České i mezinárodní streamovací služby odvedly Státnímu fondu audiovize na poplatku z VOD 67,7 milionu korun. Údaj platí ke konci srpna a není konečný, protože některé globální platformy ještě neposlaly podklady, které jim ukládá zákon.
Celkem fond do konce srpna vybral na audiovizuálních poplatcích 387,7 milionu korun. Nejvíc přinesly poplatky z vysílání televizní reklamy na komerčních stanicích, 175,8 milionu korun. Poskytovatelé převzatého televizního vysílání odvedli 103,1 milionu, VOD platformy 67,7 milionu a provozovatelé kin 41,2 milionu korun. Jednotlivé položky jsou zaokrouhlené, proto jejich součet vychází o desetinu milionu výš.
Ředitelku fondu Veroniku Slámovou překvapilo, že příjmy od poskytovatelů převzatého televizního vysílání (například IPTV) byly vyšší než výběr poplatků od streamovacích platforem. „Na základě ekonomické studie jsme odhadovali opačný trend,“ řekla na zářijové tiskové konferenci. Výsledek podle ní ovlivňuje propojování obou typů služeb. Operátoři prodávají internetovou televizi a videotéku v jednom balíčku, takže část tržeb vykazují i v kolonce převzatého vysílání.
Dvě chybějící přiznání
Příspěvky nadnárodních platforem se v celkovém objemu plateb streamovacích služeb objevily poprvé. Fond je ale vázán mlčenlivostí, nemůže proto říct, jak vysoké jsou odvody jednotlivých služeb.
Podle informací, které si ověřuje s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, oslovuje české publikum devět globálních platforem. Pět z nich podalo přiznání bez upomínání, zbývající čtyři fond urgoval. Před tiskovou konferencí dvě z upomínaných společností přiznání doplnily a se dvěma poskytovateli komunikace pokračovala.
Ani to, které společnosti se opozdily, fond nesdělil. „Proces výběru poplatků se řídí daňovým řádem a platí u něj přísná povinnost mlčenlivosti. Nemůžeme o jednotlivých subjektech sdělovat žádné podrobnosti,“ vysvětlila Slámová. Totéž platí pro údaje o jejich tržbách, investicích nebo případných výjimkách. Z právního pohledu totiž fond má při správě poplatků postavení správce daně obdobné finančnímu úřadu.
Za určitých okolností mohou některé firmy využít výjimky. Platit nemusí poskytovatelé s nízkým obratem či sledovaností, služby se zanedbatelným množstvím podporovatelných děl nebo úzce tematicky zaměřené videotéky. Ani osvobození ale neznamená, že mohou přiznání vynechat, jen v něm musí uplatnit nárok na výjimku. Přiznání se standardně podává do tří měsíců po skončení roku, u společností s povinným auditem do šesti měsíců, poté firmy posílají poplatky na účet.
U mezinárodních skupin navíc musí fond jednat s centrálami v zahraničí. „Komunikace s centrálou sídlící někde v Evropě nebo mimo Evropu není vůbec jednoduchá,“ poznamenala Slámová.
Fond je v kontaktu s asociací, která zastupuje velká mezinárodní studia a streamovací společnosti. Její zástupce je podle Slámové zároveň členem představenstva fondu. „Zatím se snažíme postupovat smírnější cestou, ale pokud to nepůjde, budeme muset subjekt vyzvat a následně mu vyměřit poplatek a penále,“ popsala ředitelka další možný postup vůči těm, kteří dosud přiznání nepodali. Oficiální průvodce fondu doplňuje, že při opožděné úhradě vzniká rovněž úrok z prodlení.
Odvod lze snížit přímou investicí
Výpočet poplatků je poměrně složitý. Výše povinného odvodu VOD služby se odvíjí od příjmů od českých uživatelů za předplatné, pronájem či nákup obsahu a od výnosů z audiovizuálních reklam zobrazovaných společně s obsahem. DPH se nezapočítává. První dílčí poplatek činí dvě procenta. Přímými investicemi jej platforma může snížit nejvýše o polovinu, tedy na jedno procento základu.
Zákon současně počítá se základní přímou investicí do české audiovize ve výši 1,5 procenta základu. Co provozovatel do uznatelných projektů nevloží, doplatí fondu jako druhý dílčí poplatek. Bez přímé investice proto peněžní odvod dosáhne 3,5 procenta, při investici 1,5 procenta odvede dvě procenta. Pokud uznatelné investice dosáhnou 2,5 procenta, platba fondu může klesnout na minimální jedno procento.
Za přímou investici lze uznat nákup práv k audiovizuálnímu dílu v původní české jazykové verzi, výrobu českého díla, ale i vytvoření české verze zahraničního pořadu nebo zahraniční jazykové verze českého díla. Musí jít o skutečný peněžní výdaj, nikoli například o vloženou práci nebo techniku.
Přímou investici podle Slámové uplatnily „v podstatě všechny“ platformy, které přiznání podaly. Ne každá však využila celou možnou slevu z dvouprocentního dílčího poplatku.
Z dosud zkontrolovaných přiznání vyplývá, že služby započítávají především akvizice, tedy nákup licencí na české pořady. Méně často peníze směřují přímo do výroby nebo koprodukce nových děl. „Naprostá většina uplatňuje přímou investici na akvizice a licence, nikoli na koprodukce audiovizuálních děl. To podle mě není úplně pozitivní zpráva,“ poznamenala Slámová při tiskové konferenci na dotaz Médiáře.
Zákonnou povinnost tím platformy plní, pro produkční sektor ale není nákup už hotových titulů stejným impulzem jako financování jejich vzniku. „Představa původních zákonodárců byla asi trochu odlišná. Je potřeba to sledovat a zamýšlet se nad tím, jaký efekt bude mít přímá investice do budoucna,“ uvažovala ředitelka fondu.
Evropský trend
Mezinárodní streamovací služby musí přispívat na českou tvorbu podle zákona o audiovizi, který od roku 2025 proměnil někdejší Státní fond kinematografie ve Státní fond audiovize. Zákon rozšířil okruh podporované tvorby a zároveň sjednotil základní dvouprocentní sazby pro hlavní části trhu. Do systému zahrnul i nadnárodní služby, které vydělávají na českých uživatelích, přestože mají sídlo v jiné zemi.
Rámcová dohoda vznikla v červenci 2023 na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Nejde přitom o českou zvláštnost. Článek 13 evropské směrnice o audiovizuálních mediálních službách dovoluje členskému státu požadovat příspěvek na evropská díla také po službě, která sídlí v jiném členském státě, ale zaměřuje se na jeho publikum. Příspěvek může mít podobu přímé investice nebo odvodu do fondu. Podobné mechanismy fungují v řadě evropských zemí, jak ukazuje srovnávací analýza Evropské audiovizuální observatoře.
Jeden z nejpřísnějších modelů mají ve Francii. Francouzský dekret ukládá větším předplatitelským službám, které spadají do jeho působnosti, povinnost věnovat na evropskou a původně francouzsky mluvenou filmovou a televizní tvorbu nejméně 20 procent čistého ročního obratu ve Francii. Sazba stoupá na 25 procent, pokud služba nabízí alespoň jeden celovečerní film dříve než 12 měsíců po jeho uvedení do kin.
Netflix, Prime Video a Disney+ nyní u nejvyššího francouzského správního soudu Conseil d’État napadly nikoli základní dvacetiprocentní povinnost, ale nové pravidlo pro rozdělení investic. Z příspěvku určeného na televizní tvorbu mají postupně směrovat nejméně 20 procent do animace, kreativního dokumentu nebo záznamů či televizních zpracování živých představení. V prvním roce je podíl 12 procent, ve druhém 16 procent a poté 20 procent. Platformy opatření považují za nepřiměřené a diskriminační, protože se vztahuje jen na streamovací služby, a tvrdí, že omezuje jejich redakční svobodu.
Další samostatný spor Netflixu a Prime Video se týká čekací doby mezi kinopremiérou a uvedením filmu ve videotéce. Nadnárodní společnosti se cítí v nevýhodě vůči francouzským televizním stanicím, které si s filmovými distributory mohou dohodnout kratší časová okna.
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
ČLÁNKY DO MAILU