Uvažujeme o regulaci X.

Ilustrace: Nenad Vitas

Internet, jak se v současné době používá, je stále ještě velmi mladé médium. Přestože v průběhu minulé dekády zaznamenal raketové rozšíření z technické platformy akademiků na univerzální veřejně přístupné a používané médium, stále je ještě v mnoha ohledech nezralým dítětem. Od toho se také odvíjí vztah mezi faktem existence globální sítě a tím, jak na ni nahlížejí státní a veřejné správy po celém světě.

Podobně, jako tomu bylo v případě jiných komunikačních prostředků, rozhlasu, televize, telefonie a dalších, se státní správy pokoušejí vytvořit právní rámce pro používání služeb Internetu; trochu pejorativně se tomu říká regulace. Regulace se neprovádí proto, aby poškozovala zájmy uživatelů komunikačních technologií, ale proto, aby jim umožnila tyto technologie používat bez vzájemných konfliktů, případně kolizí s jinými zákony. Děje se tak na dvou obecných úrovních. První z nich je úroveň technologická. Sem patří přidělování vysílacích frekvencí, kanálů, jejich vzájemná synchronizace, nastavování limitů vysílacího výkonu a tak dále. Druhá úroveň je obsahová. Televize například nesmí vysílat pornografii, má stanovenou míru reklamy, zpravodajství atd. Regulační proces komunikačních médií je přirozenou věcí, v demokratických zemích na něm není nic špatného nebo zlovolného.

V případě Internetu má ale snaha o regulaci na obsahové úrovni pachuť nepochopení ze strany politických reprezentací. Možná je to právě proto, že je Internet stále příliš mladý. Politici příliš často chápou síť obdobně jako televizi nebo rozhlas. Tedy jako homogenní médium, které je spravováno centrálně, provozovatelem, a které je tím pádem možné ovládat a sledovat. Zdá se, že není síly, která by jim byla schopna vysvětlit, že tomu tak není.

Zákony, které omezují využití obsahu na Internetu, jsou prakticky nevynutitelné. Zákazy té či oné technologie vedou pouze k jejímu obcházení; přebíjení jinou technologií. Regulace VoIP s tím, že běžná telefonie je regulována, také vychází z nepochopení její podstaty. Zakazování výměnných sítí, omezování online vysílání nebo třeba webového obsahu stojí ohromné peníze a úsilí ve snaze tato omezení vynutit. A jak dokazuje příklad Číny, vždy se najde cesta, jak podobná omezení obejít.

Nemožnost na úrovni územního celku velikosti státu Internet a zejména obsah regulovat vyvolává v politicích a hlavně úřednících šílenství. Ale současně je objektivním faktem, který vychází ze samotného principu, na kterém síť stojí. Z tohoto pohledu jsou všechny snahy o vytvoření sebedokonalejšího omezujícího produktu pouze předem zmařenou investicí, ať už reklama těch, kteří podobný produkt nabízejí, říká cokoliv. Státy by se s faktem sítě měly smířit, ne se snažit si tento komunikační prostředek podřídit a okleštit jej v duchu svých zákonů. Každý takový boj je – za současného stavu Internetu – předem ztracený, zbytečně drahý a ze své podstaty naivní.