Tweet v podobě „Pardon, že vám spamuju tajmlajnu, ale mě to uklidňuje“ tak nějak napovídá, že sociální sítě se stávají moderní vrbou, kam mohou děti a mládež psát, co chtějí, kdy chtějí a jak chtějí. A dělají to vydatně. Převážně samozřejmě na Facebooku, přeci jenom udávaných 4,2 milionu teoretických uživatelů v České republice je o hodně více než ani ne 200 tisíc česko-slovenských účtů na Twitteru.
Podíváte-li se na data, která poskytuje Facebook, dozvíte se, že na něm je 190 tisíc dětí ve věku 13 až 15 let, 440 tisíc mezi 16 a 18 a 460 tisíc od 19 do 21. Suma sumárum, mezi 13 a 18 by jich mělo být 640 tisíc a o těch pod třináct se samozřejmě nedozvíme nic. Jsou rozpuštěné do všech věkových kategorií, převážně ovšem do „je mi 18, takže už můžu na Facebook“.
Další příklad tweetu: „Můžete mít po smrti pocit hladu a žízně“?
Malá vsuvka o číslech
O spolehlivosti těchto čísel svědčí následující srovnání: podle ČSÚ bylo na konci roku 2012 v ČR 419 418 lidí ve věku 16 až 19 let. Z nich je na Facebooku údajně plných 143 % (ano, 600 000). A už asi ani nepřekvapí, že ve věku 20 – 24 je prý na Facebooku 780 tisíc uživatelů, přičemž v Česku jich je „jenom“ 660 tisíc.
Abych ale byl objektivní, jsou to jediné věkové kategorie, kde Facebook plní nad sto procent. A pro zajímavost, ve věku 0 až 15 je v ČR 1 651 143 lidí, z nichž na Facebooku teoreticky je pouze 190 000. Bodejť, když ty devíti až třináctileté musíme hledat ve zcela jiných kolonkách.
Kde najdete děti a mládež na sociálních sítích?
O tom, kde všude se děti a mládež na Internetu vyskytují, víme pramálo, ale rozhodně to není už pouze Facebook. Ale také to už nejsou starší služby typu Alík, Lidé či Spolužáci – odtamtud děti utekly na Facebook. Situace je taková, že v šesté třídě se v hodně příznivém případě přihlásí zhruba třetina dětí k tomu, že „nejsou na Facebooku“. V třídě sedmé už to bude tak jedno, maximálně tři děti. A to jedno dítko bude Facebook odmítat až do střední školy.
Další příklad tweetu: „A za dvanáct hodin už budeme všichni sedět ve škole a předstírat, že se máme navzájem rádi. No není to paráda? :)“
České děti a mládež můžete samozřejmě hledat na Twitteru, Youtube, Tumblru, Bloggeru, Google+, Instagramu, Ask.fm a Skypu. Je zajímavé, že na otázku „kdo používá Skype“ dostanete obvykle stejnou záplavu kladných odpovědí jako na „kdo používá Facebook“.
Šikana a smrt čtrnáctilété dívky
V září 2013 média hojně psala o případu sebevraždy čtrnáctileté dívky z Velké Británie. Její smrt měla zajímavé okolnosti: tou zásadní bylo, že se dívka měla zabít na základě dlouhodobého šikanování na Ask.fm (v Česku nepříliš rozšířená služba, která jinak má 60 milionů uživatelů a polovina z nich má pod 18 let).
Pokud si chcete něco o případu přečíst v zahraničním tisku, tak například Hannah Smith death: Father says daughter was victim of cyberbullies nebo Ask.fm's Teen Suicide Case and the Anonymity Problem či Hannah Smith suicide: Teenager used Ask.fm in secret after being banned from going on it by worried father.
Šikanování na Ask.fm mělo trvat dlouhé měsíce. Když to zjistil dívčin otec a zakázal jí na službu chodit, reagovala teenagerka velmi typicky: založila si nový účet jak na Ask.fm, tak na Facebooku a v používání obou služeb pokračovala tajně. Následovaly další měsíce šikany a sebevražda.
Není to ovšem tak jednoduché. Jak se můžete dočíst například v Hannah Smith: Even More Tragic Than Originally Thought, řadu (až 98 %) nenávistných a šikanujících komentářů na Ask.fm si totiž Hannah Smith zřejmě napsala sama. Což samozřejmě nezabránilo ministerskému předsedovi Velké Británie v křížovém tažení proti „anonymitě Internetu“, nezodpovědným provozovatelům Ask.fm a volání po tvrdé regulaci a cenzuře Internetu.
Ne že by David Cameron neměl v něčem pravdu. Ask.fm, stejně jako Facebook a další podobné služby, závadný obsah a chování příliš neřeší a nechovají se příliš zodpovědně. A to mluvíme o Velké Británii, zemi, kde se alespoň mluví anglicky.
POZNÁMKA: Psaní nenávistných a šikanujících komentářů sám sobě vypadá sice podivně, ale ve skutečnosti je to běžné i u zhruba deseti procent čerstvých univerzitních studentů. Viz například Digital self-harm: frequency, type, motivations and outcome (PDF). Jinak řečeno, vedle klasického sebepoškozování nám Internet a sociální sítě přinesly i sebepoškozování digitální.
Co z toho všeho, co víme (a nevíme), tak nějak plyne?
Sociální sítě (ale obecně Internet) nahrazují (verbální) komunikaci. Pro dnešní mládež je běžné, že věcí řeší přes Facebook a Skype. A také čím dál tím méně e-mailem. Vytváření sociálních kruhů přitom nahrazuje často reálné okruhy přátel i reálné vztahy.
Ve výsledku to ale vede také k tomu, že se „virtuální život“ může výrazně lišit od toho skutečného, padají v něm bariéry a slouží jako únik před realitou. Což na druhou stranu také vede k tomu, že ten skvělý, přikrášlený sociální svět nakonec vyvolává deprese a nepříznivé pocity.
POZNÁMKA: Pokud to chcete něčím podložit, tak co třeba nedávnou studií, která došla k tomu, že používání Facebooku vede k tomu, že se mladí lidé cítí subjektivně hůře? Viz Facebook Use Predicts Declines in Subjective Well-Being in Young Adults
Jak jsme na tom s kyberšikanou v Česku
Podle poměrně aktuální (a dle mého hodně povedené) studie/průzkumu Seznam.cz, University Palackého a Bezpecnyinternet.cz se v Česku s některým z projevů kyberšikany setkalo 50,62 % dětí. Nejčastějšími příklady jsou verbální útoky, obtěžování prozváněním, průniky na účet, ztrapňování šířením fotografií, vyhrožování, zastrašování, vydírání či krádeže identity.
Další příklad tweetu: „Každé ráno sevře se mi břicho, potřebuju klid, spánek a ticho. Jenže nesmím, snad to přebolí, než doplazím se do školy. #chvilkapoezie“
Neméně alarmující je to, že 53,16 % dětí komunikuje s neznámými lidmi přes Internet. A také to, že podle jiné studie (Rizika internetové komunikace, Kopecký, 2013) má virtuální šikana v České republice vzrůstající tendenci. Dochází k růstu hlášených případů, které se mezi sebou liší, zatímco jejich závažnost stoupá.
Mezi nejčastější nástroje šikany pak patří posílání textových zpráv (34,2 %) a neslušné/obtěžující hovory na mobil (31,6 %). Sociální sítě se s 25,3 % na čtvrtém místě těsně blíží neslušným, obtěžujícím či urážlivým e-mailům (26,6% podíl). A pokud se podíváte na nejčastější nástroje útoku, najdete mezi nimi samozřejmě i chat, chatovací místnosti, online hry a neslušné obrázky, fotky a videoklipy.
Co s tím?
Je těžké být teenager (na Twitteru zejména)
Zásadní věc, kterou je nutné si uvědomit, je ta, že zákazy nic neřeší. Děti se mohou na Internetu dostat na příliš mnoha místech a je běžné, že účty na Facebooku jim zakládají kamarádi. Jako nikdy předtím zde platí, že je nutná důvěra mezi rodiči a dětmi a včasná výchova.
Osobně doporučuji založit dítěti Facebook pod dohledem rodiče ve zhruba devíti letech – správně mu ho nastavit, vysvětlit (a nadále vysvětlovat) všechna rizika a pravidelně s dítětem řešit, co na Facebooku vidělo a potkalo.
Proč tak brzy? Jednak proto, že pokud to neudělá rodič s dítětem, založí si účet dítě samo, nebo mu ho založí spolužáci. A také proto, že v tomto věku ještě dítě bere rady rodiče vážně, čím později mu bude chtít radit, tím méně to bude fungovat.
Neméně důležitá by v tomto ohledu měla být pozornost okolí, tedy to že pokud na Internetu či Facebooku někdo narazí na projevy nenávisti, šikanu či možné aktivity pedofilů, měl by okamžitě kontaktovat dospělé, kteří něco takového dokáži prověřit.
Správné výchově dětí v sociální gramotnosti bohužel stojí v cestě to, že jejich rodiče často sami nejsou sociálně gramotní (někdy si ani dostatečně nerozumí s počítačem). A nástup mobilního internetu a mobilních telefonů a tabletů, díky nimž mohou být děti připojeny k Internetu téměř kdekoli, tento problém ještě zhoršuje.
Důležité je i to, že tady nepomáhají žádné nástroje typu represe, regulace a přísnější zákony. Internet je a zůstane „anonymním prostředím“ a provozovatelů sociálních sítí se nikdy nezačnou skutečně starat o bezpečnost svých uživatelů – i kdyby prozřeli a náhle byli zodpovědní, je to technicky i organizačně prakticky nemožné. Nehledě na rozdíly mezi právem a zvyky jednotlivých zemí.
POZNÁMKA: Téma bylo prezentováno v podobě přednášky na konferenci Konference „Kyberpsycho“ – prevence, řešení a právní souvislosti elektronického násilí, článek tak vychází právě z předmětné přednášky a s tím související prezentace, kterou si případně můžete prohlédnout zde.
ČLÁNKY DO MAILU