Pamětníci, jimž bylo v době války pět až deset let, přiznávají, že je tato zkušenost celoživotně poznamenala. Válka byla sice věcí dospělých, ale dětský svět minout nemohla. Bezbranné děti mnohdy přišly o rodiče a musely se protloukat světem jako sirotci, ale trpěly i hladem, zimou, nálety, nemocemi a ztrátou bezstarostnosti, která ve šťastnějších časech nebývá většinou dětem odepřena.
Na druhé straně je pravda, že zejména v Německu byla válka vnímána i dětskýma očima velmi nejednoznačně. Ve filmu vzpomíná starý pán na to, jak viděl během dovolenky naposledy v uniformě svého otce, který potom padl na frontě. Jiný chlapec ze smíšené německo-židovské rodiny zase vzpomíná na to, jak se s matkou báli o tátu, protože pokud by se s ním cokoliv stalo, byli by oni dva zařazeni do transportu. Byly však i jiné děti – například mládež z Hitlerjugend byla zejména v prvních letech války plná odhodlání. Některým plálo v očích „svaté nadšení“, když mohli bojovat a padnout za vlast a za vůdce i v okamžicích, kdy bylo na frontách všechno ztraceno.
Kontrapunktem k těmto prožitkům jsou příběhy dětí z bývalého Sovětského svazu, které prožily dlouhé měsíce úzkosti i hladomor při blokádě Leningradu. Tisíce britských dětí zase zažily kruté bombardování a v lepším případě útěk na relativně bezpečný venkov. Nejmenší oběti války z Polska vzpomínají na důkladné několikahodinové německé razie, kdy si nebyl nikdo z rodiny do poslední chvíle jistý, zda se neozve zvonek právě u jejich dveří. Pro některé pamětníky je to jakýsi opožděný výlet do minulosti, spojený s časovým odstupem a hledáním souvislostí, pro jiné nepolevující celoživotní trauma, které je stále pronásleduje i ve snech. Vždyť pro mnohé znamenalo pouhých dvacet minut strávených ve školní lavici s nasazenou plynovou maskou cosi odporného, na co stále nemohou zapomenout. Dětská válečná stigmata dosud nezmizela a jsou mementem pro všechny nastupující generace.
