A server ohf.cz byl jeden z uuuplne prvních, kterí prisli s podporou! :-)
Ono to bohužel není tak jednoduché. Ani já sice nejsem právník, ale alespoň mám za sebou mj. zkoušky z občanského práva procesního, mezinárodního práva veřejného a státnici z ústavního práva, takže do toho vidím přeci jen o něco víc.
Představa, že pokud byl porušen zákon, je za všech okolností možné se obrátit na soud, je nesprávná. Člověk musí být především aktivně legitimován, což znamená, že mu zákon výslovně umožňuje, aby se v daném případě obrátil na konkrétně vymezený soud. To v tomto případě chybí zcela, navíc je otázkou, kdo byl vlastně nezákonným složením Rady ČT poškozen na svých právech - de facto všichni, protože jde o veřejnoprávní instituci, což očima občanského práva rovná nikdo.
Jediné, co by v tomto případě snad mohlo přicházet v úvahu, je ústavní soud. I v tomto případě však chybí aktivní legitimace, protože pokud by se nějaký jednotlivec rozhodl podat ústavní stížnost, velmi obtížně by prokazoval, že konkrétně jeho práva zaručená Listinou či Ústavou byla poškozena, což by vedlo k tomu, že by se tím ústavní soud odmítl vůbec zabývat.
A konečně mezinárodní soudy. Je důležité si uvědomit, že tyto soudy slouží zejména pro spory mezi státy a pouze ty se na ně mohou obracet. Výjimkou je pro nás jen Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, ke kterému se - dosud cestou Evropské komise pro lidská práva - může obracet i jakýkoliv občan ČR. Je však možné žalovat pouze pro konkrétní invazi do zaručených práv jednotlivce, což je v tomto případě opět nemožné.
Jinak řečeno, mohu jen zopakovat to, co jsem už řekl dříve, byť podstatně stručněji: obrátit se na soud v této věci nelze. :-)
V každém případě mohli stížnost podat k ústavnímu soudu senátoři US a 4K a to ihned po jmenování Rady ČT.
Nezlobte se, ale to je úplný nesmysl. Skupina poslanců či senátorů se sice skutečně může obrátit na ústavní soud, ale nikoliv s ústavní stížností, nýbrž s návrhem na zrušení zákona či části zákona pro rozpor s ústavou. Jinými slovy, mohli by chtít zrušit zákon o ČT, pokud by byl v rozporu s ústavou (což není), ale nemohou si u ústavního soudu stěžovat na jeho porušení. Je vám zřejmý ten rozdíl?
Je mi také divné, že by žádný z českých supervyhledávačů, které se ve věci aktivně účastní, nevyplivnul adresu serveru, co se na média u nás několik roků téměř specializuje. Je tedy tím českým internetem jenom několik nejnavštěvovanějších širokozáběrových serverů, nebo je ve zpravodajství obecně podstatnější hloubka a dlouhodobé zpracování témat?
Posuďte sami jeden z článků uveřejněný 27.12. v Britských listech:
Kořeny krize v České televizi
Jmenování Jiřího Hodače Radou ČT je právně platné, avšak bylo extrémně neobratné
Bobošíková vysílá stejnou propagandu jako vzbouřenci - veřejnoprávní televizní zpravodajství v minulých dnech zaniklo
Rozhodování Rady ČT nebylo motivováno politickým tlakem ODS, bylo však necitlivé a procedurálně nekompetentní
Před neinformovanou českou veřejností byl proměněn interní pracovněprávní spor ve virtuální realitu "politického konfliktu"
Chce vůbec česká společnost nezávislé televizní zpravodajství, pracující vyváženě s kritickým odstupem, ví, co to je dobrá televizní žurnalistika, anebo si přeje propagandu ve prospěch Čtyřkoalice či jiné strany?
Vzbouřencům skandujícím "Svobodu!" šlo vždy o to, aby mohli zacházet s ČT jako s vlastním soukromým majetkem - nelíbí-li se mi jmenovaný šéf, rezignuji
Vzbouřenci efektivně využili ve své pracovněprávní věci občanských antipatií vůči opoziční smlouvě ve svůj prospěch a pracovněprávní spor proměnili v politickou krizi
Krize využila Unie svobody k výraznému posílení své popularity - US proměnila televizní vzbouřence ve svá politická rukojmí
Manipulativní vysílání vzbouřenců i Jany Bobošíkové zdiskreditovalo jejich pověst jako novinářů
Vezměte vidle a vyžeňte prosím z Kavčích Hor obě strany
Nynější, nyní už politická krize kolem České televize vyvolává vážné otázky o samé podstatě demokracie:
Nakolik je legitimní demokratické rozhodování občanů, pokud není založeno na faktech, ale je jen důsledkem emociální manipulace?
Vznikla vážná krize české televizní žurnalistiky.
Vzbouřenci využívají emocionálních nacionalistických symbolů (stužky s národními barvami, zpěv oblíbené písně TGM, podpory populárních televizních osobností) k získání podpory pro svou kauzu, aniž by kdy došlo k racionální a nezávislé diskusi o podstatě krize v České televizi. Veřejnost, která vzbouřence na základě několika dní propagandistického vysílání ve prospěch jejich kauzy podporuje, nemá základní informace. Reaguje pavlovovskými reflexy na emotivní hesla o svobodě a demokracii - vzbouřenci chytře využili frustrace veřejnosti z opoziční smlouvy. Podstata konfliktu a problémů České televize, které Britské listy mapují podrobně už dva roky, je však jiná. Máme-li zaujmout kompetentní stanovisko, musíme znát fakta. Dovolte, abychom stručně shrnuli, jak došlo k tomuto konfliktu.
V prosinci 1999 předčasně rezignoval na svou funkci tehdejší ředitel ČT Jakub Puchalský, když ztratil podporu Rady ČT. Hlavním důvodem byla frustrace příslušníků filmových a televizních svazů, kteří se obávali, že Puchalský způsobí v oblasti zábavné a kulturní televizní tvorby chaos. Puchalský se ani nepokusil o reformu zakonzervovaného, nepříliš kvalitního zpravodajství České televize, které zůstalo ve stejné neprofesionální podobě, v jaké ho zanechal Ivan Kytka, který byl po sedmi týdnech donucen rezignovat na funkci šéfa zpravodajské redakce v květnu 1998. Kytku tehdy redakce zpravodajství obvinila z neprofesionality, ale také z údajných politických vazeb na ČSSD. (Toto druhé obvinění rychle stáhla, když se ukázalo, že spiklence v redakci zpravodajství ČT už tehdy podpoří poslanec a budoucí ministr kultury ČSSD Pavel Dostál.)
...
Britské listy od samého začátku sledovaly práci nové Rady ČT velmi podrobně. Byly v těsném, kritickém kontaktu s jejími členy, osobami, jak se tehdy zdálo, najmenovanými politickými stranami zejména pro svou nevýraznost a ovlivnitelnost. Zanedlouho se však ukázalo, že několik málo energických členů Rady ČT (zejména Jana Dědečková, podnikatelka z mimopražského prostředí, bez přímých vazeb na pražské mediální a politické kruhy) se vymklo přímé kontrole politických stran a usiluje - např. Jana Dědečková jistě na základě filozofie ODS, nikoliv však v důsledku diktátu stranických šéfů - neúplatně o zlepšení situace v ČT.
Je však možné vnucovat české veřejnosti kvalitní televizní zpravodajství, když ta společnost s ním nemá zkušenosti a je spokojena s druhořadou propagandistickou prací mladých "novinářů" bez profesionálního zázemí? Je možno společnost nutit k něčemu, co nezná a čím si sama dosud neprošla na základě vlastní zkušenosti? Je také možné, že étos české společnosti bude jiný a v české společnosti nikdy nevznikne kvalitní kritická žurnalistika jako "hlídací pes demokracie", která má silnou tradici v některých anglosaských zemích. Možná nelze tuto slavnou anglosaskou tradici neústrojně vnucovat české společnosti.
Rada ČT pod vedením Jany Dědečkové kritizovala především podřadné zpravodajství České televize a neprůhlednost finančních toků. Požadovala od ředitele ČT Dušana Chmelíčka průhlednost ve financování ČT. Zjistila (BL průběžně získávaly informace z jednotlivých jednání Rady), že je ředitel ČT Chmelíček v této věci zcela nekooperativní. Chmelíček také neplnil vlastní projekt, na jehož základě byl jmenován do své funkce. Rada ČT se nakonec drtivou většinou rozhodla Chmelíčka z ředitelské funkce odvolat z několika důvodů:
Mozno som trapny ale ja si myslim ze v redakcii CT to robia tiez tak neako.
Odpovidejte prosim i na http://www.sis.sk je tam totiz taky absence "zdraveho rozumu" :)