Korupce v Česku: špatná pověst IT firem a zavedený systém uplácení

Vladimíru Kovářovi je nutné zatleskat za odvahu a současně jej politovat za to, že už asi nikdy nezíská žádnou domácí státní zakázku, pokud se ovšem zdejší poměry zásadně nezmění. Více než osudu Unicornu, který ostatně žil především ze soukromých zakázek se ovšem obávám toho, že poté, co aféra začne být pro novináře vyčichlým pivem, se nad ní zavře voda a vše se vrátí do starých kolejích. Abych čtenáře i trochu pobavil, zavzpomínal jsem…

Korupce v dětském kapitalismu

Ihned po revoluci jsem ještě pracoval pro stát – ne ve státní správě, ale ve státním podniku, což bylo ale vlastně totéž. Otevřely se brány na Západ a všichni se chtěli vybavit počítači; v té době ale ještě nebyla koruna konvertibilní a dovozci měli omezený a nejistý přísun deviz (existovala směna na černém trhu, ale velice nevýhodná). I v té době kvetlo úplatkářství, ale v obráceném pořadí – my, zákazníci, jsme se snažili uplatit dodavatele, aby z omezených zdrojů dali přednost právě nám. Přečtěte si větu raději dvakrát, protože pro toho, kdo tu dobu nezažil, nedává smysl. Uplácení bylo pochopitelně humorné – slibovali jsme, že jim zaplatíme vyšší ceny, dáme obrovské zálohy dopředu atd., jen abychom byli první v pořadí. Jako v socialismu u řezníka.

Korupce v době dospívání

Tato doba ale rychle skončila, s konvertibilní korunou přestala existovat omezení (pravda, ještě několik let se nedaly z USA vozit embargované mašiny, ale to se často obcházelo – přes rakouského prostředníka se koupil předražený soustruh a ejhle, v zatlučené bedně označené jako „náhradní díly“ se na nás culila embargovaná workstation).

Konec amatérismu, začalo se skutečně a poctivě uplácet, i když proti dnešní situaci na to můžeme vzpomínat jako na zlaté časy. Typickým příkladem „soft“ korupce byly opulentní výlety státních zaměstnanců (představitelů zákazníků) do USA, pod záminkou vzdělávání se a seznámení se s technologiemi. Některé byly poctivější – účastníci byli skutečně nahnáni na odborné přednášky, byť s komerčním podtextem – v jiných dostali na úvod brašnu plnou prospektů a pak už následovaly jen žranice v nejlepších restauracích San Francisca a výlety za poznáním, vše placené dodavatelskou firmou, ovšem včetně letenek a hotelů. Jakýmsi úplatkem byly už tyto výlety samotné, a představitelé dodavatelských firem je hojně využívali k navázání co nejpřátelštějších vztahů se svými zákazníky. To se pak velmi vyplatilo, neboť když se po projektovém nadšení dostavilo realizační vystřízlivění, zákazník byl „v rámci dobrých vztahů“ ochoten leccos odpustit. Ostatně, proč asi i dnes děláme, už na druhé straně barikády, pro zákazníky pečená prasátka a výlety do jihomoravských sklípků.

O něco více hard už byla v té době korupce v podobě dárků. V devadesátých letech se do Česka především vozil hardware po tunách; nebylo moc v kurzu platit za nějaký software („vždyť vás ty diskety skoro nic nestojí“) a už vůbec ne za lidskou práci – konzultace, systémovou integraci. A do stovek kontejnerů s objednaným hardwarem se vždycky „šuply“ jeden dva špičkové notebooky, a to byla pořádná motivace pro tehdy ještě podprůměrně placeného úředníka. (Pro ilustraci: úředník bral desítku, špičková Toshiba se prodávala za 300 000 korun, což byla hodnota slušného rodinného domku někde v regionu).

Z této doby osobní zkušenosti s „nejtvrdší“ korupcí nemám, slušně věrohodných informací od kolegů, známých, ba i konkurentů z branže mám ale hodně. Státní podniky byly privatizovány do soukromých rukou a stát si uvědomil, jak cenným zákazníkem je, a začal si „o to říkat“. Problémem korupce v té době byla její realizace – tedy provedení přesunu peněz (úplatku). Ještě relativně jednodušší bylo vytvoření zdroje: i po troškách se dal vytvořit černý fond (fiktivní cesťáky, účtenky z papírnictví atd.), ve kterém bylo nemálo peněz. Černý fond měla každý firma a hantýrka „dej to do čéef“ funguje dodnes. Další kroky ale byly riskantnější. Bankovní převod v českém prostředí si riskl jen hlupák. Peníze v igelitce a předávání pod stolem v restauraci – to vypadá jako špatná česká bondovka, ale praktikovalo se to dosti často, až do aféry jménem Lizner, pokud si někdo ještě pamatuje. Pak si jak uplácející, tak uplácení uvědomili, že policie má taky kamery, mikrofony a má i jiné zaměstnance než ty neškodné v uniformách. Začaly se nejvíce využívat převody přes zahraniční konta – v jistých bavorských okresních městech v českém příhraničí se na to ve filiálkách bank tak zavedli, že už tam měli i „speciální“ bankéře hovořící česky, a vůbec jejich byznys v ospalém pohraničí začal nebývale vzkvétat. Ale i konta mají svá úskalí, a v podstatě na to skoro existenčně doplatila suverénně vládnoucí strana, pokud si ještě vzpomínáte na jména Bács a Sinha. Tato trapně malá aférka s pár milióny korun v podstatě dala zazářit hvězdě Miloše Zemana, jeho akci „čisté ruce“ a vzrůstu popularity tehdy okrajové strany. Jestli si myslíte, že příliš odbočuji, nemylme se – začalo být jasné, že riziko zde je a že se musí vymyslet na korupci daleko sofistikovanější a neprůstřelnější systém.

I když to nutně nesouvisí s tématem, rád bych dodal, že v podstatě drobné úplatkářství z této doby nevnímám jako zásadní problém. Daleko větší škody vznikly z navážení tun a tun hardwaru, který byl následně využitý z několika procent, protože chyběl software, školení, integrace, a ze všeho nejčastěji se zprovozňování těchto systémů tak vleklo, že než bylo všechno jakž-takž rozchozené, uplynuly čtyři roky a systémy byly morálně zastaralé, takže se žádalo o investice na nové. Pamatuji na dodávku špičkových stanic do jednoho (raději nejmenovaného) severomoravského podniku… když jsem tam přijel za tři roky po dodání, stanice stály na stolech a jejich obsluha na nich spouštěla dodaná dema. Víc se za tu dobu nenaučili.

Korupce dospělá a vymazlená

Vůbec nevím, kdo ten systém vymyslel, spíše byl ale produktem postupných inovací. Vím však dobře, kdy, dá-li se to tak říci, „vstoupil všeobecně v platnost“ – bylo to v době opoziční smlouvy, a protože byl vymyšlen skvěle a vyhovoval všem, platí dodnes.

Vypadá zhruba takto. Začne se rýsovat státní zakázka v oblasti informačních technologií – zpravidla systém pro to či ono ministerstvo, tu či onu složku samosprávy. Ještě je daleko k tomu, aby existovalo přesné zadání či nedejbože výběrové řízení, ale obrysy vyplouvají na povrch. Načež se začne vybírat, kdo ji dostane – o tom se rozhodne předem, dříve než se vypíše výběrové řízení. V praxi to vypadá tak, že IT giganti, kteří se o státní zakázky dělí, mají své specialisty, kteří nedělají nic jiného, než že se soustřeďují na státní sektor. Člověk v jedné ze tří největších IT firem u nás měl – alespoň dle sdělení jeho spolupracovníků – příjem několikanásobně větší než generální ředitel této firmy, na pracovní dobu či náplň se jej nikdo neptal, a jeho jediným úkolem bylo, aby zakázka „připlula“ do této firmy.

A pozor, zde přichází první zásadní novinka. Už neplatí, že by tito firemní agenti (oficiální titul: „key account manager“) chodili za úředníky státní správy a zkoušeli se je uplatit. To by bylo moc riskantní – náhodou by padli na neúplatného a ten by si to ještě mohl natočit na kameru a dát do novin, a byl by průser. Systém je takový, že po velmi jemném a nenapadnutelném oťukávání vznikne schůzka, ve které se k zástupcům dodavatelské firmy dostaví pán či dva, mají vizitku na „agenturu“ a řeknou, že v případě, že dodavatelská firma zvítězí v blížícím se výběrovém řízení, jí naúčtují 15 % z částky za konzultační služby.

Toto je situace, se kterou jsem se osobně setkával. V době vrcholící oposmlouvy (ministr vnitra S. Gross) byla prováděna s otevřeností, která brala dech: například na domácím IT veletrhu se ohlásili jacísi dva pánové, předali vizitky od agentury a řekli svoje podmínky – nahlas, v kóji ve stánku odděleném od vnějšího prostředí půlcentimetrovým sololitem, lidem, které předtím v životě neviděli. Dojem – bohužel zřejmě naprosto oprávněný – ze stoprocentní beztrestnosti byl ohromující. (Zakázku jsme nedělali.)

Tento systém se mně zdá neprůstřelný. Dodavatelské firmy jsou předtím jemně prolustrovány a vyzkoušeny, obvykle na nějakých minizakázkách, a jakmile je jasné, že budou sekat dobrotu, je následné riziko (natočení na kamery, předání policii atd.) už skoro nulové – proč by to dělaly. Druhá strana je rovněž z obliga – i kdyby to nešťastnou náhodou někdo zdokumentoval a předal dál, jediným podezřelým je agentura se skrytými vlastníky. Agentura zaplatí za blbost, zmizí ze světa, a objeví se jiná agentura. Vlastně ani dodavatelské firmy nevědí, komu úplatek platí – jestli to zmanažoval vysoce postavený úředník, nebo jestli to je v režii nějakých stranických pokladníků či ještě jinak. Já to taky nevím, laicky bych si tipl na to druhé, protože z toho, co vím, jde o „systém“ fungující všude.

Je možné, že nemám pravdu, ale na základě zkušeností se domnívám, že korupce v české státní správě, alespoň co se týká velkých zakázek, o které se setrvale dělí skupinka obřích a stále stejných firem, je stoprocentní. Tedy že není zakázka, která by byla čistá – která by byla čistě vypsanou výběrovkou, kvalifikovaně a čistě vyhodnocenou, kvalitně provedenou. Malé, možná je přesnější říci velmi malé zakázky – zde hovořím opět z rozsáhlé vlastní zkušenosti – jsou jiné. Těch jsme dělali a děláme poměrně dost a s pokusem o korupci jsem se zde nesetkal.

Chtějí dodavatelé tento systém změnit?

Odpověď může být překvapující. Ano, chtějí, zejména jsou-li jimi velké zahraniční korporace, jako jsou v oblasti IT firmy typu HP, IBM, Microsoft či Oracle. Tyto společnosti – všechny veřejně kotované na burzách – mají jednak vnitřní kodexy, které jim zakazují se podílet na korupci, plus přísné lokální zákony (FCPA – Foreign Corrupt Practices Act). Můžete si říci, že kodex je hezká proklamace, zatímco korupce kvete, ale tak jednoduché to není. FCPA například zakazuje americkým občanům pracujícím kdekoli na světě pod velmi přísnými tresty uplácet státní úředníky (textace je delší, ale tohle je zásadní věc), a zákon rozhodně není bezzubý – seznam představitelů amerických firem, i z oblasti IT, kteří v zemích třetího světa korumpovali a museli si to odsedět, není vůbec krátký (namátkou IBM, Cisco). Důležité je, že byli žalováni, usvědčeni a odsouzeni ve své domovské zemi, protože ve státě, ve kterém působili, se za korupci do vězení přece nechodí.

Kodex antikorupčního chování vůbec není cárem papíru – i podezření z korupce silně otřese pověstí firmy, akcie padají, akcionáři se nepříjemně vyptávají a padají hlavy. Samozřejmě se všude na světě najdou darebáci. Ale na Západě přišli na to, že bez úplatků a krádeží se podniká i prosperuje snáze než s nimi, a úsilí o eliminaci je opravdové, nikoli jen nakašírované pro veřejnost.

Světové IT korporace – zřejmě to platí i o jiných oborech, ale tam nepodnikám, tak nevím – mají nepříjemné dilema. Pokud by ve zkorumpovaných zemích vyloučily možnost korupce naprosto tvrdě a systémově, neškrtly by si a nezískaly by jedinou státní zakázku. Postupují proto různě, aby zůstaly když už ne křišťálově čisté, tak alespoň neušpiněné. Častý postup je, že zakázku dělá lokální „partner“, který od korporace nakoupí její know-how a často i její specialisty, protože sám je nemá, ale holt není vázán žádnými kodexy ani FCPA. Druhou často využívanou možností je, že pro korporaci pracují na živnosťák, tedy nejsou formálně jejími zaměstnanci, tzv. „konzultanti“. To je podobně všezahrnující pojem jako „agentura“. Za konzultanta korporace neodpovídá, on to jen celé domluví (jeho velmi častou a podstatnou činností je příslušné „zformulování“ zadání výběrového řízení, aby jej mohla vyhrát jen jedna firma a vyslání signálů ostatním, že o tento kšeft nemá smysl se ani ucházet – na oplátku zase my nebudeme strkat nos do „vašich“ tendrů) a bere za to obří provizi; to, že velká část provize putuje dál jako, lidé z korporace samozřejmě tuší, ale mnoho s tím nenadělají. Samotný provizní systém se používá i ve styku s komerční sférou a není v podstatě ani neetický, natož tak nelegální.

Neumím odpovědět na otázku, zda korupční systém je nebo není pro korporace výhodný. Jsou-li dopředu známými vítězi tendru, mohou si dovolit nadsadit cenu. Na druhé straně ale náklady na „dopředu známé vítězství“ v tendru nejsou malé (provize, další kus si pro sebe odkrojí prostředník, někdy jich je více za sebou), a že se to plus mínus srovná – stále je tam ovšem ono porušování kodexu a riziko průšvihu, ztráty reputace či dokonce tvrdé důsledky z porušení FCPA. Jsem tedy spíše názoru, že úsilí o férovou soutěž ze strany světových korporací – nemusí to platit o českých dodavatelských firmách – je opravdové, a pokud nebylo v uplynulých letech příliš hlasité, je to proto, že korporace věděly, že český systém vytvořený někdy před osmi deseti lety je neprůstřelný.

U svého okolí nebo i v médiích (diskusní fóra a podobně) se setkávám nejčastěji s tím, že lidé nadávají na to, jak si někdo nakradl, neoprávněně přišel k penězům. Ne že by to nic neznamenalo, ale vidím zde dva větší problémy.

První, ten nejdůležitější, je morální. Silný dojem, že velké státní zakázky jsou u nás prakticky stoprocentně zkorumpované, mám nejenom já, ale obávám se, že dnes už většina populace. Morální devastace v tom, že krádež je běžná a prakticky posvěcená, systematizovaná, na nejvyšších místech, kazí charakter lidí a vychovává jen další nepoctivce, protože poctivý může být jenom blbec.

Ale je zde ještě jedna věc. Měl jsem v rukou zadání velkých zakázek pro stát – dělali jsme například tu či onu malou subdodávku – a nestačil jsem se divit, jak zbytečně obří a naddimenzované tyto zakázky jsou. Zkrátka „peníze někde jsou, vyhradily se, určily se“ a proto „se musí proinvestovat“, tedy utratit. (A samozřejmě čím větší zakázka, tím větší provize). Kdyby si podobné IT řešení pořizoval český soukromý podnikatel pro sebe, logicky by hledal ten nejpříhodnější kompromis mezi kvalitou (funkčností) a cenou, a dlouze by vyjednával o předložených kalkulacích s cílem snížit cenu. Podle mého odhadu by pak byl schopen zcela technicky rovnocenné řešení pořídit za třetinu až desetinu ceny, jakou suverénně zaplatí stát. Pokud tedy hledáme – dneska je to módní – úspory ve fungování státní správy a státních zakázek, bojujme nejenom s korupcí, ale vůbec s celým procesem tvorby zadání těchto zakázek, například prostřednictvím důsledné veřejné i odborné oponentury, jak se to dělá třeba v Německu (mohu posloužit vlastními zkušenostmi). Kuriózně totiž tím, že pokud bychom byli schopní tímto způsobem dospět k minimálnímu, „good enough“ zadání, bychom velmi podstatně pomohli vykořenit i samotnou korupci. Kde nic není, totiž ani čert nebere.

Poznámka autora. I když mě to osobně mrzí, nemohu zveřejnit své jméno, právě tak jako pojmenovat konkrétní osoby, firmy, ministerstva. Podnikatel má jiné starosti než s sebou všude nosit skrytou kameru, a skutečnosti, které zde popisuji a které jsem zažil, nemohu pochopitelně v případě, že by někdo žádal (žaloval atd.) konfrontaci a důkaz, jasně prokázat. Jsou to však zkušenosti autentické a nijak nepřikrášlené a prosím čtenáře, aby byli k tomuto mému rozhodnutí shovívaví.