Občas na Lupě máme neustále se vracející myšlenku, sepsat seznam “rázovitých postaviček” českého internetu. Tu a tam dokonce někoho z autorů oslovíme, aby se ukázalo, že dotyčný to napsat nechce, protože by na seznam musel zařadit i sebe, nebo si není jist, zda tam i sebe zařadit může. Rekapitulace posledních excentričností diskusního podhoubí může být prvním výkopem a také dobrou sondou do specifik internetových diskusí a komunit.
Týden píše hovna
Pana Radovana Kalužu, spolumajitele ostravské webhostingové společnosti Banán, z Lupy možná znáte. Především díky spamování, jež jsme uvážili za otravné a také kvůli nízké bezpečnosti jím provozované služby (Otázky okolo hacku Banán.cz zůstávají). To, že jde o osobu s méně standardním způsobem sebeprezentace, pro nás nehraje roli tolik jako ne/kvalita jeho služeb, nicméně několika studentům filmové školy přišel jako dobrá osoba pro natočení studentského filmu nazvaného Mgr. Radovan Kaluža. Při premiéře v pražském kině Oko se sešla řada “fanoušků” včetně fanclubu z webu Okoun a také sám Kaluža, který zřejmě dodnes věří, že surrealistická scenérie premiéry podbarvená limuzínou a bodyguardem byla míněná upřímně. Až potud šlo o drobné přestřelky na téma, zda lze obecní blázny vypouštět ven, nebo mají zůstat zavřeni za zdí ústavu, kde část recenzentů a hodnotitelů zůstala v rovině “je to tak surreálné, že nelze jinak”.
Radovan Kaluža: Týden píše hovna.
Adrenalin gradoval na všech stranách v momentě, kdy recenzi filmu přinesla Irena Hejdová z časopisu Týden, začínající celebrita na českém Twitteru (@irenahejdova) pod titulkem Ostravský “cyp” Kaluža, kde zásadní shrnutí přišlo s odstavcem: Film o něm (R. Kalužovi) vyznívá překvapivě smutně – jako portrét osamělého muže bez přátel, který internetovou pózou maskuje své zoufalství. Lze jej brát i jako vtipný i hořký komentář k dnešní době plné instantních zážitků na jednu noc, touhy po slávě, která leckdy přeroste až za hranici šílenství, vypráví o rozdílnosti našich virtuálních a skutečných identit i touze se bavit až do rána i za cenu opilecké trapnosti a ranních kocovin.
Za obecného veselí Radovan Kaluža obvinil Týden a Hejdovou, že o něm píšou hovna a pustil se sám do investigativní novinařiny, která tento týden vyvrcholila videem, v němž prostřednictvím najatých společnic dokumentuje, že není sám a má úspěchy u žen, čímž trumfl samotnou trapnost filmu o něm samém.
Co je na příběhu nakonec nejsmutnější? Že časopis Týden neprokázal dost sociálně-marketingové průraznosti, aby onu minirecenzi přepublikoval na svůj web, když už s ní měl takový úspěch.
Poznámka: Radovan Kaluža svůj blog ráno dne 22.3.2011 zrušil. Zda natrvalo, uvidíme.
Své si k tomu řekl i kardinál Miloslav Vlk. Bohužel jen na fake twitter účtu, vyjádření pozornosti církve za tím nespatřujme.
Nalezená Anička
Další velkou zprávou pro česká média bylo nalezení mrtvého těla Aničky, jejíž příjmení se nyní nesmí publikovat, protože byste mohli poznat, o koho jde, což u nezletilých není přípustné, i když jste její celé jméno slýchali řadu měsíců, po které pátrání po ní trvalo. A přeborník na černý humor David Grudl to okomentoval:
Jak se vám líbí vtip o Aničce?
A protože osud jedné mediálně známé Aničky dojímá více, než osudy dalších nezvěstných dětí, o kterých média slovo neztratila, hned se našla řada těch, kterým “vtípek” přišel vyloženě prasácký, takže záhy vznikla webová stránka David Grudl je největší prase na českém internetu, vyzývající ke spojeneckému Google bombardování. Jeho výsledkem má být to, abyste při zadání dotazu “Největší prase na českém internetu” spolehlivě našli tuto stránku a potvrzení, kdo tím prasetem je. Rozvášněných komentářů pro i proti prasáckosti a vhodnosti vtipu si lze najít neúrekom.
Jsem v Japonsku a je mi fajn
Třetím podobným úkazem, nevídaným vzedmutím sociálně-komunitní kritiky, se může pochlubit František Fuka na svém blogu. Protože v době tsunami pobýval v Japonsku a řada přátel se ho ptala, zda je v pořádku, publikoval na svém blogu článek Jsem v Japonsku a je mi fajn, v němž rekapituloval i pár fakt k události a tomu, jak se dotkla oblasti, kde se pohyboval.
A protože šlo o jedno z mála autentických českých líčení japonského kontextu, dostalo se článku nejenom vysoké návštěvnosti, ale následně také obrovské kritiky za to, že je “cynický”. Obsáhlá diskuse pod prvním článkem čítá přes 300 komentářů, druhý článek Jsem v Praze a je mi pořád fajn zatím vyprovokoval menší množství reakcí, asi proto, že se František Fuka nepochlubil, jak dopadlo měření jeho radioaktivity a ta se, jak víme, přes Internet přenáší.
Vzedmutá kritika i vášně
Hned tři případy v poslední době ukázaly, jak široká je řeka sociálně-komunitní kritiky a reflexe tvorby druhých. Znamená to něco? Ukazuje to trend nebo přináší poselství?
Nic z toho. Jen vlna, která přišla a zase rychle opadne. Náhodní návštěvníci blogů a tweetů se záhy zase přemístí mezi “nenávštěvníky”, budou si “myslet své”, což dotyčným bude ukradené. Žádná morální katarze nebo rozuzlení nepřijde.
