvého pohledu předraženě, dané zboží ukradneš, či dokonce že mu to ukradneš a začneš to zájemcům nabízet za nižší cenu. To je totiž zvráceně komunistický přístup, a Sibiř je plná pomníčků toho, kam tento přístup vede.

Piráti, nedělám si iluzi, že byste přestali vytvářet pirátské verze. Dejte ale, prosím, filmům alespoň měsíc „hájení“, než se na ně vrhnete jako kobylky a začnete na nich parazitovat.