Odpověď na názor

Kdysi dávno to začalo poplatkem za radiopřijímač, s tím, že koncesionář tím platil službu, která mu byla poskytovaná:roz­hlasové vysílání Československého rozhlasu. V té době to celkem dávalo smysl. (Přesto bylo možné namítat, že rádio sice mám, ale Československý rozhlas neposlouchám - jen cizí vysílačky...)
Později se přidal stejný model pro televizi - v té době to už u rozhlasu nedávalo příliš smysl, protože jednak vylo rádio opravdu prakticky v každé domácnosti, často i v podobě rozhlasu po drátě (který se platil zvlášť).
Každopádně nikdy ta platba nebyla přímo spojená s tím, že ten rozhlas či televizi sledujete!
Jak píšu: ta definice by se měla mírně pozměnit - vycházet z předpokladu, že technicky má možnost příjmu opravdu prakticky každý, protože těch cest, kterými se může vysílání k člověku dostat je prostě mnohem více, a další přibývají. Snažit se je všechny vyjmenovat vede právě k nesmyslům typu: zahrnujeme i mobilní telefony a počítače.

IMHO rozumným řešením tedy je: platit za jednotku, tedy domácnost či firmu, v podstatě odstupňovaně podle počtu potenciálních uživatelů (s tím, že domácnost je obvykle jeden až pět lidí, tedy stejné, jako firma do pěti zaměstnanců...).
Bylo by to jednoduché (a tedy levné) na pochopení i na kontrolu.

Poznámka: bylo by možné to počítat i přesně na osobu, ale tam pak je otázkou, zda počítat i děti (do kolika let?), a podobně.
Argumentaci, že by firmy neměly platit, protože každý už by přeci platil sám za sebe je pak třeba odmítnout s tím, že pak by musely být ty poplatky nejméně dvojnásobné.