Model, který nereflektuje reálné sociální sítě a jejich fungování, je sice matematicky pěkný, ale je to nepraktická hračka. Facebook, X apod. se fakt nechovaj jako rovnice, do které zadáte počet nahlášení a ona vám vyplivne osud fámy. Facebook, X ani TikTok nejsou laboratorní model a jejich data ani algoritmus vám nikdo nepůjčí.
V realitě velká část hlášení končí někde v koši a nevíme, co algoritmus skutečně dělá, nevíme kolik kopií a přesdílení už mezitím vzniklo a už vůbec nemáme pod kontrolou distribuční mechanismus platformy. Model může leda simulovat ideální svět, ve kterém funguje přesně to, co potřebujete a ,výsledek vyšel jaky potřebujete.
Tradiční proces: utopický nápad > grant > akademický výzkum > startup > prezentace velkým firmám > nabídka k prodeji… je už celkem profláklý. Horší je, když pak přijde nakonci náraz do zdi jménem realita. A potenciální kupce? Pro něj další „elegantní“ řešení problému, který jeho autoři ve skutečném světě nemohou nijak ovlivnit. Nezbývá než doufat, že potencionální startup stihne najít kupce dřív, než ten zjistí, že nekupuje použitelnou technologii, ale akademickou hračku.