Měl bych tyto tři konkrétní otázky (a jednu drobnou připomínku):
1. Proč se vůbec buduje školní "intranet"? Jaké jsou výhody tohoto přístupu oproti nákladům, které přinese? To je z odborného hlediska nejproblematičtější část celého projektu. Pokud se totiž navíc zachová konektivita již připojených škol, nemá toto řešení nejmenší opodstatnění, a to dokonce ani z hlediska centrální bezpečnostní politiky -- pouze přidává nesmyslné náklady a centrální zranitelný prvek, který je zdrojem nespolehlivosti celého systému.
2. K čemu je zapotřebí Centrální internetový server CIS? Internet je nástroj, který je ve své podstatě velmi robustní a spolehlivý. Pokud ale k němu budou všechny školy přistupovat prostřednictvím jediného serveru, přidává se slabý článek, při jehož výpadku budou všechny školy bez internetu. Navíc tento článek odřízne od přístupu k datům žáky, kteří by se chtěli připojit z domova. A navíc tento server budeme muset zaplatit, včetně jeho provozování - i když to je asi ten důvod, proč se buduje. A aby to nebylo levné, navíc se bude budovat centrální datový sklad. Proč, proboha? Co přinese tento sklad školám? A jaké jsou na něj náklady?
PS: Pokud jsou na to peníze, myslím si, že ve školství by se daly využít mnohem účelněji.
3. Proč se dodávka hardware spojuje s vytvořením portálů (Acol a Indos)? Co mají tyto projekty společného a co spojení dodávky hardware s dodávkou a provozováním portálů přinese? Zvýšení komplexity projektu a jeho zdražení?
Proč vůbec mají vzniknout portály Acol a Indos z peněz daňových poplatníků a jaký bude jejich přínos školám?
PS: Pokud jsou na to peníze, myslím si, že by se místo toho mohl pro školy koupit například neomezený přístup k encyklopedii Britannica. Ten má alespoň garantovanou a ověřenou kvalitu. Ale kupovat by se nemuselo nic - na internetu je pěkné právě to, že je studnicí informací. Radil bych tedy vyměnit tyto portály za více počítačů, aby se k této studnici dostalo více žáků.
4. To už je pouze detail, který vyplývá z Parkinsonových zákonů: kolik stojí odborné, právní a projektové poradenství vysoce renomovaných firem a k čemu je školám dobré? Navíc jak moc "odborné" toto poradenství vlastně je, když se v době decentralizovaných řešení a virtuálních privátních sítí buduje centralizovaný intranet s centrálním a zranitelným serverem?
Toto jsou konkrétní dotazy. Byl bych velmi rád, kdyby zde někdo mohl uvést konkrétní odpovědi.
Jak z toho ven? Jedním z možných východisek je projekt v této podobě zrušit, maximálně jej zjednodušit a místo něj vypsat separátní, mnohem menší projekty:
1. Výběrové řízení na generálního dodavatele PC, jehož výsledkem by byla rámcová smlouva s dodavatelem.
2. Výběrové řízení na generálního dodavatele konektivity, jehož výsledkem by byla opět rámcová smlouva.
V rámci těchto dvou smluv by si školy mohly, ale nemusely domluvit nákup počítačů a konektivity s centrálními dodavateli v rámci finančního limitu, který by školy podle své velikosti dostaly na tento projekt přidělen -- zde by se tedy uplatnily kategorie škol. Bylo by ale v pravomoci škol rozhodnout, jakou část z těchto účelově přidělených financí budou věnovat na nákup PC, jakou na nákup konektivity a jakou na instalaci sítí. Školy nejlépe znají své potřeby i své stávající vybavení -- nemusí se najímat drahá koordinační firma, která to bude teprve zjišťovat.
Zcela bych z řízení vypustil i takové věci, jako je centrální dodávka sítí a kabeláže -- nechť si škola sama zváží, zda při konektivitě 64 kbps opravdu potřebuje kabeláž pro 100 Mbps, nebo raději zvolí jednodušší propojení a pořídí počítače pro více studentů.
Pouze v oblasti dodávky PC a konektivity má tedy centralizace smysl a může zaručit množstevní slevu. Při spojení těchto dvou věcí do jednoho projektu a přidání nesmyslných komponent, které jsou popsány výše, je však ekonomický dopad navrhované centralizace přesně opačný. Zaplatíme jej bohužel všichni.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).
