Současná společnost hodně dbá na vyjadřovací prvky. Lidé s vadami řeči neboli babultici se proto mohou cítit odstrčeni. V desátém díle nového vzdělávacího cyklu Experiment si to na vlastní kůži vyzkouší přední moderátorka a redaktorka zpravodajství Daniela Drtinová. Projde různými situacemi, které jsou pro ostatní jednoduché. Pokusí se získat novou práci, kde koktavost nevadí – ráda by ale zůstala v mediálním světě. V seznamovací kanceláři bude hledat muže svého života. Její Experiment zjistí, zda je možné s vadou řeči získat manažerský post ve velké společnosti. A jak na koktavé lidi reagují prodavači a úředníci?
„Život lidí s vadou řeči je velmi těžký, jak jsem zažila na vlastní kůži. I když se vám lidé snaží pomoci, i tak mezi vámi a člověkem, na něhož koktáte, vznikne velké napětí. Nejdříve zpracováváte úlek a šok toho člověka, na něhož promluvíte. Pak máte nutkavou, nepříjemnou potřebu sdělit mu rychle, co máte na srdci, abyste ho příliš nezdržela a tak se ještě více zakoktáváte. Velmi těžké je zvládnout sebe sama coby koktající v navazování vztahů. I když na druhou stranu musím přiznat, že jsem si snad poprvé v životě připadala slabší než mužský protějšek. Cítila jsem se svým způsobem přitažlivá, jakoby hodná ochrany,“ prozrazuje Daniela Drtinová své bezprostřední pocity a dojmy.
Role mentorky se ujme Petra, studentka s vadou řeči od narození. Svět babultiků přiblíží specialisté z kliniky LOGO a psycholožka, která se 35 let věnuje lidem s vadou řeči, PhDr. Marie Aujezdská. Repríza pořadu v pátek 13. 3. na ČT2 od 09.35. www.ceskatelevize.cz/experiment
Nový vzdělávací cyklus České televize Experiment se soustředí na existující předsudky a stereotypy vůči „jiným“, snaží se prozkoumat a zaznamenat příčiny těchto přetrvávajících postojů. Často si totiž své vlastní chování vůči těmto lidem ani neuvědomujeme a právě možnost pocítit vše „na vlastní kůži“ nám může otevřít oči. Jde o zahraniční licenci společnosti Distraction. Pořad poprvé vysílala Novozélandská televize (TVNZ), později byl vysílán v několika zemích.
Česká společnost je stále velmi nedůvěřivá, někdy dokonce přímo nepřátelská vůči těm, kteří jsou z nějakého důvodu jiní. Může jít o jinou barvou pleti, o jinou národnost, zdravotní handicap apod. Může ale jít třeba jen o lidi evidentně sociálně slabší, o seniory či lidi obtížně komunikující. Česká populace totiž trpí dosti rozšířenými stereotypy, podle kterých hodnotí svět kolem sebe a neznámé lidi, na které narazí. A pokud se již někdo, kdo je odlišný nebo postižený, setká se vstřícností a ochotou pomoci, tak málokdo z jeho okolí ví, jak se k němu má a může chovat a co dotyčný opravdu potřebuje.