K evakuaci Italů došlo v květnu 1915. Jejím důvodem bylo vyhlášení války a předpokládané otevření fronty ve Valle di Ledro. Během několika hodin muselo místní obyvatelstvo opustit své domovy. Lidé, kteří většinou nikdy nevycestovali z rodného údolí, museli najednou nastoupit do nákladních vlaků a strávit celé dny na cestě za neznámým cílem a nejistou budoucností. Vzít si mohli jen nepříliš objemné zavazadlo. Jejich domy se mezitím staly vhodnými objekty k drancování. Po strastiplné cestě byli Italové vysazeni v Čechách, kde byli rozděleni do měst a obcí a tam umístěni přímo do českých rodin. Předpokládalo se, že tato anabáze potrvá několik týdnů, nakonec z toho byly téměř čtyři roky. Bez finančních prostředků, bez znalosti reálií a českého jazyka to měli Italové v Čechách velmi těžké. Šestadevadesátiletá italská pamětnice vzpomíná a mezi řečí políbí chléb. Za války to byla velká vzácnost. Jeden Ital si vybavuje slova i útržky českých vět z vyprávění babičky: „Pane, dejte trochu chleba, maminka stůně.“ Nejvíce se za války Italové zapotili, když sháněli kukuřici na polentu, která jim mohla připomenout vůni momentálně ztraceného domova.
Po počáteční nedůvěře si Italové svou pracovitostí, skromností a zbožností získali úctu a lásku Čechů, kteří jim v této těžké životní zkoušce nabídli pomoc a přátelství. Česko-italské přátelství vydrželo navzdory proměnám evropské politické mapy už téměř století.
Film je postaven především na osobních svědectvích tří žen, Italek, které jsou posledními pamětnicemi, a byť jim je také téměř sto let, jejich vzpomínky i komentáře jsou neobyčejně svěží, přesné a vřelé. Natáčení proběhlo za velmi úzké spolupráce s ledrenskými obcemi i krajským úřadem v Trentu.
ČLÁNKY DO MAILU