Stalo se: ve Francii budou omezovat přístup k Internetu přes veřejné Wi-Fi hotspoty

Ve Francii si chtějí vynutit dodržování autorských práv i za cenu  odpojování uživatelů od Internetu. Ale co s veřejnými WiFi hotspoty, ke kterým se může připojit každý a anonymně? Řešení má být jednoduché: z těchto hotspotů bude možné se dostat jen na taková místa, která budou na úředně schváleném whitelistu.

Život někdy přináší opravdu kuriózní situace. Přesně před 14 dny přišla z Barcelony zajímavá zpráva: na světovém mobilním kongresu udělila asociace GSMA svou cenu Government Leadership Award právě Francii, a to za její „prozíravou broadbandovou politiku“. Tomu, kdo sleduje aktivity Francie právě v oblasti broadbandu, muselo ihned notně zatrnout: jakpak se to slučuje se snahami této země používat tzv. digitální gilotinu vůči vlastním občanům, a navíc ji ještě exportovat do zahraničí, jejím protlačením do nového celoevropského telekomunikačního balíčku?

Ale jako by to nestačilo, minulý týden se na Francii a její vztah k broadbandu provalila další nepříjemnost: aby byla se svou koncepcí digitální gilotiny konzistentní, musí nějak „ošetřit“ i takové varianty připojení k Internetu, které jsou ve své podstatě anonymní. A to jsou hlavně přístupy přes různé bezplatné veřejné WiFi hotspoty. Aby ani z nich uživatelé nemohli porušovat autorská práva velkých distribučních společností, bude jim stát určitým způsobem vybírat místa, kam se budou moci dostat.

Přístup z veřejných WiFi hotspotů ve Francii by tak měl být omezen jen na úředně schválený seznam míst, který by podle prvních představ tamního ministerstva kultury měl čítat několik tisíc položek a měl by pokrývat „to podstatné z webu, co je užitečné pro ekonomický, kulturní a sociální život země“.

Government Leadership Award

Pojďme nejprve k ocenění, které si Francie odvezla z letošního světového mobilního kongresu v Barceloně. Zde je dobré si uvědomit, že toto ocenění udělila asociace GSMA, která je určitým reprezentantem celého mobilního sektoru (a také pořadatelem světového mobilního kongresu). A tak i její cenu je vhodné chápat jako ocenění od mobilního sektoru, a nikoli od samotných uživatelů Internetu.

Ostatně, když se začteme do tiskové zprávy, doprovázející samotné udělení ceny, je tento aspekt ještě zřetelnější. Francie je chválena především za to, že svým mobilním operátorům dala frekvence z tzv. digitální dividendy:

Tato cena oceňuje jak vůdčí roli francouzské vlády při implementaci otevřené spektrální politiky, která povede k lepší dostupnosti služeb mobilního broadbandu, tak i vliv této politiky na vlády ostatní evropských zemí“  říká Rob Conway, CEO a člen představenstva asociace GSMA. „Francie vytváří podmínky, které umožní mobilnímu průmyslu investovat do broadbandových sítí, a ty zase přinesou zvýšení produktivity a ekonomický rozvoj potřebný k překonání nynějších těžkých časů“.

Francie přitom neudělala nic jiného, než že již formálně  „kývla“ na doporučení od EU a ITU ohledně rozdělení spektra, uvolněného digitální dividendou – a pro mobilní služby elektronických komunikací (mobilní broadband) vyčlenila 72 MHz pásma, v rozmezí od 790 do 862 MHz. To ale udělala již i řada dalších zemí, jako například Švédsko, Finsko či Švýcarsko.

Jenže Francie udělala navíc ještě jednu věc, která kapitány mobilního průmyslu musela velmi potěšit: svým mobilním operátorům změnila jejich licenční podmínky tak, aby v tradičním pásmu 900 MHz mohli poskytovat také 3G služby. Spolu s refarmingem („přeskupením“) kmitočtů do souvislejších celků to pak otevřelo cestu k rychlejšímu (a také levnějšímu) budování 3G sítí s dostatečným pokrytím i pro venkovské oblasti, bez nutnosti čekat na skutečné uvolnění kmitočtů, spadajících do digitální dividendy.

Možná že právě toto (spíše než rozhodnutí o využití digitální dividendy) bylo hlavním důvodem pro ocenění ze strany GSMA, a také důvodem pro onu zmínku o „vzoru pro ostatní evropské země“.

Digitální gilotina finišuje

Vraťme se ale zpět k problematice odpojování uživatelů od Internetu, o kterém v tiskové zprávě GSMA o udělení ceny není ani slovo.

Čtenářům Lupy asi není třeba připomínat, o co přesně jde: jde o řešení, v rámci kterého francouzský stát přistoupil na požadavky velkých držitelů autorských práv (hlavně k hudebním dílům, tedy zejména vydavatelských a distribučních společností) a rozhodl se „z moci úřední“ odpojovat ty uživatele, kteří (i po dvou varováních) nadále porušují jejich autorská práva. Podrobněji viz například zde na Lupě.

Nechme ale nyní stranou obecnější aspekty  (například proč jde francouzský stát tak „na ruku“ jedné konkrétní skupině podnikatelských subjektů a proč tak prosazuje právě jejich  obchodní model, nevhodný pro současné online prostředí), a podívejme se spíše na „techniku“ boje, který Francie vyhlásila vůči vlastním občanům.

Podezřelým se zde stává ten, koho „udají“ právě velcí držitelé autorských práv – s tím, že „přes jeho přípojku“ mají být porušována jejich autorská práva (stahováním či rozesíláním autorsky chráněného obsahu).

Držitelé autorských práv tedy provádí monitoring, jehož výsledkem je identifikace určité konkrétní přípojky. Teprve pak nastupuje stát, přesněji nově zřízený státní orgán HADOPI (Haute autorité pour la diffusion des œuvres et la protection des droits sur Internet, neboli „Vysoký úřad pro šíření děl a ochrany práv na Internetu“), a snaží se identifikovat konkrétního člověka, který za přípojkou stojí. Tomu pak posílá dvě varování – a pokud nedojde k nápravě (podle představ držitelů autorských práv), úřad HADOPI nařídí příslušnému providerovi  odpojení dotyčného člověka od Internetu. Navíc jej ještě zařadí na blacklist, tak aby ho po dobu 12 měsíců nepřipojil k Internetu nikdo jiný.

Konkrétní zákon, který naznačený postup zakotvuje do francouzského práva („Propriété intellectuelle: création sur internet“), již prošel tamním Senátem, a nyní jej zkoumají výbory poslanecké sněmovny. Na jednání pléna by se měl dostat v rámci zasedání, které začíná 10. března.

Ovšem už nyní, v rámci projednávání návrhů ve výborech (hlavně v „právním výboru“), vychází na povrch zajímavé detaily a souvislosti kolem celého řešení.

Za co se vlastně trestá?

Snad nejzajímavějším aspektem celé navržené právní úpravy je vymezení samotné skutkové podstaty: tou totiž není ani tak samotné porušování autorských práv (které již dávno řeší jiné zákony), ale něco jiného.

Nový zákon totiž  zavádí povinnost „náležitě zabezpečit svou internetovou přípojku“  a očekává monitorování jejího využití tak, aby  skrze ni nedocházelo k žádnému porušování copyrightu. A pak trestá za nedodržení této povinnosti.

Svým způsobem to má logiku: když velcí držitelé práv někoho udají, předmětem jejich udání je identifikace konkrétní přípojky (zřejmě na základě IP adresy). Úřad HADOPI si pak přes ISP může vynutit „překlad“ identifikace přípojky na identitu konkrétní osoby, která si přípojku objednala a platí za ni. A na ni pak dopadnou sankce, bez ohledu na to, zda právě ona byla tím, kdo něčí autorská práva skutečně porušil  či nikoli. Ale „dopustila porušení …“.

Právně se to zdá být jednoduché a jasné. Praxe dnešního Internetu ale vnáší řadu naprosto zásadních otázek: jakpak asi něco takového (jako „nemožnost porušování copyrightu“) zajistí na své přípojce „běžný Franta uživatel“, který nemusí mít ani ponětí, jaký malware se mu vyskytuje v počítači a co tam dělá? Co celé sítě botnetů, které si s napadenými počítači dělají, co chtějí? A co nejrůznější „aktualizační nástroje“ (snad nemusím jmenovat), které se také chovají značně autonomně a drtivá většina uživatelů ani netuší, co všechno v jejich počítači dělají.

Nebo jinak: jak dlouho bude trvat, než se běžně rozšíří malwary, útočící právě tím, že vykonávají takové akce, které danou přípojku dostanou do zorného pole monitorovacích systémů velkých držitelů autorských práv?

„Naštěstí“ ale navržený zákon počítá s tím, že jednotliví uživatelé Internetu se mohou sami zprostit odpovědnosti  za případné zneužití jejich přípojky. Stačí k tomu, když si nainstalují a budou používat bezpečnostní software, doporučený a schválený úřadem HADOPI. Jinými slovy: mohou se vykoupit tím, že si do svých počítačů nechají nainstalovat „něco“, skrze co bude stát moci kontrolovat, co a jak na Internetu dělají.

To mi přijde jako ještě děsivější představa. Je to snad první případ toho, kdy je někdo vyzýván (byť zatím ještě nikoli nucen), aby si do svého počítače sám instaloval „klienta“ Velkého bratra. Nebo snad „Malého bratra“? Či „legálního trojského koně“? Možná bychom si už měli začít ujednocovat terminologii …

A jakpak asi budou takové programy fungovat? Na principu blacklistu? Tedy že někoho někam nepustí, nebo mu jen nepovolí určitý druh provozu? Nebo na principu whitelistu, kdy každého uživatele pustí jenom někam (a jinam obecně nikoli)? Nebo nějak jinak?

Co vyšlo najevo při projednávání?

Ještě další zásadní věci a souvislosti však stále vyplývají na povrch, například v rámci aktuálního projednávání návrhu nového zákona ve výborech sněmovny francouzského parlamentu.

Tak například někteří poslanci se zajímali o to, jak to bude s otevřeností softwaru, který by si uživatelé měli instalovat na své počítače, aby se vykoupili z odpovědnosti za zneužití svých přípojek. Budou tato řešení dostupná pro skutečně všechny platformy, které uživatelé používají? A pokud nebude pro konkrétní platformu žádné řešení k dispozici, bude to také důvod k vyloučení odpovědnosti?

Odpověď (parlamentního zpravodaje) se asi dala předpokládat: na otevřenost zapomeňte, půjde o uzavřené záležitosti, nepřenositelné a dostupné jen pro určitý počet platforem.  To ihned přimělo k protestu zastánce otevřeného softwaru, ale stejně tak otevřelo řadu dalších významných otázek. Jako třeba: to by lidé měli měnit své systémové platformy? Bude jim zákon nepřímo předepisovat, jaký operační systém mají používat?

Whitelisty pro WiFi hotspoty

Jiná zajímavá otázka, na kterou při představování zákona ve výborech odpovídala sama ministryně kultury Christine Albanelová, se týkala takových přípojek, které mají veřejný a hlavně anonymní charakter, a nabízí připojení každému ve svém dosahu. Jako například v restauracích, kavárnách apod. Jak se ty mají vyrovnat s požadavky nového zákona na „náležité zabezpečení“?

Měly by být snad úplně zrušeny? Nebo přestat nabízet anonymní připojení a od každého svého uživatele vyžadovat spolehlivé ověření jeho identity, například předložením osobního dokladu, před prvním použitím?

Odpověď ministryně Albanelové už asi tušíte podle začátku tohoto článku: prohlásila, že toto bude řešeno filtrováním: pro veřejné WiFi hotspoty, nabízející anonymní bezplatné připojení (tj. bez nutnosti nějaké identifikace uživatele), by měly vzniknout úředně schválené whitelisty, a přístup přes tyto hotspoty by byl možný jen na místa, zařazená na takovémto whitelistu.

Opět to asi bude první případ toho, kdy nějaký stát bude vybírat místa (weby), která jsou pro jeho občany vhodná k navštívení – a ostatní paušálně zakazovat (tj. systémem whitelistu). To snad i Čína své Velké firewally provozuje jen na principu blacklistu (explicitního zákazu určitých míst, s tím že ostatní jsou povoleny), a nikoli na principu whitelistu (explicitního povolení něčeho, s tím že ostatní místa jsou paušálně zakázána).

Jenže, vzato z čistě technického pohledu – pokud chtějí být ve Francii konzistentní, vlastně ani nemají jinou možnost, než takto okleštit všechny anonymní veřejné hotspoty. Pokud totiž už nějakého „hříšníka“ odpojí od Internetu, je to trest na 12 měsíců a během této doby by ho neměl připojit nikdo jiný. Proto je dotyčný zařazen na seznam takto odpojených osob, a každý providerů musí u každého svého nového zákazníka ověřovat, zda není na seznamu.

Jenže jak zabránit tomu, aby dotyčný nepokračoval v „páchání svých zvěrstev“ právě přes veřejné anonymní hotspoty? Tady asi skutečně není jiná možnost, než buď ukončit jejich anonymitu (a požadovat nějakou identifikaci), nebo omezit to, kam se přes ně mohou „anonymní“ lidé dostat.

Ve stejné úvaze ale musíme pokračovat, a to s „neanonymními“ hotspoty: pokud ty budou nabízet přístup k celému Internetu, a ne k nějaké jeho úředně povolené whitelistované podmnožině, budou také muset respektovat požadavky nového zákona a ohlídat, aby se přes ně nepřipojoval někdo, kdo už je uveden na seznamu odpojených uživatelů.

Takže třeba placené hotspoty už také nebudou moci být anonymní, použitelné třeba přes pouhé zaplacení nějakého obnosu či předplacené karty apod.: jejich provozovatel bude muset nejprve řádně ověřit identitu zákazníka, zkontrolovat, zda není  na seznamu odpojených, a pak s ním uzavřít smlouvu, ve které bude ošetřena zákazníkova povinnost neporušovat skrze připojení něčí autorská práva. Teprve pak ho bude moci pustit do onoho divokého světa Internetu.

Krásná představa, že? A to ještě není všem dnům konec – a dokonce není definitivní konec ani snahám Francie vyexportovat tento svůj přístup do celé EU, jeho zařazením do tzv. telekomunikačního balíčku (nového regulačního rámce elektronických komunikací). Europoslanci jsou sice (zatím) proti, ale jednání pokračují.

Sarkozy má problém s autorskými právy

A úplně na závěr, po celém tomto depresivním čtení, alespoň jedna veselá perlička pro zasmání. Nebo snad další podnět k hlubšímu zamyšlení?

CIF16

Velký propagátor zde popisovaného zákona, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, má totiž sám problém s dodržováním autorských práv. Jde konkrétně o skladbu Kids dua MGMT, kterou měla jeho strana neoprávněně použít ve své volební kampani.

Když se na to přišlo, sám Sarkozy nabídnul duu MGMT symbolickou kompenzaci ve výši 1 €. Hudebníci to ale pochopili jako urážku a podali na něj trestní oznámení. Podle musicserver.cz:

Jejich právní zastupitelka se nechala slyšet: "Sarkozyho nabídka je vyloženě urážející a nerespektuje autorská práva umělců. Podáváme trestní oznámení za padělání a zneužití duševního vlastnictví.

Anketa

Jak byste označili SW, který by si uživatelé ve Francii měli instalovat na své počítače?

30 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 28. 10. 2009 17:13

Školení UX: Jak zapojit uživatele do designu

  •  
    Jak dostat ono tajemné UX do designu.
  • Ve kterých fázích zapojit uživatele, abyste dostali nejvíc muziky za nejmíň peněz.
  • Jak vytvářet jednoduché a srozumitelné persony

Detailní informace o školení UX »