Odpověď na názor

Rozporem s realitou zřejmě míníte, že k tomu v praxi nedochází. Proto uvedu protipříklad. Napřed je ale třeba vysvětlit, na čem je strategie osočování politického protivníka postavena.

Po druhé světové válce byly v západních zemích přijaty zákony, které zakazovaly fašistickou ideologii, obvykle v rámci boje proti extremismu. Znění je různé v různých zemích, ale obvykle to funguje tak, že strana, u které je prokázáno, že šíří nebo propaguje fašismus je státem zakázána. Proto není neobvyklé, že političtí protivníci byli nebo jsou označováni třeba jako jako extremisté s nacistickými kořeny nebo ideologií.

Přesně to je případ mnou uváděných stran v předchozích příspěvcích. O tom, zda strana skutečně je nebo není extremistická (splňuje podmínky zákona) pak rozhoduje soud, protože ty strany to řeší soudní cestou. V žádném z případů, které jsem uváděl (AfD, SPD, SD) ale soud nerozhodl, že strana podmínky pro aplikaci zákona o extremismu splňuje.

Tvrzení, že ty strany jsou "extremistické" má dvě roviny: může to být obecná nálepka používaná novináři nebo právní označení.

O nálepce používané novináři nemá význam diskutovat. Zajímavá je druhá rovina.

A teď se vracím k vaší původní výtce: Ty strany byly politickými protivníky a mainstreamem onálepkovány jako extremistické, ale soud tuto klasifikaci nikdy nepotvrdil. (Kdyby potvrdil, tak už jsou dávno ze zákona zrušené). Proto nepovažuji tvrzení: „V rámci politického boje jsou za extrémisty označováni i ti, kteří extremisty nejsou.“ za problematické. Vaši odpověď ve stylu, že extremistické prostě jsou (bez bližšího zdůvodnění), nepovažuji za dostatečnou k tomu, abych na diskutované praktiky změnil názor.

Co se dezinformací a demagogie týče: o to mi zde nejde. Skutečně chci jen pochopit, jakým způsobem o tom přemýšlíte.