Největší cynici a otrlí milovníci černého humoru jsou pravděpodobně mezi lékaři (a teď nemám na mysli odborářské tanečky). Ono je to prosté – mozek, který je dnes a denně atakován nemocí, bezmocí, smrtí a zoufalstvím si nakonec vybuduje obranný mechanismus, který popisuje Feynman: „Nejsi odpovědný za zlo světa!“ A černý humor, dělání si legrace ze smrti či cynismus je sebeobrana proti psychickému zhroucení.
Jsou ovšem chvíle skupinového dojímání, kdy i jinak pevní černohumorníci nabývají charakteru korouhvičky a říkají: „Vtip o holčičce, co jde se strejdou do lesa a bojí se, to je sranda, ale vtip o mrtvé Aničce, to je hnus!“ a podobné nesmysly. Humor ve skutečnosti nemá meze, a právě proto nám pomáhá přežít hořké zkušenosti. Dokonce i tak hořké, jako je celonárodní emoční ždímačka…
Potká Natálka Aničku…
Dojetí je lidská emoce. Neštěstí blízkých nás dojme. Jenže média zmenšují svět a „blízko“ je náhle i Japonsko. A člověk podléhá kulturnímu nutkání dojmout se neštěstím Japonců. Dojímání nad světem zavedla média, ale obrovský impuls mu daly až sociální sítě – na nich se lze dojmout, rozhořčit i bojovat bez investice vlastní emoce. Kliknutím myši svrháváte vlády, vyjadřujete soustrast, dojímáte se a spravedlivě se rozhořčujete – ale co je hlavní: vidíte, že ostatní to dělají také, a ostatní vidí vás! Díky bezprostřední zpětné vazbě, kterou nám dávají sociální sítě, vidíme okamžitě, že stejné rozhořčení, dojetí i revoluční nadšení zažívají další lidé; rádi pak věříme tomu, že je opravdové a že má moc.
Rádi sobě věříme, že jsme dojatí, spravedliví a nadšení, protože kdybychom tomu sami nevěřili, bylo by sto tisíc lidí ve skupině „svíčka za Aničku“ akorát za kašpary – a my s nimi! Za kašpary, co se navzájem přesvědčují, že jsou opravdu dojatí, že jsou rozhořčení a odhodlaní; že cítí ty „správné emoce“, což z nich dělá lepší lidi. Tomu napomáhají média svými tupě opakovanými zprávami o tom, že „do skupiny se na Facebooku přihlásilo přes XXX tisíc lidí“, což má asi vzbudit zdání masové podpory; ve skutečnosti je to číslo naprosto prázdné, protože ti lidé, co v ní jsou, v ní jsou hlavně proto, že nemuseli pro vstup nic udělat; slzu ukápnout, ránu dát, prokázat odhodlání, nic z toho nemuseli.
Jak správně podotýká Gladwell: přidat se do skupiny partyzánů na Facebooku nevyžaduje nic; kolik z nich ale je ochotno vzít pušku, stoupnout si na barikádu a riskovat vlastní smrt?
Sociální sítě daly těmto skupinám povrchních emočních aktivistů nejen nástroj na sebepotvrzení, ale i skvělý kanál k vyjádření opovržení nad těmi, kdo proti skupině vystoupí či se jinak proviní proti „pravidlům dojímání“ – třeba humorem. Dehonestace a „sociální lynč“ těchto „nepřátel člověčiny“ pomáhají tmelit přesvědčení o tom, že zažíváme správné emoce, ještě víc než vzájemné ujišťování.
A tak se virtuálně dojímáme tím, jak se krásně všichni dojímáme. Hezká definice patetického kýče, že? Kdo se nedojímá s námi, je stvůra, a pro takové kreatury, co si z našeho dojetí dělají jen hloupé vtipy, už ani nemáme slov…
Svět bez hovna
Kundera tvrdí, že kýč je svět zbavený hovna (obrovským neštěstím této sentence jsou blbci, kteří si ji vykládají jako právo kdekoli kdykoli komukoli pokálet verandu – ale to je na jinou diskusi). Svět, v němž se tváříme, že princezny nečůrají a nemají nohy, že umírají jen záporní hrdinové (pro které to je „trest“) a že neexistují katastrofy, vrazi a další věci z odvrácené strany života. A když už nám realita něco takového vrazí pod nos a zacloumá naší bohorovností, tak se „spravedlivě dojmeme“.
Ročně se ztratí několik tisíc dětí. Zhruba 10–20 dětí mladších 15 let je v ČR každý rok zavražděno. Počty zneužívaných a znásilněných jdou do stovek. Ale tyhle informace jsou „z odvrácené strany“, ty se kýči nehodí. Až když nám média k snídani, obědu i večeři naservírují s nechutnou otevřeností do nesnesitelné intenzity zesílený příběh jednoho z těchto dětí, tak se národ jako jeden muž a jedna žena dojme a rozhořčí. Davové emoce v nás totiž zůstaly, i když sedíme každý sám u svého PC. Volání po trestu smrti a oplakávání „ubohého děvčátka“ se line z jedněch úst jedním dechem tím ochotněji, čím míň opravdových poprav a mrtvých dětí dotyčný musel na vlastní oči vidět.
Odbudeme si teď dva týdny celonárodního skupinového dojímání, potvrdíme tím sami sobě, že jsme „správní lidé“ (protože jsme se dojali všichni, tak to bylo správné a lidské) a můžeme zase zapomenout na mrtvé děti, každodenní smrt a hovno. Jen „strážci ohně“ založí na Facebooku dojímačskou skupinu – co třeba „Požadujeme aby na Letné stála socha zavražděné Aničky podle návrhu Mistra Kaplického“?
Cyniku!
Když se potkám s rodiči nebo příbuznými zavražděného dítěte, je lidské vyjádřit jim účast. Osobně. Ale celonárodní dojímání nad mrtvým dítětem je, ať se strážci tradičních hodnot zlobí jak chtějí, jen kýč. Stejně tak „hluboké lidské dojetí“ nad obětmi živelních katastrof v tom či onom koutě světa. Virtuální dojímání ve skupinách je pak kýč i v poměrech kýče. Zas a znovu přemýšlím: Jak opravdové jsou emoce lidí, co „pláčou“ nad každým zemřelým a každou bídou světa (tedy pokud se o ní dozví)?
S klasikem řečeno: Je to vůbec pláč?
