Dívejte se ve středu 17. listopadu ve 20.00 na Primě na 18. díl seriálu Cesty domů.
Monika opravdu není žádná hodná holčička. Ale není vyloženě zlá, jen se nešťastnou shodou okolností dostala do party lidí, která ji stáhla na dno. Po rozvodu rodičů se rozhodla žít s tátou, pak si našla staršího muže, který se na ni vykašlal. Jak byla z rozchodu bolavá, dala se na drogy a začala žít hodně divoce. Záleží na ní, nakolik bude mít silnou vůli se z toho dna vyhrabat. A taky na lidech v jejím okolí, jestli jí budou věřit a dají jí druhou šanci. Pokud jí pomůžou, má naději se z toho srabu dostat. A třeba ona zase na oplátku pomůže někomu jinému. Scénu s autem jsem točila úplně první den. Byla jsem trochu nervózní, jak mě všichni přijmou. Dveře od auta si žily vlastním životem, když se s nimi špatně bouchlo, začaly pískat a klepat se. Klepala jsem se i já, protože obraz se točil v říjnu a zrovna byla taková zima, že jsem zmrzlou vůbec nemusela hrát. Maskérky mi jen trochu nabělily obličej, abych vypadala nemocně a unaveně.
Tady vám jen nabělily tvář, ale v muzikálu vás proměňují k nepoznání.
To je pravda a já jsem šťastná, že můžu hrát v divadle hnusnou čarodějnici. Jsem vůbec šťastná, že jsem dostala v muzikálu roli, je to můj splněný sen. Muzikálové herectví jsem vystudovala na Ježkově konzervatoři v Praze a strašně ráda bych se mu věnovala. Občas narážím na předsudky ve smyslu: Jsi hezká, to ti stačí, víc nepotřebuješ. Setkávám se s tím, že si mě lidi předčasně zaškatulkují. Bohužel. O to víc jsem raději, když mě v divadle zohyzdí a já musím obstát jako herečka, tanečnice a zpěvačka. S hezkou tváří člověk nevystačí, potřebuje zkušenosti. A já jsem šťastná za každou příležitost, kterou dostanu. A v seriálu se potkávám s úžasnými herci, od kterých se můžu hodně naučit.
Postava Radky v Cestách domů má leccos za sebou, rozumíte jí, proč se tak chová?
Každý máme za sebou nějaké životní škraloupy a špatné zkušenosti, tak se snažím vybavit si je a pocity z nich transformovat do pocitů Moniky. Naštěstí za sebou nemám tak šílené zkušenosti jako ona, neměla jsem problém s drogovou závislostí. Ale chápu, že kdo si jí prošel, má trochu jiný pohled na svět. Nikdy jsem se ani necítila tak bídně, že bych uvažovala o sebevraždě. Nic takového v ději není, ale povídali jsme si o tom s Mirkem Etzlerem, když jsme hledali příčiny toho, jak se Monika chová. Byl to můj druhý den na place a točily se obrazy v hospodě.
Vysvětloval mi, že Monika je bez koruny, hladová, unavená, zoufalá, je schopná za talíř polévky udělat naprosto cokoliv. Když se mnou scénu takhle rozebral, moc mi to pomohlo. Líbí se mi, jak je precizní, jak si povídáme o ději, rozebíráme ho dozadu i dopředu a promýšlíme, jak se situace dál vyvine. Jsem Slovenka, pocházím ze Senice a neznám úplně všechny české herce. Ale on mě moc překvapil, umí situaci odlehčit, když je potřeba. Kolikrát něco řekne a já mám problém přestat se hihňat a vrátit se do vážné situace. Pro mě je důležité, že je s ním legrace.
Máte – jako Slovenka – někdy problém s dialogy?
Jediný problém, který mám, je ten, že mluvím moc spisovně. Monika má být drsná a mluvit hovorově, ale já jsem se učila spisovnou češtinu. Tak mě pan režisér občas opravuje, abych řekla „kterej“ místo „který“ a tak podobně. Když mluvím, nemám sebemenší problém, ale když hraju nějaké emotivní situace, slovenština mi rychleji naskakuje a já se musím víc hlídat. Ale s češtinou jsem nikdy problém neměla – už jsem se mihla v nějakých seriálech, v jednom jsem měla větší roli, jednu z holek – vodaček jsem si zahrála i v Rafťácích, ale Monika je moje zatím největší televizní příležitost. Doneslo se ke mně, že na tuto roli bylo poměrně hodně kandidátek, o to víc si vážím, že si pan režisér Adamec prosadil mě. Doufám, že ho nezklamu.