Smutnym paradoxem muze byt, ze to neulehci cinnost vubec nikomu, jen pributou agendy, ktere bude diky digitalizaci mozne zvladnout. Nakonec je pravddepodobne, ze uredniku neubude, spis naopak, prace jim neubude a lide a firmy jeste rady budou vzpominat na doby, kdy stacilo jen obcas s necim zajit na postu nebo urad.
Jakpak se to dělalo za první republiky? Elektronika nebyla veškeré žádná, úředníků daleko míň, živnostníků daleko víc a fungovalo to mnohem líp, než dnes. Jestli to nebylo tím, že dnes se vše řídí heslem: Nač to dělat jednoduše (a levně), když to jde složitě (a draze). Když jsem v 91 roce, po jednom roce živnostničení, rušil živnost, zašel jsem na přepážku, podepsal jediný papír, (STAČIL POUZE PODPIS!), vrátil živnosťák a spokojeně odešel. Když přítelkyně nedávno rušila pozastavenou živnost, (původně bylo požadováno a zaplaceno ukončení živnosti, ale úředník asi usoudil, že by to nehezky ovlivnilo statistiku, takže živnost pouze pozastavil a přítelkyně žila v blahém nevědomí až do dne, kdy dostala obálku se žlutým pruhem). Takže osobně na živnosťák, vyfasovala dva formuláře, které musela vyplnit doma, pak znovu na živnosťák, dovyplnit pár rubrik, u kterých se nám nepodařilo vyluštit, co tím chtěl básník říci a konečně je pokoj. (A bude hůř, protože nějak se ti absolventi různých nesmyslných škol uživit musí).