Václav Žák: anonymní Internet během několika let zmizí

Český Internet se bude mít brzy přísnější pravidla, i tady se má zavést nová mediální směrnice Evropské unie. Ta předchozí dosud předepisovala „televizi bez hranic“, v nové se mluví o „audiovizuálních mediálních službách“. Proč ta změna?

Princip televize bez hranic byl jako směrnice přijat v roce 1989, kdy existovalo jen televizní vysílání, nikoli ještě služby na vyžádání. Když se objevily, pokrývala je směrnice o elektronických komunikacích. Směrnice televize bez hranic se na ně nevztahovala, protože nebyly považovány za televizní vysílání. Když se objevil rychlý Internet – v době vytáčeného připojení samozřejmě nemělo o žádných videoslužbách smysl mluvit –, zkomplikoval to. Jednak umožňoval provozovat služby na vyžádání, jednak služby, které se podobaly nebo byly ekvivalentní kabelovým televizím. Hledalo se, jak s tím naložit. Výsledek značně ovlivnil rozsudek Evropského soudního dvora ve sporu firmy Mediacabel s nizozemským regulátorem, jestli near-video-on-demand je službou na vyžádání. Soud rozhodl šalamounsky: řekl, že podstatnou charakteristikou televizní služby je současnost. Televizní služba je taková, že když si ji váš soused pustí o čtvrt hodiny později, bude se dívat na to samé, co vidíte vy. Když si volíte, kdy začnete film sledovat od začátku, jde o službu na vyžádání. Tento rozsudek značně ovlivnil úvahy, jak jednotně uplatňovat regulaci přes všechny platformy.

Je to nutné?

Pochopitelně. Když by Internet začal soutěžit s kabelem, kabeloví operátoři by byli znevýhodněni, protože na kabel by se regulace vztahovala, na satelit také, ale na internet nikoli. Navíc služby na vyžádání divák konzumuje podobně jako televizní vysílání. Základní premisa Evropy ovšem je regulovat je jen lehce.

V chystaných zákonech se přesně mluví o „zvláštním způsobu přenosu“. To znamená Internet?

Ano. Regulaci budou podléhat všechny platformy, i Internet. Místo pouze na vysílání se směrnice bude vztahovat na všechny audiovizuální mediální služby. Místo pojmu „vysílání“ se nově zavádějí kategorie „lineárních“ a „nelineárních“ služeb. Klasické vysílání je lineární službou, která se vysílá podle předem sestaveného programu. Nelineární službou je video na vyžádání, tedy volba z katalogu.

Britský regulátor Ofcom přitom odvedl velký kus práce, aby vymezil, na co všechno se směrnice nevztahuje. Z regulace jsou vyloučeny třeba všechny oblasti personální komunikace. Když si dáte do koupelny kameru a budete to promítat na Internet, pokud za to nebudete vybírat peníze, směrnice by se na to vztahovat neměla.

A co skladiště uživatelských videí jako YouTube?

YouTube nespadá do jurisdikce EU. Důležitým parametrem bude, jde-li v těchto případech o hospodářskou činnost. Spíš jde o erotické streamované kanály jako FreeTV.cz, které zprostředkovávají obsah jen za zaslání placené SMS. Ty by měly nově podléhat oznamovací povinnosti: říci regulátorovi, že takové služby poskytují. Kde dnes zpřístupňují obsah pro „velmi dospělé“ mladistvým, budou mít v budoucnu potíže.

Jak zabrání šíření takového obsahu regulátor? Provozovatelé se ohlásí, ale to ještě nezamezí dětem sledovat to.

Pokud provozovatelé neprokážou, že udělali dostatečná opatření, aby to nemohli konzumovat mladiství, budou podléhat sankčnímu řízení.

Co mají být „dostatečná opatření“?

Jednak časový rozsah služby, tedy poskytování jen od 22 do 6 hodin (jako to už platí pro „závadné“ pořady v televizi – pozn. red.), jednak technický prostředek, zakódování služby. Klíč k ní by pak držela osoba starší osmnácti let. Podepisovala by smlouvu na tento explicitní obsah a jestli doma dovolí se na to dívat dětem, bude její odpovědnost.

Fotografie: Ivana Dvorská

Neumím si představit, že by si dnes v podstatě polovina populace, nějakých pět milionů lidí, musela takto opatřovat jakýsi dekódovací klíč. Funguje to už někde?

Podle dnešních pravidel Internet vůbec nepodléhá regulaci.

Měl jsem na mysli podobné prakticky fungující modely v oblasti médií, předepisované ne směrnicí Evropské unie, ale národními legislativami.

Řada kabelových či zemských operátorů už do set-top-boxů zavádí karty, které poskytují informaci o věku uživatele. Podle toho jsou operátoři schopni zpřístupňovat určitý typ obsahu. Zejména se to týká služeb na vyžádání, kde třeba filmy jsou označkované, mají příslušný rating, a podle toho, kdo se na ně dívá, což se zjistí z karty, se pozná, jaký typ produkce mu lze zpřístupnit. Funguje to třeba u zemské televize ve Švédsku.

U Internetu to ale zřejmě bude složitější, protože se nebude jednat o připojení k jednotlivým pořadům z videotéky, ale o připojení k síti, které přes prohlížeč nabízí bezedný obsah.

Mně se tento model, který Evropa vymyslela, příliš nezamlouvá, protože ho lze snadno obejít. Pokud se vztahuje jen na provozovatele usídlené jen v některé zemi EU a pokud se na Internetu přestěhuje jinam, bude obtížné vůbec mluvit o regulaci. Evropa ale jiný model přijmout nemohla, protože v době, kdy se začalo o úpravě audiovizuálních služeb diskutovat, jiná možnost regulace neexistovala. Navíc ji k tomu navedl výše zmíněný verdikt soudu. Do budoucna jsou podle mě dvě cesty. První je filtrování obsahu Internetu, tzv. bezpečný Internet, který nabízí i někteří mobilní operátoři – v Británii takto filtruje pornografický obsah třeba British Telecom. Filtrování jednak zavání předběžnou cenzurou, jednak existují příklady přehmatů, kdy se přebal „nezávadné“ desky s obrázkem dítěte považoval za dětskou pornografii. Podle mne by se spíš mělo postupovat přes ověřování věku a univerzální „hvězdičkování“ filmů. Google, Warner Brothers a hollywoodská studia se dobrovolně zavázaly, že budou vyznačovat „přístupnost“ u všech svých produktů. Zavede-li se do takového univerzálního způsobu označování i možnost jej národně přizpůsobit, mohla by se kontrola přesunout na poskytovatele internetového připojení. Protože ti se – na rozdíl od poskytovatele obsahu – nemohou odstěhovat, aby se vyhnuli regulaci. Jejich povinnost by byla jednoduchá: nabídnout rodičům možnost kontroly, nic víc.

Mluvíte vlastně o systému ratingu, označování pořadů, který už funguje pro počítačové hry (PEGI) a s nimž se podle nizozemského vzoru počítá také pro televizní pořady…

Je to podobné, založené na stejném principu. Dotýkalo by se to veškeré videoprodukce, ale operátor by neměl jinou povinnost, než ověřit věk a digitální značku ratingu.

To by tedy znamenalo, že by každý musel mít elektronický klíč, jimž by se identifikoval při připojení, jinak by nemohl surfovat.

Tak. Přece všechny tyto služby jsou založené na přihlášení. Bez toho se přece na Internet nedostanete.

A co bezplatné WiFi sítě v kavárnách?

To by byl problém. Jsem ale přesvědčen, že anonymní Internet během několika let zmizí. Ne kvůli ochraně dětí, ale kvůli ochraně bankovních služeb, boji s terorismem i s podvody v elektronickém obchodu. Internet vůbec nebyl postaven „bezpečně“, byla to služba pro vojáky a posléze pro uzavřenou univerzitní komunitu. Už se do bezpečnosti hodně investovalo a vývoj určitě nekončí. Regulace by pak vyšla vlastně zadarmo, pro operátory by nepředstavovala vůbec žádnou zátěž.

V dosavadní diskusi o nové směrnici se střetávají dva ideologické principy, z nichž jeden tvrdí, že se chystá cenzura Internetu, znásilňování svobodného média.

Internet přece nebyl koncipován jako svobodné médium. Vznikl na základě zadání americké armády, jak řešit komunikaci v případě, kdyby v případě jaderné války bylo ochromeno komunikační centrum. Hledalo se uspořádání, které by žádné centrum nemělo.

Lidská komunikace vždy podléhá více principům, nikdy ne jednomu. Pokud někdo zdůrazňuje jen jeden princip, v tomto případě svobody projevu, a nebere v potaz další, např. ochranu mladistvých, ochranu osobnosti, autorská práva a podobně, myslí jednostranně. Jsou i jiné ohledy, které je třeba brát v potaz, uvažujeme-li o ochraně komunikačního prostoru. Proto si myslím, že regulace by měla být do budoucna založena na identifikaci uživatele.

Evropa má ovšem celou řadu základních kritérií, která jsou protikladná. Televize bez hranic je postavena na principu „země původu“, tedy ekonomickém kritériu. Jinými slovy, licencovaný program má pod dohledem pouze ta členská země, která licenci udělila. To je ovšem v přímém protikladu s principem subsidiarity a ochrany kulturní rozmanitosti, protože přístup Švédska k audiovizuálním dílům se sexuální tématikou je úplně jiný než třeba Portugalska. Pokud se jako země původu vybere Švédsko, Portugalci s tím budou mít problém.

Navíc Švédů při těch sexuálních scénách bude víc.

To není k smíchu. Jedna z největších expertek na mediální regulaci, doktorka Eva Solomon z Británie mi vyprávěla zážitek z Turecka: tvrdili jí tam, že viděli ve filmu něco absolutně hnusného, nic horšího prý v životě neviděli. Když se jich zeptala, co to bylo, řekli, že homosexuální pár, který se líbal na lavičce v parku. Nejde pouze o Turecko, i v Evropské unii jsou země, které jsou na určité fenomény velmi citlivé. Vnímání takových scén tedy souvisí s kulturou té které země a pokud to projde kontrolou země, která je „liberální“, může to v jiné zemi mít dost negativní důsledky.

Na poslední schůzi RRTV řešila případ maďarských kreslených lidových pohádek, vysílaných v poledne v Rumunsku. Rumuni byli přitom pohoršení nahotou, která se v pohádkách objevila, a to jde o kreslenou nahotu. Je to ale uráželo. Stejně tak mi známá z Chile napsala, že ani u nich by se to nepustilo před dvaadvacátou hodinou.

Systém, o němž si myslím, že by ho v budoucnu měla EU zavést, umožňuje zohlednit národní zvláštnosti: tudíž v Rumunsku by maďarská pohádka nedostala rating, že je vhodná pro malé děti. Zachovává se přitom princip země původu, tudíž snaha vytvořit z Evropy jednotný hospodářský prostor, to je jeden aspekt, ale i druhý aspekt, kulturní rozmanitost.

Někomu může přijít zvláštní, že česká rada pro vysílání rozhoduje o stížnostech Rumunů na maďarské programy, ale RRTV ve své výroční zprávě za loňský rok píše, že se rozmáhá právě „licenční turistika“, praxi, kdy evropští provozovatelé přehlašují své živnosti do jiných zemí, kde je mají levněji. Takový program pak třeba satelitního provozovatele v Česku přijde na správních poplatcích na padesát tisíc korun na dvanáct let, zatímco v Maďarsku deset tisíc eur ročně.

I nehledě na to uvádíte, že obtížně zvládáte monitoring licencovaných programů. Jak počítáte, že naroste regulací Internetu? Bude stačit oněch osm lidí navíc, o něž ministerstvo kultury navrhuje rozšířit dnes pětačtyřicetičlenný úřad RRTV?

Na to se musíte ptát politiků, oni rozhodují, jak vypadá personální obsazení regulátora. Domnívám se, že by bohatě stačilo, kdyby se ujala představa, že regulace je cosi, co patří k byznysu. A že by část nákladů na regulaci měl nést byznys sám. Což je úplně běžné v Británii a v řadě jiných zemí. Kdyby se toto promítlo do nákladů na regulaci, zmizela by motivace pro licenční turistiku. Správní poplatek se totiž odvíjí od ceny správního úkonu, padesát tisíc je adekvátní částka. Ale nikde nejsou rozpočítány náklady na monitoring, a ten by měl platit byznys. Protože firmy v tomto oboru, aby mohly fungovat, čerpají zdroje státu. Dnes si kdokoli může v ČR požádat o licenci, a protože je nároková, dostane ji prakticky zadarmo. Jenže státu rostou náklady na monitoring a na regulaci programů. Pokud nad tím mávneme rukou a úředníky ušetříme tím, že monitoring dělat nebudeme, můžeme narazit na sankce ze strany Evropské komise. Pokud by Česko předvedlo, že není schopno zajistit ochranu mladistvých, bude z toho mít potíže. Zatím však neexistuje politická odvaha zajistit, aby peníze na provoz regulátora nešly jen ze státního rozpočtu.

Se samoregulací přední provozovatelé souhlasí a přitom kritizují, že Česko si příliš extenzivně vykládá návrhy a možnosti dané evropskou směrnicí, že je „papežštější než papež“. V některých oblastech (…) český zákonodárce bezdůvodně navrhuje oproti směrnici přísnější pravidla, napsal konkrétně ředitel Seznamu Pavel Zima v týdeníku Strategie. Samoregulace by podle Zimy předešla účelovému přesunování sídel do zahraničí a náklady by mohly být menší, kdyby se byznys samoreguloval…

Nepochopil jsem z článku pana Zimy, v čem jsme papežštější. Jsem přesvědčen, že česká úprava nikdy nejde nad rámec toho, co bylo dohodnuto v Bruselu.

Samoregulace, koregulace, to jsou užitečné instituty. V budoucnu by se měly prosadit, ale to se neudělá od zeleného stolu. Kdyby provozovatelé chtěli touto cestou jít, měli by si samoregulační orgán ustavit, přijmout stanovy i způsoby sankční ochrany, předvést, že umějí dodržování pravidel vynutit, nebo minimálně ukázat, jak by v konkrétních případech rozhodovali. Teprve pak je možné přistoupit na koregulační princip, tedy že se regulátor bude ve většině případů opírat o rozhodování samoregulačního orgánu.

Samoregulace ale na Internetu už zafungovala, můžeme tak vidět třeba roli SPIRu při sjednocování reklamních formátů. To, že se nedostali ke značkování a omezování obsahu, nemusí být argument proti nim, vše probíhá v nějakém čase, nejde vše naráz…

Protože směrnice vznikala pod značným vlivem Británie, a to je země, v níž má samoregulační princip domovskou zemi, pochopitelně samoregulaci podporuje. Podporoval bych ji taky, ale doposud v českém právním řádu neexistuje právní struktura, která by koregulační funkci umožnila: musí zajistit, aby v jedné právnické osobě koexistovaly státní a soukromé finance i rozhodování. Stát musí samoregulační funkci podpořit, protože tím šetří, ale zároveň musí dohlížet, jestli samoregulace dokáže vynutit naplňování dohodnutých kodexů. Pokud ne, musí mít stát možnost zasáhnout.

Co dělá RRTV pro zavedení samoregulace?

My nejsme tvůrci zákonů, můžeme pouze dělat osvětu. Pozvali jsme naše kolegy z Nizozemska a udělali několik seminářů o systému NICAM. Na ministerstvu kultury o tom proběhly diskuse. Lze říci, že se provozovatelé vysílání pro systém NICAM nadchli. Uvědomili si, kolik konfliktů s RRTV by jim ubylo. Ministerstvo kultury si nechalo udělat projekt o ratingu audiovizuálních děl, který vedl profesor Jan Jirák. Bohužel, další zúčastněné subjekty, které by systém měl zahrnovat, jako videopůjčovny, kina, distributoři audiovizuálních děl a počítačových her, už zdaleka tak nadšeni nejsou. Navrhnout legislativní opatření podobná nizozemskému projektu vypadá, bohužel, v současné politické situaci jako málo pravděpodobné.

Jak budete regulovat Internet? Bude to zase na oznámení? Pavel Zima ze Seznamu si stěžuje, že všechny nezvládnete kapacitně a že to tedy dopadne jenom na nejviditelnější, nejnavštěvovanější servery, ty že jsou nejvíc na ráně.

Také mají největší dopad, že. Není to nelogické.

Ale není to ani spravedlivé.

Souhlas. Rada postupně přechází od systému čisté reakce na stížnosti k systému kombinovanému, v němž vybíráme provozovatele sami a podrobujeme je profesionální analýze. Jakým algoritmem vzorek vybíráme, pochopitelně nezveřejňujeme. Tedy nereagujeme pouze na stížnosti. Asi bychom podobně postupovali i v případě Internetu. V Bavorsku postupují tak, že šest lidí u obrazovek denně vyhledává závadný obsah na německy mluvících webech. Osobně se domnívám, že se spíš půjde cestou vzorkování.

Jak bude regulátor moci kontrolovat hojně navštěvované „internetové televize“ s kvantem klipů, jako třeba Stream.cz? Ti například erotická videa, pokud vím, nenabízejí, a dost si hlídají, aby je k nim nenahrával ani nikdo z uživatelů.

Pak by neměli mít vůbec žádný problém. Představa, že by u těchto serverů rada procházela celé jejich archivy, je scestná, tam bychom asi reagovali na konkrétní stížnosti.

Ve výroční zprávě se píše o videologgingu, postupu, který umožňuje adresné vyhledávání ve videosouborech. To je nový nástroj?

Není to novinka, používá se to déle. Existují na to systémy, vyvíjené vesměs v zahraničí. Používají to i zpravodajské služby pro identifikaci obsahu. Stejně jako se indexuje obsah textu, aby se v něm dalo vyhledávat, aniž by bylo nutné ho sekvenčně procházet, existuje podobná technika i pro videosoubory. V takto indexovaném souboru pak můžete v reálném čase najít obraz určitého určitého člověka a/nebo vyhledat jeho jméno ve zvukové stopě. S takovým systémem lze provádět kvantitativní analýzu zpravodajských či publicistických pořadů, můžou se tím lokalizovat nadávky či vulgarity či pornografie.

Otázka asi je, zda systém v případě odhalených intimních partií rozezná podle zadaného obrazu skutečně všechny, ta škála bude zřejmě různá, u žen i u mužů…

To asi bude. – Viděl jsem tento systém v Rakousku, tam se systém používal pro průmyslové účely. Ale může to také zjednodušit fungování regulátora, neboť analytici by si počítačem nechali projet, co se odehrálo, nemuseli by se dívat na celé filmy či pořady, spíše by jen ověřovali, že prohřešek, který automatizovaně našel systém, je skutečně prohřeškem a jak závažným.

Nakolik tento systém už jako rada pro vysílání využíváte?

My ten systém nemáme, je poměrně drahý. Požádali jsme o možnost podílet se na jeho využívání v rámci evropského projektu racionalizace státní správy, který zastřešuje ministerstvo vnitra. Pokud vím, systém byl přijat do dalších kol výběru. Vezměte si, že tento systém může například také chránit památky. Můžete si kamerou natočit mobiliář kostela a policista, který na hranicích zjistí, že někdo převáží obraz, může pomocí digitálního fotoaparátu přes notebook zjistit, zda není kradený, případně odkud přesně zmizel. Byly by to dobře investované peníze, využití systému by se neomezovalo jen na potřeby rady pro vysílání, ale bylo by rozhodně širší.

Podle nové směrnice by se mělo nelineárních audiovizuálních služeb týkat nově i povinnost zatím vztahovaná jen na televizní vysílání, totiž dodržování povinného podílu evropské tvorby ve výši padesáti procent celkového programu. Jak to budete kontrolovat, když i u televizí je to obtížné? Navíc třeba televize Prima tuto kvótu loni nesplnila a současná právní úprava neposkytuje možnost výraznějších sankcí.

To je věc, na které Evropa trvá, Evropská komise tomu začíná věnovat čím dál větší pozornost. Triky, kdy se nadabování venezuelské novely počítalo do procenta původní evropské tvorby, nebyly to nejvhodnější.

Není to ale natvrdo vynucovaná norma, Evropská unie nechává na úvaze národního regulátora, kdy ji má považovat za proveditelnou. Pokud někdo připravuje televizní kanál pro šíření americké produkce, je obtížné po něm chtít, aby tam měl padesát procent evropské tvorby. Ne. Jde hlavně o plnoformátové kanály, které by měly dbát, aby v programové skladbě byly zastoupeny evropské filmy. Ony to obvykle plní bez problémů, významnou složkou bývá domácí produkce. Toto pravidlo tedy není tak nerozumné.

Čili v případě internetových „televizí“ bude regulace v tomto směru probíhat deklarací čísel ze strany provozovatele, ne že vy byste to kontrolovali, přepočítávali, je to tak?

Ano, z naší strany je to prakticky vyloučené. Ovšem pokud se internetoví provozovatelé chtějí samoregulovat, nemohou lhát.

Podle směrnice se vůbec nemají regulovat internetová rádia. Proč?

Protože to by bylo rozšíření nad evropskou úpravu. Ta se rozhlasového vysílání vůbec netýká.

Vizuální složka je tedy pro evropské zákonodárce to hlavní domnělé nebezpečí?

Dá se to tak říct, ale důvod je ve skutečnosti ten, že se nikdy nepředpokládalo, že by v Evropě mohl existovat jednotný trh rozhlasového vysílání. To je výrazně závislé na jazyce, nevyměňují se tam díla, prakticky neexistuje nic jako trh s rozhlasovými pořady, který by přesahoval hranice státu. Regulovat tento trh audiovizuální směrnicí by byl nesmysl. Evropská regulace médií se od počátků měla týkat hlavně videa, konkrétně filmů, aby na trhu mohla evropská díla obstát v soutěži s produkcí USA. Zda se to povedlo či ne, to bych nerad hodnotil.

Směrnice mediálnímu regulátorovi předepisuje také přispívat ke společenské mediální gramotnosti. Jak to budete dělat?

V jiných zemích regulátoři nejsou jen administrativní subjekty, které udělují pokuty. Německý regulátor, konkrétně třeba bavorský, jen z poloviny svého rozpočtu vykonává funkci, kterou plní zdejší rada pro vysílání, to znamená kontrolu dodržování zákonů. Druhá polovina jeho rozpočtu je věnována aktivitám směrem do oboru a do společnosti – financují rozvoj digitálního rozhlasu, protože stát chce digitalizovat. Co stát chce, neprovádí nařízením, ale tím, že si to zaplatí prostřednictvím regulátora. Podobně přistupují k výchově žurnalistů: také ji financuje regulátor, stejně jako kurzy mediální výchovy ve školách. To jsou dodatečné funkce regulátora, a mediální gramotnost je jednou z těchto aktivit. Při stávající konstrukci našeho rozpočtu si však nedokážu moc představit, že bychom mohli fungovat jako v Bavorsku.

Osobně si ale pod pojmem „mediální gramotnost“ představuji, že účelem hry je vychovat kriticky myslícího diváka nebo posluchače, který nebere informace tak, jak je slyší a vidí, ale analyzuje si je a umí je vážit. To zatím v české populaci není zrovna nejrozšířenější přístup k médiím. Jak český přístup ke snaze přispět k mediální gramotnosti pozoruji, ve školách se to zatím spíš pojímá jako informace o tom, co jsou média. To ovšem není výchova ke kritickému myšlení. Tu však lze stěží provádět na národní či základní škole, ale spíš až na úrovni maturitních tříd či na vysoké škole. Protože ke kritickému myšlení už člověk musí mít určité penzum základních znalostí jak o dějinách, tak o fungování státu, o demokracii a tak dále.

Kritický přístup by ovšem měla vštěpovat už výchova v rodině.

Bylo by to ideální.

Text je rozšířenou verzí rozhovoru, který původně vyšel v Lidových novinách 17. 4. 2009.