jeden rozdíl tu přeci je, že pravděpodobnost, že se např. někdo z rodiny aničky k takovému textu dostane je trochu vyšší, než že si ho přečte nějaký somálec
+1, tady nejde jen o nejaky soucit s Anickou, ale (mozna hlavne) s jejími rodiči. A nebo možná ne ani o soucit, ale o prostě normální nepatologické chování.
Kdo z vás, kteří tady tak obhajujete virtuální pietu by byl schopen osobně přijít k pozůstalým a soustrast jim skutečně z očí do očí vyjádřit?
Komu z vás někdo skutečně umřel a skutečně jste to řešili?
Kdo z vás virtuálně truchlících udělal pro něco skutečného pro jediného skutečného pozůstalého?
Problém je v tom lakování, laciném dojímání, které skutečně nestojí víc než několik kliků. A samozřejmě v opravdu odporném zneužití tématu médii, kterým sebelepší zákon nezabrání si kyčovitě přivlastnit jakoukoliv tragédii. (Když vidím náhodou zpomalené záměry na Nově s tesknou hudbou, úplně zuřím!)
Existuje kategorie lidí, kteří černý humor považují za brutální, nelidský a odsouzeníhodný. Nevím, jestli mám tyhle lidi litovat nebo je naopak obdivovat - za jejich pohled se svatozáří.
Předpokládám ale, že většina z nás se čas od času nějakými drsnějšímu vtipu zasměje - od somálskejch kameňáků až po trefy do postižených/nemocných spoluobčanů.
Jenže tady se přístup lidí liší - obvykle mají tendenci odsuzovat/nadávat pokud se jich dané téma dotýká. Otci malých dětí odsuzují pedofilní vtipy, ti s nemocnou "osobou blízkou" se nezasmějí lékařským "kameňákům" atd...
Tohle je logické a pochopitelné - pokud ale tihle lidé nemají tendenci odsuzovat ty druhé. Rozdíly mezi mrtvou aničkou, hladovějícíma dětma v somálsku, zdravotně postiženým nebo smrtí blízké osoby jsou minimální - záleží jen na úhlu pohledu...
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).
