Vlákno názorů k článku Naučíme a domluvíme se? od Jirka B. - Dřevo, kov, žádné plasty... Z téhle formulace na mě...

Dřevo, kov, žádné plasty...

Z téhle formulace na mě vyčnívá nebezpečná věc: Motat do výuky vlastní nostalgii. Učitelé, rodiče, ministerští úředníci, i Vy v tom kabinetu máte své vzpomínky, které Vám "nic nenahradí", jenže svět letí ve svém vývoji stále vpřed, a děti potřebují znát především současný stav věcí, včetně samotného způsobu zacházení s informacemi. Takže můj názor zní: Experiment ano, ovšem v současném plastovém provedení, a počítač ještě více ano, protože tak se dnes se znalostmi prostě nakládá. A dřevo&kov do muzea...

Pravidla, kterými se řídí objekty v simulaci, nemusejí mít nic společného s pravidly, kterými se řídí objekty v realitě. Není problém nasimulovat libovolný nesmysl (jelikož žáci nejsou schopni ověřit zákony, kterými se simulace řídí), fyzikální zákony naproti tomu nelze ošidit nebo si nastavit, jak se nám zlíbí. Takže jediné, co má hodnotu pro výuku, protože to žákům něco demonstruje, je skutečný experiment.

Rozumím Vám,
nicméně do důsledku bráno, jsou to opět jen elektrické impulzy z vašich receptorů.

A Oběcně:
Počítače mohou bý, v rukou toho kdo je využije, užitečnou pomůckou. Možná jednou (v nějaké hodně propracované virtuální realitě) nahradí přesuny do školy a třeba i učitele.
(Zlobivé žáky pak bude moci posadit do virtuální klatby. :-) )

Důležitější však podle mě je, co budeme chtít ,aby se žáci učili, jak se to budou učit a jakou formou budou své znalosti prezentovat.

Například dle mého citelně chybí čas, kdy by se žákům někdo věnoval, ne je vyučoval. Smutné je, že tuto potřebu neuspokojí často ani ve vlastní rodině. A na společnosti je to znát.

Uklízel jsem nedávno kabinet fyziky a bral do ruky názorné pomůcky: ebonitovou tyč a jelení kůži, váhy a závaží, cívku a magnet... Ten pocit vám žádný počítač nenahradí! Obzvláště, když je to řemeslně dokonale zpracováno (byly to věci z let 50., dřevo a kov, žádné plasty).