Už to tady zaznělo, ale je podle mě potřeba to opakovat: programování je tvůrčí proces a každý programátor zná ten pocit, když se podaří naprogramovat něco parádního, odhalit bug po desítkách minut beznadějného bloudění nebo když si to všechno dohromady sedne a dal by za to člověk ruku do ohně…
To úplně s LLM zmizelo. Ta radost je pryč. Sám to na sobě cítím a nejen absenci radosti, ale i to, že vlastně nevím, co a jak a proč funguje… a je jedno jak dobře mám vyladěné skilly, kupodivu u mě Claude nehalucinuje, málokdy se zacyklí a kód není k zahození.
Ale co bude dál?
Produkťák mi zadání dodá od Claude, já zadání předám Claudovi, kolega mi review “udělá” pomocí Clauda… a v celém tom flow je nakrásno vidět, že nikdo nic neví, když se člověk zeptá na nějakou hlubší otázku o kódu, zadání či zákazníkových potřebách…
Nevyhýbám se pokroku, to bych jinak bastlil PHP 5… ale cítím vnitřní odpor a úzkost z toho, co teď “tvořím”.