Vlákno názorů k článku Ochrání nám EU osobní údaje na internetu? od WIFT - Imho zásadní otázka zní, proč by měl vůbec...

Imho zásadní otázka zní, proč by měl vůbec někdo naše data chránit? Doprčic to si ne nedokážeme ochránit sami? Např. tím, že je nebudeme nikomu sdělovat? Potřebujete někomu sdělit své údaje? Tak jo, ale počítejte s tím, že jste nad nimi ztratili kontrolu. Jednoduché jak facka. Představte si, že zákon zakazuje zabíjet a přesto se tak děje! Nespoléhejte na dementní zákony, vemte rozum do hrsti. Je vždycky lepší bejt v celku než v právu.

Ne, já jsem totiž přesvědčen o tom, že na veřejnosti soukromí neexistuje. To není nařízení, vyhláška, legislativa nebo názor. To je přírodní zákon.

To taky nikdo nepopírá :).

Máte možná pravdu, ale to je jedno, já svá data nijak zvlášť nechráním a jsem si toho plně vědom.

Hele, a budete mi věřit, že jsem skálopevně přesvědčen o tom, že nestahuje? ;)

Já neříkám, že právo na soukromí je přírodním zákonem. Já jen říkám, že na veřejnosti soukromí neexistuje - nemůže existovat, z podstaty existence světa. Právo ve smyslu legislativy, které nebere ohled na přírodní zákony, je předem odsouzeno k porušování. Znovu říkám - zákony zakazují zabíjet, přesto se tak děje. Neříkám, že je to správné - tedy nemyslím si to, ale co si myslím já, je irelevantní. Já si třeba myslím, že porušování silničního zákona je v mnoha situacích úplně v pořádku (ve skutečnosti si to myslím i o řadě jiných zákonů, ale to j taky jedno).

- že to je PZ říkáte v předchozím příspěvku, ale asi už jste změnil názor ;)

Čtení a chápání psaného textu asi nebude vaší silnou stránkou. Ještě že to už předřečník vysvětlil :).

- říkáte že právo na soukromí na veřejnosti nemůže existovat z podstaty existence světa ... tím myslíte že nelze vydat zákon který takové právo přiznává? Co tomu zabrání?

Tak ono lze leccos, např. vydat zákon, že vyjadřování některých názorů je trestný čin. Lze vydat zákon o tom, že jste odpovědný za něco, za to být odpovědný z principu nemůžete. Lze vydat zákon o tom, že Země je placatá. Všechno jsou to ale πčoviny. Sice zákony, ale πčoviny. Mnohými takovými πčovinami se musíme řídit. Tedy - měli bychom. Já řadu z nich je*u, prostě proto, že jsou to πčoviny. Samozřejmě musím počítat s následky, protože ten, kdo ty πčoviny uvádí do legislativy, má moc. Je to taková hra. Ne ani tak boj, jako hra. A někdy je to docela švanda :).

- zákony obecně upravují věci které lze dělat ... a obvykle stanovují co se s pachatelem stane když je udělá. Zakazovat zákonem dělat věci které nejdou dělat jaksi nemá smysl.

To je pravda. Stejně jako je pravda, že zákony se zpravidla dělají takové, se kterými souhlasí většina lidí. Což je právě ten problém.

Správně píšete, že zákony stanovují, co se s pachatelem stane, když udělá něco, co je zakázané. Dovoluji si tímto vyslovit svou domněnku, že to, co je zakázané, na tom se poměrně hodně lidí shodne, zatímco to, co se s pachatelem stane, když provede něco zakázaného, na to se názory řady lidí spíše různí. Někdo by za pouhý průjezd na červenou netrestal vůbec (jako třeba já a jsem si vědom toho, že v očích většiny lidí bude tento názor brán jako extremistický). Jiný by za to rovnou střílel (čistě za projetí na červenou, bez jakýchkoli dalších následků). Někdo chce (a v podstatě to nyní platí), že lupiče na svém pozemku nemůžete usmrtit. Já jsem pro, aby to bylo možné, jen bych to (vzhledem k tomu, že usmrcení považuji za vážný čin) podmínil tím, že by usmrtitel musel dokazovat, že lupič byl skutečně narušitelem jeho prostoru. Ale je podle mě nebetyčná hovadina řešit, jestli šlo o obranu přiměřenou, nebo nepřiměřenou. Měl tam co dělat? Neměl, pak musel počítat s tím, že třeba i zemře.

Tohle všechno píšu i s tím, že jsem si vědom toho, že se diskuze může hodně zvrhnout, protože řada lidí bude oponovat tím, že "a co záchranné složky" a že "já budu jako první řvát, proč mě nepřijeli zachránit" a podobně. Ušetřete si to, nemá to smysl, argumentů je v rukávu nespočet a většina těch, co volí to, co je teď u kormidla, není schopna to pochopit a většina z nich, co je schopna to pochopit, to není schopna akceptovat. Ušetříme si všichni čas.

Stačí, když mi řeknete, co mám na ploše. goaway.wrapuch.net. Díky.

Mimochodem: dle licence možná může (sorry, licence nečtu a když, tak jen okrajově, beztak s ní fakticky nesouhlasím), otázkou je, jestli mu to já neznemožním.

Víte, rozebíráte to hezky, a to jsem právě nechtěl, řeším soukromí obecně, ne do detailu, i když - jak správně zmiňujete, se soukromí dělit musí, protože každá informace má samostanou váhu. Soukromí definuji jako stav, kdy nějaká moje informace je výhradně pod mou kontrolou. Jakmile má tuto informaci i někdo další, již není soukromá. Z toho důvodu na veřejnosti nemůžete mít soukromí - myslím plné soukromí, plnou kontrolu nad všemi vašimi informacemi.

Takže to, že máte ponožky takové a makové a nikdo je nemůže vidět, skutečně znamená, že informace o vašich ponožkách jsou v danou chvíli soukromé.

Není ale soukromá vaše poloha. Není soukromá informace o vašem svrchním oblečení (z části, samozřejmě - nikdo nevidí, jakou to oblečení má podešívku apod.). Proto je až absurdní řešit soukromí takhle do detailu, když se bavíme o tom, že ho bude chránit stát. Kromě toho to, jaké máte zrovna ponožky, je informace, která je každému na nic. Vaše poloha spolu s časem výskytu ale už může být využitelná.

Tedy do pojmu soukromí v situaci, kdy ho má chránit stát, je vhodné zahrnovat především takové informace, kde má nějaký smysl to, že o nich neví nikdo jiný. To je to, co se řeší. Ponožky to fakt nejsou, a to dokonce ani v situaci, že jsou růžové (něco to může naznačovat, ale nic to nedokazuje, zatímco to, že jste právě teď na náměstí, dokazuje, že nejste nikde jinde, např. doma).

A pokud jde o zákony - já bych byl pro, aby zákon nějaké soukromí neřešil vůbec, ale aby si to řešili lidi sami, protože jediné, co se stane, pokud zákon řeší soukromí, je, že se někteří lidé vzdají (z větší či menší části) ochrany soukromí v domnění, že to za ně udělá stát. A to já považuji za zásadní chybu, ale tak každý svého štěstí strůjcem. Já jsem např. přesvědčen o tom, že ÚOOÚ je nejen zcela zbytečný, ale dokonce je kontraproduktivní.

Zmiňujete kamery - já s nimi třeba nesouhlasím, ale to je tak jediné, co s tím mohu dělat. Tedy ještě se mohu zahalovat, maskovat a podobně. Anebo se budu chovat tak, aby informace o mé poloze v určitém čase nebyly nikomu k užitku, což jednak není úplně možné a jednak je to přesně to, co stát po svých lidech chce - otročit je, mít nad nimi kontrolu, na každého kdykoli něco, aby se to dalo v případě potřeby využít, či spíše zneužít.

Nemyslím spáchat podvod tím, že někoho svými slovy uvedu v omyl apod. Myslím jako např. že se nesmí sympatizovat s něčím, popírat to či ono a podobně. Konkrétní pro sichr nebudu :).

Praktická realizovatelnost nesdělování je taková, že lidi jsou si vědomi předání svých údajů do rukou třetí osoby s tím, že nad nimi pravděpodobně ztratili kontrolu. Je to o vzájemné důvěře dvou stran, které si vyměňují nějaké informace. Já např. nedůvěřuju facebooku, tak mu žádné své informace přímo nedávám. Jestli mu je dává někdo jiný, je věc jiná, ale to neřeším, protože to nejsem dost dobře schopen ovlivnit.

Formulace "Ne, já jsem totiž přesvědčen o tom, že na veřejnosti soukromí neexistuje. To není nařízení, vyhláška, legislativa nebo názor. To je přírodní zákon." říká, že neexistence soukromí na veřejnosti není nařízením, vyhláškou, legislativou ani názorem, nýbrž přírodním zákonem.

Jinak řečeno, přírodním zákonem je fakt, že na veřejnosti soukromí neexistuje. K právu na soukromí se ten příspěvek vůbec nevyjadřuje.

Tedy pokud neztotožníte soukromí s právem na soukromí, jak asi nyní činíte, to mi (a nebudu v tom sám) ale vůbec nedává smysl.

I další Vaše úvahy jsou zvláštní, asi nic nebrání tomu vydat zákon, který by nařizoval principiálně nemožné, konečně zákon je vyjádřením požadavku a chtít nemožné je vcelku typická lidská vlastnost. Ale to, že takový zákon vydáte, nijak neovlivní, že nemožné zůstane nemožným.

Ano, zákony se obecně vzato pohybují v oblasti možného (či by aspoň měly), ale zrovna nařídit zachování soukromí ve veřejném prostoru je požadavkem nemožného, pokud se projdu po ulici, tak mě kolemjdoucí uvidí, na tom nic nezmění zákon tvrdící, že mám právo jít po ulici a nebýt viděn (leda by za to hrozil trest smrti, v důsledku čehož bych se časem procházel po ulici sám kolem liduprázdných budov, jenže tím by se veřejný prostor proměnil v soukromý, takže bych sice měl soukromí, ale ne ve veřejném prostoru).