Nepodceňujme význam poslaneckých páček

Ilustrace: Nenad Vitas

Předběžné rozebrání celé kauzy si můžete přečíst třeba ve včerejších Lidovkách, s jejichž informacemi se prozatím spokojíme i my. Dvěstědvacet notebooků se nakupovalo na základě výběrového řízení, kterého se účastnily společnosti ALWIL Trade ve spolupráci s ImpromatComputer, VDI Meta, Dell a Autocont. Posledně jmenovaný soutěž vyhrál, přestože nabídl dvakrát vyšší cenu než druhý Dell. Autocont, znalý všech zákrut veřejných zakázek (zkušenosti sbíral například v legendárním questu Internet do škol), totiž nabídl poslancům klíčovou přidanou hodnotu: páčku, která vypíná WiFi připojení. Ostatní uchazeči o dodávku notebooků tak neměli šanci: bez páčky byly jejich přístroje, byť třeba technologicky vyspělejší a levnější, absolutně k ničemu.

Roman Žamboch z tiskového oddělení sněmovny v Lidovkách potvrdil očekávaný význam páčky: Při náhodném sepnutí tlačítka on – off u notebooku nevybaveného požadovaným páčkovým vypínačem může nastat tato mikrovlnná komunikace s dosahem dle prostředí několik desítek až stovek metrů, a mohlo by tak dojít k nechtěnému zveřejnění uživatelských dat vzduchem do veřejného prostoru. Takovou hrozbu jistě není možné zpochybňovat. Všichni ještě máme v živé paměti nedávné kauzy z předvolebních bojů, kdy nechtěně vypuštěné informace veřejný prostor doslova zahlcovaly. Není tedy divu, že výběrová komise ohodnotila přínos páčky celými patnácti body (rychlost procesoru „stála“ jen jeden bod). Než zažít další podobnou informační skrumáž, to si raději připlaťme těch pět milionů.

Druhý Dell totiž nabízel cenu poloviční, 4,8 milionu korun. Autocont za notebooky dostane 9,9 milionů korun. Lze tak zjednodušeně říci, že jedna poslanecká páčka nás přišla na 23.182 korun. To je slušný výkon, za který by nezaujatý pozorovatel musel Autocontu zatleskat. Nelze než smeknout před jeho odhadem významu této klíčové hardwarové součásti (protože varianta, že podmínky řízení byly napsány na míru jím dodávaného zboží, je ve slušném státě samozřejmě nepředstavitelná). Nezbývá než smířit se s vysvětlením, že pro vítězství v podobných tendrech je nejspíš znalost podobných „páček na poslance“ zkrátka nepostradatelná.

Pro další ročník této úspěšné a oblíbené soutěže bych poradil uchazečům o vítězství neponechat u poslaneckých notebooků nic náhodě a nepodcenit klíčovou oblast bezpečnosti a srozumitelnosti ovládání. Mít patřičnou firmu, přišel bych s novou generací přenosného počítače, jehož bezdrátová komunikace by byla jištěna systémem alespoň dvaceti tlačítek, táhel a páček. I poslanec s vysokou sněmovní funkcí by tak měl jistotu, že jeho důvěrné informace zůstanou bezpečně uvnitř počítače, dokud neabsolvuje náročnou proceduru s jejich zpřístupněním. Ještě důkladněji vybavený typ by mohl obsahovat speciální pojistku, řekněme pod názvem SuperFireWire (verze pro komunistické poslance by se mohla jmenovat „Vyděržaj tovaryšč“), která by sestávala z drátu pod určitým napětím, který je nutné po dobu WiFi spojení tisknout rukama. Tento typ drátového-bezdrátového přístupu s fyzicky ověřitelnou funkčností by byl jistě srozumitelný i pro řadového českého poslance.

Jinou otázkou je, nakolik je dnešní poslanec schopný obsluhovat čtyři tlačítka pro hlasování, jestliže pro vypnutí a zapnutí WiFi na notebooku mu podobné tlačítko nestačí. Nebyl by to také vhodný nápad na vylepšení technického zázemí Poslanecké sněmovny – výběrové řízení na páčky u hlasovacího zařízení?