Poprvé jsem si šáhl na počítač na vš v první půlce osmdesátek na Teslu 200, programy ve Fortranu a děrné štítky, s šíleným debug cyklem: odevzdat štítky - čekat pár hodin až dva dny - opravit chyby - odevzdat štítky - čekat pár hodin až dva dny - opravit chyby... Pak jsem koupil v druhé půlce osmdesátek didaktik, moct si napsat program v basicu a hned spustit byl luxus. V první půlce devadesátek kamarádi kupovali pcčka, hlavně kvůli práci, za 50 000, já si počkal do devadesátého šestého, kdy jsem dal za superpočítač s AMD k6-2 na 350MHz už jenom asi 11000, ani ne tehdejší dva průměrné platy. Pak přišly CDčka a moře softwaru a možnost vypalovat a už to začalo být někde jinde... 2001 jsem zjistil, že k hlasovému tarifu mám na mobilu neomezená data (pravda gprs max 56kbit/s) a můj telefon(samsung vajíčko) dokonce zvládne připojení, poslouží jako modem a ještě se z usbčka průběžně dobíjí. Okamžik si dodnes pamatuji, podle rad operátora jsem nastavil telefon, připojil, kliknul na ikonu internet exploreru a po pár vteřinách se váhavě otevřelo okno prohlížeče: život, jak jsme ho znali, přestal existovat.
Vypadá to tak, ale pak tam mám nějakou mezeru v domácích počítačích. V práci jsme měli snad 486 od r.1994, na které jsem hrál Dooma(mimo jiné), možná se mi spojilo.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).
