Co nás čeká v eEurope+?

V polovině června se ve Švédském Göteborgu konal vrcholný summit Evropské unie (EU). Na programu měl i jeden bod, který se výrazně dotýká budování tzv. informační společnosti v kandidátských zemích. Jedná se Akční plán eEurope+, který navazuje na obdobný Akční plán eEurope členských zemí, ale je určen právě pro země kandidátské, tedy i pro nás. Jeho cíle jsou prakticky shodné s Akčním plánem členských zemí, ale od našeho Akčního plánu realizace Státní informační politiky se v mnohém odlišuje.

Jak se psala historie

U nás jsme přijali základní koncepci budování tzv. informační společnosti v květnu 1999, ve formě dokumentu s názvem „Státní informační politika – cesta k informační společnosti“. Srovnatelná evropská koncepce byla poprvé představena na sklonku roku 1999 jako tzv. Prodiho iniciativa eEurope, a oficiálně byla vyhlášena na summitu EU v Lisabonu v březnu 2000. Obě koncepce mají samozřejmě velmi mnoho společného, ale na druhé straně se i v mnohém liší – u nás například klademe velmi vysoký akcent na informatizaci státní správy, zatímco v evropské koncepci je to jen jeden z celé řady dalších aspektů. Naproti tomu nám zase úplně chybí to, na čem Evropa dosti bazíruje – liberalizace telekomunikací a zlevnění telekomunikačních služeb, spolu s jejich co největší dostupností.

Zhruba před rokem se na Evropské ministerské konferenci ve Varšavě (11. a 12.5.2000) setkali představitelé EU se zástupci kandidátských zemí. Obecným závěrem jejich schůzky byla shoda v tom, že i kandidátské země by měly přijmout za své hlavní cíle koncepce eEurope. Jedním z konkrétních závěrů pak bylo i rozhodnutí vypracovat a přijmout společnou koncepci v oblasti informační politiky, blízkou koncepci eEurope a následným závěrům lisabonského summitu, ale na druhé straně reflektující jejich specifika. Pojmenována byla příznačně jako koncepce eEurope+. No a právě na červnovém summitu EU v Göteborgu byla tato koncepce přijata, rovnou v podobě akčního plánu (dokumentu s názvem „Akční plán eEurope+“).

Česká republika se k tomuto akčnímu plánu také přihlásila, přímo na místě v Goteborgu, kde nás zastupoval premiér Miloš Zeman. Tomuto kroku přitom předcházely jiné konkrétní kroky:

1. 23. dubna vláda rozhodla o připojení ČR k Akčnímu plánu eEurope+ (svým usnesením č. 405/01
2. 13. června 2001 vláda projednala Akční plán eEurope (vzala jej na vědomí) a svým usnesením č. 594/01 uložila ministru Karlu Březinovi rozpracovat jej do našich konkrétních podmínek do 31. října 2001 (a předložit návrh vládě). Stejným usnesením pak uložila „členům vlády zajistit financování projektů Národního akčního plánu eEurope+ (Česká republika) z rozpočtových kapitol svých resortů“, od rozpočtového roku 2002.
3. 15. – 17. června prezentoval naše stanovisko v Goteborgu premiér Zeman (fakticky se zde za ČR připojil k Akčnímu plánu eEurope).

Co obsahuje Akční plán eEurope+?

Pokud jde o samotný obsah Akčního plánu kandidátských zemí (eEurope+), pak v prvním přiblížení lze konstatovat, že se jeho hlavní cíle neliší od hlavních cílů členských zemí (což ostatně bylo záměrem, viz výše). Najdeme zde tedy stejné tři hlavní cíle:

1. levnější, rychlejší a bezpečný Internet
2. investice do lidí a znalostí
3. podpora využívání Internetu

Kromě nich ale do akčního plánu kandidátských zemí přibyl jeden další hlavní cíl (uvedený jako „nultý“). Jde o úkol „urychlit realizaci základních stavebních prvků informační společnosti“, který má dva hlavní podbody:

• urychlit přístup k dostupným komunikačním službám pro všechny
• přijetí a implementace acquis (legislativy – pozn. autor) se vztahem k informační společnosti

V rámci akčního plánu jsou tyto podbody podrobněji rozpracovány, a například u dostupných komunikačních služeb se konkrétně požaduje:

Urychlit a dokončit úplnou liberalizaci telekomunikačního sektoru v co nejkratší době a zajistit dostupnost licencí tam, kde jsou zapotřebí. Konkrétně zajistit volbu operátora od stejného data, ke kterému došlo k liberalizaci trhu a přenositelnost čísel v co nejkratším termínu.

Tomuto bodu tedy už nikdy nevyhovíme – k liberalizaci našeho telekomunikačního trhu (nikoli úplné) došlo k 1.1.2001, ale volba operátora byla telekomunikačním zákonem o dva roky odložena. Podaří se nám alespoň „urychlit a dokončit úplnou liberalizaci telekomunikačního sektoru v co nejkratší době“? Tedy třeba zavést volbu operátora dříve než v polovině roku 2002 (s krátkou jednorázovou předvolbou), resp. do konce roku 2003 (s trvalou předvolbou)?

Další tři hlavní cíle jsou i ve svém rozpracování dosti podobné tomu, jak je chápe již původní Akční plán členských zemí. Stejný je i časový horizont většiny úkolů – do konce roku 2002, event. 2003 (do kdy jsou akční plány koncipovány). Takže například u prvního úkolu (přístup k Internetu) jsou tři hlavní oblasti:

• Levnější a rychlejší přístup k Internetu
• Rychlejší Internet pro výzkumníky a studenty
• Bezpečné sítě a inteligentní čipové karty

Z nichž např. ta první (levnější a rychlejší přístup k Internetu) obsahuje následující požadavky, s termínem do konce roku 2002:

• Dosáhnout podstatného snížení cen za přístup na Internet posílením konkurence a/nebo regulací cen a srovnáváním na evropské a národní úrovni
• Veřejným financováním podpořit rozvoj infrastruktury v méně rozvinutých regionech
• Snížit ceny za pronajímané linky zvýšením konkurenceschop­nosti a – kde je to vhodné – i cenovou regulací
• Zavádět služby digitální televize umožňující přístup na Internet a podporovat univerzálnost založenou na dobrovolné odvětvové standardizaci (s termínem do konce roku 2003)

Zajímavé je, že tyto úkoly nepočítají pouze s využitím nástrojů typických pro liberalizovaný trh (tj. posilování konkurence), ale připouští i mechanismy mířící spíše opačným směrem, konkrétně regulaci.

U třetího hlavního úkolu (podpora využívání Internetu) jsou v Akčním plánu kandidátských zemí tyto hlavní oblasti:

• Urychlení elektronického obchodu
• Veřejná správa on-line: elektronický přístup k veřejným službám
• Zdravotnictví on-line
• Evropské digitální informace pro globální sítě
• Inteligentní dopravní systémy
• Životní prostředí online

Z nichž ten poslední (životní prostředí online) je novinkou i oproti původnímu plánu členských zemí. Pro naše podmínky je jistě zajímavé, co konkrétně je požadováno v oblasti veřejné správy online, která až dosud jednoznačně dominovala našim snahám. Jde o tyto úkoly:

• Zpřístupnit základní veřejné informace online včetně právních, administrativních, kulturních a ekologických
• Zavést zjednodušené online administrativní postupy, např. rychlé postupy pro založení společnosti (RES)
• Podporovat používání softwaru s přístupným zdrojovým kódem a výměnu informací o nejlepších postupech (best practices)
• Podporovat využívání elektronického podpisu ve veřejném sektoru
• Založit elektronický trh pro veřejné zakázky (2003)
• Zajistit dostupnost přístupových terminálů na Internet na veřejných místech jako jsou muzea, knihovny, kulturní střediska atd.

Zde je určitě velmi zajímavý bod, který říká že ve veřejném sektoru má být podporován software s přístupným zdrojovým kódem. To si vykládám ne až tak jako požadavek ekonomický, ale jako snahu vymanit se ze závislosti na někom, kdo produkuje programy do kterých není vidět, co přesně a jak dělají.

Bude i monitoring

Celý Akční plán eEurope+ pro kandidátské země je poměrně rozsáhlý a zasloužil by si podrobnější analýzu (jeho originál najdete zde, nepříliš povedený český překlad, prozatím neoficiální, pak zde).

V souvislosti s Akčním plánem byl vypracován i celý systém průběžného monitorování a hodnocení toho, jak kandidátské země postupují vpřed s jeho implementací. Stanovena jsou velmi přesná a konkrétní kritéria, která budou vyhodnocována typicky každých šest měsíců. Jde o kritéria jako např.:

• Cena za připojení k Internetu, v době špičky i mimo ni, při různé frekvenci připojování (20, 30 nebo 40 hodin měsíčně, včetně vysokorychlostních variant) – zde se předpokládá návaznost na obdobná hodnocení „připojovacího koše“ který pravidelně zkoumá OECD.
• Počet počítačů (používaných k výuce) vztažený k počtu žáků na různých stupních škol, počet hodin, po které žáci používají počítače každý týden
• Počet počítačů připojených k Internetu a používaných k výuce, vztažený k počtu žáků
• Procento učitelů, kteří využívají Internet k výuce (v nepočítačových předmětech)
• Procento pracovních sil používající teleworking
• Procento firem, které prodávají/nakupují po Internetu
• Procento veřejných služeb dostupných online

Vedle těchto kritérií, která budou vyhodnocována průběžně, existuje i cosi jako úvodní zpráva o stavu budování informační společnosti v jednotlivých kandidátských zemích. Lze ji nalézt zde, a pro ČR vychází poměrně lichotivě – dlužno ovšem dodat, že jde o zprávu, která odráží vývoj někdy do počátku roku 2000 (a tudíž se chlubí zejména samotnou existencí dokumentu „Státní informační politika“).