Odeberte lidem z P.R. Internet!

Mám za to, že Internet a moderní technologie vybavily zaměstnance P.R. agentur velmi dobrými prostředky, jak novinářům permanentně otravovat a znepříjemňovat život (jakkoliv tvrdí, že existují z přesně opačného důvodu). S radostí jsem přijal nabídku Lupy, abych každé úterý psal do rubriky Okénko – a chtěl bych se v něm pravidelně věnovat především médiím a internetové žurnalistice, protože jsou to témata, která mě zajímají. A začnu tím, že se pokusím formulovat deset věcí, které mi nejvíc vadí na P.R. agenturách. Dalo by se říct, že zneužívám této rubriky k tomu, aby mě už zmíněné agentury jednou provždy přestaly otravovat – ale protože jsem se za minulé roky přesvědčil o tom, že jsou v tom nejlepším smyslu slova splachovací, tak s ničím takovým nepočítám.

Co mně tedy na P.R. agenturách nejvíc rozčiluje?

1. Zavalují mě nesmyslnými informacemi. Každý den dostávám deset až dvacet mailů s tiskovými zprávami, z nichž devadesát procent po přečtení názvu okamžitě smažu. Agentury jsou přitom firmami placeny za to, aby k novinářům dopravily důležité informace – ovšem vysvětlily si to tak, že ze všech možných zdrojů zpatlaly monstrózní balík elektronických adres, na který rozesílají každou pitomost. Je jim jedno, k jakému novináři ta či ona zpráva putuje (ekonomickému nebo počítačovému, zda je z deníku nebo časopisu, jestli jde o odborné nebo obecné periodikum). Díky tomu dostanu v jeden den tiskové zprávy o tom, že firma X má nového ředitele pro asijský region, že firma Y dosáhla ve třetím čtvrtletní dvouprocentního nárůstu příjmů a že firma Z prodala polovodičovou divizi. Kdybych je měl všechny jen přečíst (což samozřejmě nedělám), zabralo by mně to minimálně hodinu.
2. Většinou vůbec nevědí, co posílají. Čím dál častěji otevírám maily, které mají v rubrice předmět napsáno „Tisková zpráva“ a v těle mailu milý dopis: „Vážený pane redaktore, posílám vám nejnovější tiskovou zprávu od firmy X. Doufám, že uvedené informace zveřejníte. S pozdravem Jitka Důvtipná.“ Je to tak denervující, že aroganci druhé věty už beru jako zanedbatelnou maličkost. Kdyby měla bytost odesílající tiskové zprávy trochu slušnosti a minimálně tři mozkové buňky (případně aspoň jedno z toho), tak do předmětu napíše „Tisková zpráva o představení nového turbovznášedla“ a do těla mailu ve třech větách vypíše ty nejdůležitější informace. Spoustě lidí by to usnadnilo práci, nic takového však slečna Důvtipná nemá v úmyslu.
3. Tiskové zprávy zaklínají do mastodontně velkých souborů. Ani nepamatuju, že by mi přišla tisková zpráva menší než 150 kilobytů. Smířil jsem se s tím, že firma Microsoft má jakési sadomasochistické potěšení z faktu, že její produkty vyrábějí stále větší a větší textové soubory, ale někdo by měl lidem v P.R, agenturách prozradit, že existují i jiné formáty (například TXT nebo RTF). Nemluvě o firemních logách či nesmyslných grafech, které obsah souborů dokáží nafouknout do megabytových hodnot. Asi nejabsurdnější zpráva, která mi došla, byla od Českého Telecomu – o tom, že ceny za Internet jsou v Česku jedny z nejlevnějších v Evropě. Abych toto tvrzení (pochopitelně zavádějící a nepřesné) patřičně ocenil, nasoukal ho autor do souboru o velikosti 2,4 megabytů. Stahoval jsem ho 24 minut.
4. Posílají elektronickou poštou fotografie. To je ještě absurdnější než posílání tiskových zpráv s logem. Aby se digitální fotografie dala otisknout, musí mít v tom nejúspornějším formátu JPG aspoň 500 kilobytů – a je jasné, že grafik ve slušných novinách chce mít aspoň dvě nebo tři fotky na výběr. Posílat takové množství dat mailem (navíc nazdařbůh, bez ohledu na to, zda novinář o fotografie vůbec stojí) je pitomé. Přitom by stačilo umístit fotky někam na Internet a do těla mailu dát odkazy. To samé samozřejmě platí o tiskových zprávách.
5. Jsou nevkusní. Týká se to pouze jedné či dvou agentur, ale to, co dělají, je na hranici neuvěřitelnosti. Kdosi jim už prozradil, že novináři tiskové zprávy nečtou, a tak se své maily snaží zachránit anekdotami. Bohužel platí, že aby byl vtip dobrý, musí být buď neslušný, sexuální nebo aspoň mírně rasistický. Ne že bych měl něco proti politicky nekorektním vtipům (třeba znáte tenhle: Přijde cikánka do trafiky a říká: Máte Vlastu? Prodavačka: Nezlobte se, ale Vlasta není. Nechcete si vzít třeba Život? Cikánka: Sama si vem život, ty krávo!), ale mají svoje místo – patří do hospody, nanejvýš do tohoto Okénka.
6. Jsou indiskrétní. Teď už to tolik nedělají, ale zpočátku to byla běžná věc: přišel vám mail, kde v řádku s adresou příjemce byly kromě vaší adresy také maily desítek dalších novinářů. Přímo jakoby tím odesílatel vyzýval další lidi: dejte si všechny tyto adresy do adresáře, ať můžete jejich majitele pěkně otravovat. Nedávno mi takhle přišel mail od jednoho nemyslícího asistenta jistého politika. O pár hodin později přišel další mail s tímto textem: „Nevím, jak jsem se dostal do seznamu adres novinářů. Projevy politiků mě nezajímají, ale protože se živím jako finanční rodinný poradce, nabízím vám své služby při zhodnocení úspor.“ Je ještě něco horšího než být v mailing listu P.R. agentury: totiž být v mailing listu pojišťováka.
7. Telefonují, jestli zpráva došla. Další nepochopitelný akt. Samozřejmě, že mailem zpráva vždycky dojde – pokud nedojde, tak se to odesílatel dozví. V metodikách P.R. agentur se této metodě říká „follow-up“. Má smysl pouze v případě, že jde o pozvánku na nějakou akci, kde je omezený počet hostů. V každém jiném případě je to obtěžování. Kdyby aspoň (v případě pohledných P.R. agentek) bylo sexuální!
8. Dožadují se publikování. Ano, i to se stává. Asi dva dni po odeslání tiskové zprávy zvoní telefon. Rozhovor vypadá asi takto. Ona: Dobrý den. Došla vám od nás tisková zpráva firmy X? Já: Nevím, já všechny tiskové zprávy hned mažu. Ona: Ha ha ha. Vy máte dneska dobrou náladu. A budou vám ty informace nějak užitečné? Já: No to těžko, když jsem je smazal. Ona: Ha ha. Ptám se proto, abych mohla říct našemu klientovi, kdy je zveřejníte. Já: Víte, snažím se vám vysvětlit, že je asi nezveřejním. Ona: No to je ale škoda! Takové zajímavé informace. Já: Je to škoda. Ona: A můžu ještě udělat něco proto, abyste je zveřejnil? Já (potlačím odpověď „Můžete, ale to se vám asi nebude chtít“, kterou bych se pustil na příliš tenký led, a říkám): Co jako myslíte? Ona: No že bychom vám poslali nějaké další doplňující informace. Já (zděšeně): Ne, děkuju. Pokládám sluchátko. Většinou se ještě během hovoru ukáže, že slečna na druhém konci drátu nemá nejmenší tušení, o jaké tiskové zprávě se bavíme – a z této perspektivy je pak celý rozhovor povýšen na havlovský absurdně-dramatický dialog.
9. Dělají to, co je uvedené v bodech 7 a 8, ale nevolají mi do práce, nýbrž na mobilní telefon. Jsem možná staromódní, ale snažím se nevolat na mobil nikomu, kdo mi číslo osobně nedal (tedy až na výjimky, kdy jako novinář někoho zoufale sháním a nemám žádný jiný kontakt – a pak se aspoň pět minut úpěnlivě omlouvám a vysvětluju, od koho číslo mám). Považuju mobilní telefon za jakousi součást privátní zóny, kam se bez okolků nevstupuje. Přesto mám denně tak dva tři hovory s P.R. agenturami – podotýkám, že jsem většině volajících číslo nedal.
10. Mají nás novináře přečtené. Teď nemyslím naše články, nýbrž naše slabosti a charaktery. Vědí přesně, kolikrát jsme se přes všechny řeči (viz body jedna až devět) přišli na tiskovou konferenci pouze a pouze najíst, kolikrát jsme se nechali pozvat na zajímavou zahraniční cestu (která měla informační hodnotu stejnou jako všechny ty maily, které zuřivě mažu) a kolikrát jsme si s úsměvem dávali do tašky drobné dárky (jakkoliv větu v mailu „Novináři obdrží drobnou pozornost“ považuju za nejurážlivější, jakou jde v tomto oboru vymyslet). P.R. agentury dobře vědí, že každou informaci lze dostat do tisku – a je třeba jen zjistit, který novinář to udělá za pozvání na biftek, který za dlouhodobou zápůjčku tiskárny a který za pozvání do Ameriky. Tak mě napadá: možná jsme to my sami, co nás novináře na P.R. agenturách tak štve. Znají naši cenu – a to je hloupější než všechny předcházející hříchy dohromady.