Protože právo v USA je precedenční, tak např. na jeho základě je možné chtít, aby např. některé noviny musely zveřejnit, z jakých telefonních čísel se na ně volalo.
No, nebylo by to také špatné u politiků.
Rekl bych, ze cela tato glossa je tak trochu uplne mimo skutecne deni. Snad jen sturcne: nelze zamenovat bezduvodny narok k pristupu k ip se situaci, kdy nekdo ma duvod znat pocet divaku jeho autorsky chraneneho obsahu, natoz se situaci, kdy chce znat odkud obsah byl nahran.
a dale: nikde neni (doufam) receno, ze si bude s temi daty moci delat co se mu zlibi. Bude mit k nim pristup jen za timto ucelem, tj. aby mohl uplatnit sva prava, a nesmi je zneuzit k zadnym jinym ucelum. To by byl trestny cin.
Princíp sporu je v tom, že WIACOM tvrdí, že služba YouTube je založená na obsahu, na ktorý majú práva práve páni z WIACOM-u.
Nejaký zoznam IP adries je nezmysel. Podstata tvrdenia sa predsa dá preskúmať aj bez zverejňovania týchto údajov.
Keďže ide o spor ohľadne podozrenia z porušovania autorských práv, problém vôbec nemusel existovať. Stačilo aby vidláci z WIACOM-u požadovali namiesto zoznamu IP adries štatisticky spracované dáta tak, aby neobsahovali žiadne citlivé údaje. Pre potreby súdu by mala stačiť štatistika, koľko % návštevníkov z YouTube sťahuje autorsky chránený obsah.
Podľa môjho názoru je to aj tak zo strany WIACOM-u len hnusné snaha o zastrašovanie a nepochopenie princípov trhu a internetu. Je predsa nezmysel považovať nekvalitné "ukážky" z autorských diel uploadované návštevníkmi za úmyselné neoprávnené šírenie zo strany Google a postaviť na tom žalobu.
stejně jako se mýlí (či mýlil) zmiňovaný soud. IP adresa je naprosto identická s telefoním číslem, nebo adresou domu.
Silně pochybuji, že by si kdokoliv dovolil požadovat po například knižním vydavatelství adresy naprosto všech publikovaných autorů - a hloupě (jako autor glosy) argumentoval tím, že jde v mnoha případech adresy do práce. Podstatný je záměr žadatele (zde žalující strany), tedy snaha o získání dostatečného množství údajů, umožňující ipso facto identifikovat konkrétního člověka.
Abych dal příklad - není podstatné, že obviněný manželku ani květinou neuhodil, je podstatné, že prokazatelně chystal její vraždu.
Autor se nemýlí. Mýlíte se vy, bohužel. Veřejná IP adresa je adresou providera a nezjistíte z ní celkem nic. Vím například, že spousta adres vás navede úplně do jiného státu, než uživatel bydlí. Sama používám pro jeden počítač dvě internetová připojení a když si ověřím lokalizaci mé IP adresy, zavede mě to sice do ČR na dvě různá místa, ale nikdy na místo, kde bydlím, natož k mé osobě. Šance je minimální.
Nie, nie. Viacom ani ktokoľvek iný nemá čo požadovať informácie od inej firmy. Je úplne jedno, čoho sa tie informácie týkajú. Ak má VIACOM pocit, že dochádza k porušovaniu ich práv, potom nech podajú trestné oznámenie polícii a tí to vyšetria.
Nie je dôležité, či je IP Adresa osobný údaj alebo nie. Na tomto prípade je najhroznejšie to, že súkromná firma A môže získať prístup k informáciám, ktoré má firma B bez toho, aby táto s prístupom súhlasila. To je absolútne neprípustný zásah do súkromného majetku firmy B.
Tak dovedu si představit zákon či nařízení soudu, které bude zcela legitimně firmě G nařizovat určité údaje (např. IP adresy) zveřejňovat. Co si ale neumím představit a žádnou rozumnou obhajobu pro to nemohu najít je to, že by tyto údaje měla mít k dispozici pouze nějaká firma V, ale nikdo jiný. Co činí firmě V takový nárok? To, že možná má nějaký zájem tato data využívat? Fajn. Já taky možná mám zájem, možná ne, nikomu do toho nic není, takže chci, aby G tyto údaje buď předával všem nebo nikomu.
Princip, který jsem nastínil výše ovšem nic nemění na faktu, že s jakýmkoliv povinným zveřejňováním či předáváním IP adres mimo orgány činné v trestním řízení ostře nesouhlasím.