Příběh mediálního slepce

Ilustrace: Nenad Vitas

Vlastně, zatím mi ještě všechno sedí. V televizi právě končí reportáž o tom, jak jistá politická strana vymetla se svým bývalým advokátem. Nebýt advokáta, asi by přišli o své sídlo, tradiční barák uprostřed Prahy. Nepřišli, a pak mu odmítli zaplatit půl miliardy honoráře, takže na ně málem vyhlásil konkurz.

Udloubávám z misky další kousek aspiku, a jako pravý mediální odborník se snažím přítomné přítelkyni vysvětlit spletité kličky letitého případu pře mezi velkou stranou a malým právníkem. Pak usedám k počítači.

Mezi tím proběhne v Událostech dalších reportáž. Více nebo méně důležití paňácové se v ní někdy usmívají, jindy pošklebují do obrazovky. Vnímám to tak na půl člověka – dost na to, abych věděl, co se na displeji děje, dost málo na to, abych se přesně koncentroval. Jen se trochu divím, že televize ještě nehovořila o finanční krizi, ani o chystané návštěvě šéfameričana v naší rodné zemi. Ano, toho opáleného, jak je víc sexy než Paroubkův mozek.

Pak přichází kritický okamžik. V Událostech běží reportáž o tom, jak polský prezident Lech Kaczyński odvolal na popud svého dvojčete a premiéra Jarosława z kabinetu vzpurného ministra. Události běží dál…

Copak mi to nesedí? Zamyslím se, tentokrát již na celého člověka. Nejsem sice v oblasti všeobecných znalostí už dávno ta hvězda, jako kdysi, ale není polským premiérem náhodou Donald Tusk? Jistě, že je. A už od roku 2007… Ooops.

Takže na to, že jsou zprávy, které poslouchám, rok a půl staré, jsem přišel po přibližně deseti minutách více nebo méně koncentrovaného poslechu. Prostě jsem se stal obětí toho, že veřejnoprávní televize má na stránkách svého vysílání i odkazy na to, co právě sledují ostatní a někdo ostatní je sledoval už přede mnou, já jen klepnul na něco, co jsem si nepřečetl.

       

Co mně zaráží, není jeden překlik. Je to mediální slepota. Vždyť ta televize stihla odvysílat tolik reportáží, ze kterých prostě muselo být patrné, že není rok 2009, a že není jaro, ale končící léto? A já si nevšiml. Ani napůl. Dokonce ani když jsem uvažoval o počátcích kauzy nešťastného advokáta Altnera, mi nedošlo, že daná causa je už dávno u ledu, a že historie se na obrazovce jen opakuje. Uvažuji, zda by vhodná volba událostí (bez snadno zachytitelných reportáží a kauz, u nichž není všeobecně zřejmé, že pominuly) mohla způsobit, že bych se v bláhové naivitě díval až do konce. A co u vás?

P.S. Chcete-li si také prožít mírný comeback, máte možnost Události — 10. 7. 2007 19:00 — iVysílání — Česká televize