Dětství hackera? Hlavně to přežít

Scott Adams v Dilbertovi, kde lidi tohoto typu nazývá „inženýry“, popisuje, jak raději tráví čas se svými mašinkami než s lidmi.

Inženýři opravdu mohou slyšet stroje, jak k nim mluví. Rachocení automobilového motoru jemně škádlí: ‚Vsadím se, že mě nemůžeš najít.‘ Počítač zabručí přizvukující melodii, když inženýr napíše zvlášť brilantní sestavu počítačového kódu. Opékač topinek říká: ‚Ještě ne, ještě ne, ještě ne,‘ dokud topinka nevyskočí ven. Inženýr obklopený mašinkami není nikdy osamělý…

Tohle nemá být rozhodně pokus o sociologický ani psychologický rozbor. Výše popsané platí určitě jen statisticky (zřejmě existují i programátoři skvěle se bavící na diskotékách), možná je to vše vůbec do značné míry stereotyp. Určitá asociálnost vesměs odborníkům nebrání vydělávat slušné peníze a prožít zajímavé životy. Pokud se občas zaposloucháte do hovoru u vedlejšího stolu v hospodě nebo lidí jedoucích vedle v autobusu, zjistíte také, že misantropie je vlastně zcela přirozeným stavem mysli. A tak dále.

Tvrzení o snížené sociální adaptibilitě tedy rozhodně nemíním jako kritiku, či dokonce radu k nápravě, spíše ho chápu pochvalně. Nicméně přesto nastávají chvíle, kdy tahle vlastnost ku prospěchu rozhodně není. Nerd bude zřejmě docela trpět ve vězení (leda by dostal za trest samotku) nebo při výkonu vojenské služby, kde ostatním prostě neuniknete. Oběma těmto excesům se většině z nás snad podaří vyhnout. Pak je tady ale ještě škola, základní a zčásti i střední. Od dalších stupňů vzdělávacího procesu už bude vaše okolí nejspíš určitým způsobem selektované, na počátku ale stěží (pomíjím soukromé či církevní školy, o nichž nevím zhola nic).

A po velké oklice tedy konečně vlastní téma článku. Paul Graham, jeden z lidí, kteří dokázali spojit geekovství, úspěšné podnikání a v dobrém slova smyslu míněné intelektuálství, se ve velmi zajímavé knize esejů Hackers and Painters zabývá mj. právě otázkou, jak nerdi fungují na počátku školní výuky. Popisuje z vlastní zkušenosti, jak jejich popularita v kolektivu byla srovnatelná s jedinci postiženými Downovým syndromem. Je mu to divné. Takto vykolejení lidé jsou přece především v obecném slova smyslu chytří/inteli­gentní, ať už tím přesně chápeme cokoliv. Jak to, že mají tedy potíže v sociálních interakcích? Odpověď, že schopnost vyplnit správně políčka v IQ testu a sociální inteligence jsou zcela různé věci, podle Paula Grahama neobstojí, v čemž s ním souhlasím. Fungování společenských vazeb není zásadně složitější než chování hradel; pokud by inteligentní člověk napřel pozornost tímto směrem, měl by podle vší logiky uspět.

Jenže – nechce. To je trochu překvapivá odpověď a Paul Graham sám říká, že kdyby mu ji někdo sdělil v době školní docházky, poslal by ho do háje. Vždyť se přece mezi svými spolužáky necítil zrovna dobře a trocha obdivu by mu jistě přišla velmi vhod. Nakonec člověka nemusí okolí obden tlouct ani přímo ponižovat, aby nakonec mohl dospět až k sebevraždě. Jenže vlastně mnohem příjemnější pocit, než být populární, v Paulu Grahamovi vzbuzovala vlastní chytrost.

"Of course I wanted to be popular. But in fact I didn't, not enough. There was something else I wanted more: to be smart,

píše Paul Graham v eseji Why Nerds Are Unpopular. Chytrost zdaleka neznamená jen dobrý školní prospěch, ale prostě posedlost nasáváním informací a tím, jak věci, vzorečky, mechanismy či programy fungují.

Nakonec jedinci mají omezené množství času/zdrojů. Sotva najdete organismus/druh, který by současně uměl skvěle létat, plavat, hrabat, myslet, lovit a hibernovat. Lidé většinou neuvažují tak, že by si svým přáním přiřadili určité relativní koeficienty a pak začali matematickými postupy hledat optimální řešení – a děti to dělají ještě mnohem méně. Paul Graham ale tak jako tak nepochybuje, že kdyby už před něj někdo otázku takto položil („budete společenská hvězda, ale vaše inteligence půjde na průměr“), rozhodně by na to nepřistoupil. Samotná myšlenka na průměrnou inteligenci je pro většinu sebevíce zoufalých nerdů nesnesitelná, alespoň dle Paula Grahama.

A tady je snad rozdíl: ostatní děti a dospívající takhle vesměs nefungují, pro ně je inteligence spíše prostředkem k dosahování jiných cílů než hodnotou sama o sobě. Pak už je jasné, že nerdovi přijde zajímavější (pro jeho inteligenci) řešit rovnice než uvažovat o výběru oděvu či účesu. Větší kapacita inteligence vede jakoby k tomu, že ji pohltí jiné věci a normálnímu provozu toho ve skutečnosti bude moci věnovat méně.

A pak je zde ještě ta věc, že snaha nalézat správné odpovědi vůbec nemusí odpovídat tomu, co tazatelé chtějí slyšet.

"While the nerds were being trained to get the right answers, the popular kids were being trained to please,

uvádí Paul Graham. Uvažuje o tom, že chytré děti mají tento způsob fungování převzatý z domova. Dělají radost známým svých příbuzných, ovšem pro dětský kolektiv se tohle moc nehodí. Není to tak, že by „zlá společnost“ od dětství nějak perzekuovala lidí chytré či nekonformní a snažila se je uvést „do lajny“. Problémem pro nerdy nejsou pedagogové, ale jejich vlastní vrstevníci. Ještě jednou: nemusí jít o žádnou šikanu, ale prostě se mezi nimi necítí moc dobře, nemá si s nimi co říct, nudí se apod. (toto je alespoň osobní zkušenost autora článku).

Naštěstí se tohle vesměs časem zlepší samo od sebe, to jest s věkem. Dospělí už většinou nežijí v tak těsném kolektivu a nechají lidi, kteří si chtějí hlavně přemýšlet o svých věcech, na pokoji (skoro by se dalo říct, že se blíží nerdům a postupně se také uzavírají do svých vlastních bublin, třeba v podobě rodin). Přemýšlení nerdů se dá v západní společnosti navíc dokonce dobře zpeněžit – je sice fakt, že prodejné jsou věci, které se nějakým způsobem musejí líbit, ale musejí také přece jen nějak fungovat.

Svět dospělých je oproti dětskému také mnohem větší, takže i lidé lecjak výstřední mohou vytvářet skupiny větší než malé, schopné fungování – blahoslaven budiž v této souvislosti Internet a globalizace. Mezi takovými skupinami jsou pak nutně i takové, kde se cení především inteligence a faktické vědomosti; takhle to funguje už na univerzitách. I další cesta nerdů pak vede do organizací, které jsou nějakým způsobem „přebrány“ a kde je každý druhý tak trochu nerd.

Paul Graham tedy namísto konceptu dětství a dospívání jako nejšťastnějšího období života vede spíše k představě, že tuhle hrůzu je třeba především nějak přečkat – alespoň pro nerdy. Vychází ze svých zkušeností v americkém školství, ale jeho poznatky se zdají platit vcelku univerzálně.

A obecný závěr? Snad jedině zrušit povinnou školní docházku v současném stylu. Argument, že určitá míra přizpůsobivosti je nutná, aby člověk mohl později docházet do zaměstnání, je totiž sporný. Poslouchat nadřízené a žít v dospělém světě se totiž zdá být pro nerdy mnohem snazší a příjemnější než docházet do nižších stupňů škol – když nic jiného, alespoň vám pak za to platí.