Právě to je cílem projektu NEPTUNE. Realizuje jej šestice vědeckých a vzdělávacích institucí z USA a Kanady pod vedením University of Washington a University of Virginia. Výsledná síť by se měla nacházet při západním pobřeží Severní Ameriky.
Tato oblast je geologicky aktivní, a právě výzkum seismických jevů, zemětřesení, tsunami a podmořských vulkánů je jednou z hlavních náplní vědeckého programu projektu. Dalšími oblastmi budou živí obyvatelé moře (savci i ryby), ekosystémy, sledování změn klimatu a další.
Vzhledem k tomu, že síť pokrývá celou tektonickou desku Juan de Fuca, slibují si od ní vědci mimořádně rozsáhlý zdroj informací. Dokonce hovoří o tom, že by pro oceánografii mohla tato síť mít podobný význam jako Hubbleův teleskop pro astronomii.
Topologie sítě (větší verze, zdroj: http://www.neptune.washington.edu/cable_front.html)
Jak vidíte na přiloženém obrázku, síť je výrazně redundantní, aby výpadek kabelu nezpůsobil nedostupnost její rozsáhlejší části. Ohledně spolehlivosti si autoři projektu kladou za cíl, aby po 95 procent času bylo dostupných alespoň 95 procent celé infrastruktury.
Zhruba ve stokilometrových odstupech jsou na kabelech umístěny uzly, které hrají rozhodující roli. Obsahují opakovače pro datový signál (jejich napájení vede společně s optickými vlákny kabelem). Především se v nich však napojují senzory a zařízení a také se tu dobíjejí různá podmořská vozidla a plavadla, která budou zajišťovat provoz sítě i nemalou část vlastního výzkumu.
Sběr dat bude postaven na dvou složkách. Jednu tvoří statická čidla, která lze umístit do vzdálenosti 50 kilometrů od každého uzlu. Druhou složku představují pohyblivé stroje, které budou prostřednictvím sítě řízeny vědci ze břehu. Kromě toho budou vybaveny i určitou vlastní inteligencí, aby reagovaly například na otřesy či jiné dění ve svém okolí.
Data budou přenášena na břeh v reálném čase a po provedení verifikačních algoritmů budou dostupná ke zpracování. Zároveň se budou archivovat pro pozdější využití. Systém pro ukládání dat má mít kapacitu 260 Mbit/s a umožní uložit přibližně 1 PB (petabajt, 1015) dat ročně. Jako největší konzumenti přenosového pásma jsou očekávány přenosy videa a zvuku ve vysoké kvalitě.
Síť by měla poskytovat unifikované rozhraní pro připojení čidel, zařízení a přístrojů. To vychází z Ethernetu (10 či 100 Mbit/s), vlastní páteř by pak měla pracovat s rychlostí 1 až 10 Gbit/s. Celý systém tedy zjevně bude používat ethernetové rámce. Každé z připojených zařízení bude mít vlastní IP adresu, aby bylo snadno dostupné.
K datům by měli mít přístup vědci celého světa a k jejich zpracované verzi i veřejnost. Zajímavé je, že externí vědecké týmy mohou k síti připojit vlastní zařízení. Bude samozřejmě podléhat určité schvalovací proceduře, abychom se místo podmořských dat nedočkali jen „Neptune haXored by Czeseelko“.
Projekt by rozvržen do čtyř fází:
| 1999–2000 | studie proveditelnosti |
| 2000–2005 | vývoj, kompletní návrh systému |
| 2004–2008 | instalace |
| 2007–2036 | provoz |
Jak vidíte, jedná se o běh na dlouhou trať – síť by měla být v provozu třicet let. V současnosti se připravuje návrh konkrétního technologického řešení. K jeho ověření by měly přispět i podobné projekty menšího rozsahu – MARS v hloubce a VENUS v mělčích vodách. Na nich se otestují technologie, které pak budou použity pro NEPTUNE.
Jsou zveřejněny i předpokládané náklady projektu. Výstavba sítě by v úvodních pěti letech měla spolknout přibližně 250 milionů dolarů, provozní náklady v pozdější době se odhadují na 10–15 milionů dolarů ročně. Autoři to srovnávají s výzkumnou lodí schopnou operovat v polárních oblastech (přes 350 milionů dolarů pořizovací hodnota, provoz 17 milionů dolarů ročně).
Už se těším, až každá velryba hodná toho jména bude mít svou IPv6 adresu.
Podrobnosti o projektu najdete na serverech http://www.neptunecanada.com/ a http://www.neptune.washington.edu/.
ČLÁNKY DO MAILU
