Porno na Internetu: Vatikán, Uzel a zákon

Pro výrobu a šíření pornografie obecně platí, že to není činnost, kterou lidé vykonávají spontánně a s nadšením, nýbrž o činnost prováděnou primárně za účelem zisku. V podstatě tedy jde o podnikání, jak je definuje obchodní zákoník. Jedná se však o podnikání velmi specifické, které ve společnosti budí silně kontroverzní názory.

K pornografii existují v zásadě dva přístupy: Liberálové jsou toho názoru, že ji nemá smysl stavět mimo zákon, neboť stát se tak zbavuje možnosti její regulace a to, co by mohlo být legitimním podnikáním, se stává doménou organizovaného zločinu. Konzervativci naopak jsou pro více či méně represivní přístup a argumentují tím, že pornografie narušuje morální vazby ve společnosti. Tvrzení liberálů jsou podložena sociologickými studiemi a statistikami. Konzervativci používají spíše metafyzických argumentů, neboť přímá vazba pornografie s nárůstem promiskuity či výskytem sexuálních úchylek mezi jejími konzumenty dosud nebyla prokázána.

Je tedy nasnadě, že konzervativcům zajišťuje bohaté příděly munice Vatikán, který vede proti pornografii a násilí v médiích (tedy i na Internetu) nesmiřitelný boj. Oba jevy – pornografie a násilí – jsou většinou posuzovány a odsuzovány společně. Dle Svaté stolice „poselství pornografie a násilí je pohrdání, považování druhých za věci spíše než lidi“ . Z toho má plynout, že „pornografie a násilí oslabují něžnost a soucit a posilují necitelnost a dokonce brutalitu“ . Kompletní text stanoviska Vatikánu vůči šíření pornografie v médiích je k dispozici na oficiálním vatikánském websitu.

Na opačné straně stojí názor známého českého sexuologa Radima Uzla. Za úsilím katolické církve se dle něj skrývá tisíciletá zkušenost, že člověk omezený v určité základní potřebě (jídlo, sex) se dá snadněji ovládat. Uzel žádnou souvislost mezi běžnou pornografií a nemorálností člověka nevidí. K Uzlovu stanovisku se hlásím i já, věren odkazu K. H. Borovského, který napsal:

Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě:

• Nic jim nedávat.
• Nic jim nevěřit.

Pak je s nimi lehko.

Jak přistupuje k pornografii právo? Opatrně. Za ústavní základ internetového pornoprůmyslu lze považovat čl. 26 Listiny základních práv a svobod, dle kterého „má každý právo podnikat“ a čl. 17, dle kterého má každý právo „svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“ . Článek 17 však na jiném místě specifikuje, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, je-li to nezbytné „pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“ . Slůvko mravnost zdůrazňuji, protože pro svobodu podnikání v pornoprůmyslu je určující, zda je pornografie právem považována za mravnou.

Žádná právní definice mravnosti však neexistuje. Jak totiž zdůrazňuje JUDr. Václav Pavlíček ve svém komentáři k Listině, „pojem mravnosti se mění v místě a čase“ . Pro jeho obsahové vymezení slouží soudní interpretace s ohledem na měnící se společenské normy. Jinými slovy, pokud majoritní společnost považuje pornografii za nemravnou, tak je nemravná i z hlediska práva a naopak.

Vezmeme-li v úvahu pořad Peříčko, „nahaté“ předpovědi počasí, způsob sexuální osvěty v časopisech typu Bravo a Dívka, otevřenost k sexuálním tématům ze strany známých osobností a širokou toleranci ba nadšené přijímání toho všeho ze strany majoritní populace, lze míti zato, že pornografie českou společností za nemravnou v současnosti považována není.

Opatrný přístup českého práva k pornografii se nicméně projevuje v Trestním zákoníku, kde je v §205 definována skutková podstata trestného činu ohrožování mravnosti a kde zákonodárce pornografii za nemravnou považuje. Rozlišuje však mezi pornografií „normální“, jejíž šíření s určitými výhradami trestné není, a pornografii „zvrhlou“, jejíž šíření trestné je. Odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo propadnutím věci může být potrestán ten, kdo „uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí nebo dováží pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu, zobrazení nebo jiné předměty ohrožující mravnost, v nichž se projevuje neúcta k člověku a násilí, nebo které zobrazují sexuální styk s dítětem, se zvířetem nebo jiné sexuálně patologické praktiky“.

Z formulace „(…) kdo dováží pornografická díla (…) nebo jiné předměty ohrožující mravnost“ , vyplývá, že zákonodárce pornografii považuje za ohrožení mravnosti. Na druhou stranu, ačkoliv je dle zákonodárce pornografie ohrožením mravů, není trestná, pokud se nejedná o pornografii zobrazující sociálně patologické praktiky.

I za šíření „normální“ pornografie však může být potrestán ten, kdo „pornografická díla nabízí, přenechává nebo zpřístupňuje osobě mladší než šestnácti let, nebo je na místě, které je osobám mladším šestnácti let přístupné, vystavuje nebo jinak zpřístupňuje“.

Vymezení skutkové podstaty trestného činu ohrožení mravnosti je podle mně natolik pružné, že v případě existence společenské objednávky by mohla polovina tvůrců českého Internetu skončit v base. Stačí vzít v úvahu obrovské množství sadomasochistického porna, ve kterém se nepochybně projevuje „neúcta k člověku a násilí“ . V jedné cele by se tak mohli sejít provozovatelé obrázkové databáze Oldův sen, tvůrci sadomasochistického situ BDSM.CZ, šéfové předních českých portálů (stačí juknout do příslušných kategorií katalogu Atlasu, Centra a Seznamu) a koneckonců i já, protože jsem na všechny tyto zdroje sexuálně patologické pornografie odkázal.

Další nástraha pro všechny subjekty zmíněné výše spočívá ve skutečnosti, že erotické odkazy, obrázky, povídky, videa atp. jsou ve valné většině volně přístupné dětem. Všudypřítomné disclaimery nepředstavují pro nadrženého puberťáka ochranu, nýbrž pouhé jedno kliknutí navíc. Je však třeba dodat, že ve stejné situaci se nacházejí prodejci denního tisku, kteří si s vystavováním a zpřístupňováním pornografických tiskovin nečiní problém.

Až tedy dostane KDU-ČSL v parlamentních volbách přes 50 procent, má se český Internet na co těšit. Ostatně jak ukazuje zkušenost sousedního Polska, k prosazení absolutního zákazu šíření a výroby veškeré pornografie stačí v podmínkách demokratického státu intenzivní lobování relativně malé skupiny. Na nátlak katolických kruhů polští poslanci v březnu roku 2000 odhlasovali zákon, dle kterého za prodej a výrobu „softporna“ hrozily až dva roky vězení, u „bestiálního porna“ (mezi které byly výslovně zařazeny i sadomasochistické materiály) hrozil maximální trest pět let odnětí svobody. A to přesto, že dle průzkumů veřejného mínění 78 procent Poláků soudilo, že dospělí mají právo koukat se v televizi na nahé ženy a 56 procent respondentů nemělo nic proti prodeji měkké pornografie. Že zákon, za který by se nemuselo stydět Španělsko v období vlády caudilla Franca, nakonec nevstoupil v platnost, je zásluha prezidenta Alexandera Kwasniewského, který kontroverzní normu odmítl podepsat.

Která cesta je ta pravá? Represe za „nemravný“ obsah nebo tolerance? Osobně se kloním k rozumnému přístupu spolupráce státních orgánů se soukromou sférou po vzoru USA. Tam působí od roku 1999 organizace ICRA (Internet Content Rating Association), která se specializuje na hodnocení internetového obsahu z hlediska přítomnosti sexu a násilí. ICRA vyvinula jednoduchý způsob hodnocení internetového obsahu a omezení přístupu k jeho „méně mravným“ součástem. Funguje na bázi dobrovolnosti: webmasteři dobrovolně umístí na svůj web malý kus kódu, ze kterého internetový prohlížeč identifikuje obsah. Uživatelé Internetu (např. rodiče či učitelé) dobrovolně nastaví browser tak, aby byl omezen přístup na stránky, které jsou pro ně (potažmo děti či žáky) nevhodné. Z českých erotických webů používá ICRA rating například Sextant. Další snad budou následovat. Tento přístup má tu výhodu, že nezvyšuje náklady na státní byrokracii a nezapleveluje právní řád úzce zaměřenými normami. Zároveň má dobrovolné hodnocení tu výhodu, že chrání před nevhodným obsahem, aniž by omezovalo svobodu slova, která je základní vlastností demokratického systému.