Věnuje se tak takřka všemu, od audiovizuálních médií, přes karikaturu, až po poplatky autorským svazům a problematiku rozmnoženin. Proti sobě stojí zcela nesmiřitelně dva soukromé zájmy – zájem autorů a zájem uživatelů. Jedni mají nemalé peníze dostat, druzí je mají v míře nemalé platit. Má se ale vůbec veřejné právo vměšovat do soukromoprávních vztahů? Ano, má. Minimálně ve veřejném zájmu. Chce se mi říct, že pouze a jen ve veřejném zájmu.
Postupně se totiž ukázalo, že problematika je složitější. Začalo být zřetelné, že novela autorského zákona je vlídná k – a někdy skoro až na míru – nejrůznějším kolektivním správcům. Ukázalo se, že nejvíce by novela poškodila obce, které by byly náhle vystaveny nejen skokovému navýšení autorských poplatků (to platí ostatně i pro restaurace, hotely, prodejny a další veřejnosti přístupná místa, která používají reprodukovanou hudbu či která vlastní veřejnosti přístupné televizní monitory, takže i kadeřnictví o jednom křesle v bývalé kočárkárně) o padesát procent, ale hlavně k nepredikovatelnému zvyšování těchto poplatků v budoucnosti.
Hudba jako luxus pro velkoměsta
Obce, nemocnice a ústavy sociální péče, stejně jako školy všech stupňů by nadále zápasily nejen s poplatky za vlastnictví televize ve třídách či pokojích pacientů, ale i s poplatky za půjčování knih ze školní knihovny a za kopírování na kopírkách na školní chodbě. Pro menší obce navyšování autorských poplatků prakticky bez regulace znamená, že každá společná obecní akce zatíží rozpočet o peníze, které se sice nemusí zdát velké, ovšem pouze prizmatem velkoměsta. Znamená to, že pro obce by byla zátěž uspořádat například vánoční či velikonoční trhy, pokud by je nechtěly pořádat za hrobového ticha. O obecním rozhlase, který by občas hrál dechovku, si obce mohou nechat zdát. Je to luxus.
Street party
Hoteliéři řeší opět svou „evropsky neudržitelnou“ výjimku, kdy za televizní či rozhlasový přijímač na pokoji se sice platí koncesionářský poplatek, ale nikoliv poplatek autorský. Evropský soudní dvůr rozhodl, že hotelový pokoj je de iure veřejným prostranstvím, ačkoliv je de facto pronajatým soukromým prostorem. Totiž, podle hoteliérů i nocležníků by měl být, logicky… Evropský velký bratr v ložnici vesnického hotelového pokoje je absurdita. A to novela zákona vůbec nepočítá s příležitostným pronajímáním volných pokojů ve vlastním bytě pomocí internetové aplikace.
Nikdo nerozporuje fakt, že autor by měl dostávat odměnu za užití svého díla. Nikdo nerozporuje fakt, že autor se může dát zastoupit třetí osobou – správcem. Nikdo ale netuší, jak docílit toho, aby výběr poplatků pro autory byl spravedlivý vůči všem – vůči autorovi a jeho správci i vůči uživatelům.
Kolikrát jste ochotni zaplatit?
DPH platíte jednou. Jako koncový spotřebitel. To se zdá být spravedlivé. Koupíte-li sochu svatého Antoníčka a postavíte ji do veřejnosti přístupné kapličky, zaplatíte autorovi také jednou. A dost. Lidé už se na autorovu sochu ve vašem vlastnictví dívají zadarmo. To se také zdá být spravedlivé. Stejně tak tomu je u autora díla architektonického, vyjádřeného stavbou. Jinak je tomu ovšem u knih, filmů a hudby. Autor vytvoří hudební dílo a prodá ho (většinou) spolu s právy vydavateli. Vydavatel rozmnoží dílo na nějaký nosič a prodá ho dál spolu s podílem z ceny práv, které patří autorovi, uživateli, který má ovšem právo pustit si dílo pouze do svých uší. Pokud by pouštěl dílo z magneťáku na návsi či pozval veřejnost na diskotéku k táboráku, musí platit. Znovu, protože uší je víc.
Provozovatel rozhlasového vysílání za takto koupenou a vysílanou hudbu zaplatí poplatky autorovi také znovu. Pokud poskytne signál provozovateli převzatého vysílání – například kabelového, ten zaplatí opět znovu. A v případě, že rozhlasové či kabelové nebo satelitní vysílání, případně cédéčko pustí hostinský v hospodě, zaplatí také. Ale knihovna či obecní úřad zaplatí i za každou kopírku, protože… co kdyby na ní někdo kopíroval i autorská díla. Dokonce za půjčení knihy druhému musí knihovna zaplatit. Ačkoliv je to kniha, kterou nakoupila spolu s poplatkem autorovi.
Současný systém je neudržitelný
Systém kolektivní správy práv autorů slova, hudby a audiovizuální produkce zmalformoval do podoby, která už svou pažravostí vyvolává masový odpor. Sami uznáte, že ve stávající, stále se komplikující „europodobě“ je dlouhodobě neudržitelný, protože takto odvozenou spravedlnost vůči autorům už nikdo nechápe jako spravedlnost.
Systém brzdí vzdělanost, protože se týká i škol a učebnic, povinné četby pro studenty i vědeckých děl. Systém brzdí kulturnost, protože ji zdražuje a někdy znemožňuje. Systém brzdí kreativitu, protože neumožňuje používat díla pro tvorbu jiných děl (remixy) a citace komplikuje. Systém komplikuje i muzikoterapii pacientů ve zdravotnických zařízeních…
Systém takto malformovaný vytvořil rozsáhlou skupinu uživatelů, která se dnes a denně dopouští kriminálního jednání, protože systém ignoruje – díla kopíruje na černo, stahuje je z internetu, vyměňuje je s kamarády a nikomu neplatí nic. A tak si zákon došlápl i na prodejce médií – z každého prodaného harddisku, flešky či cédečka, které umožňuje nahrát obsah, zaplatíte preventivně, jako kdybyste ho měli plný na černo nahraných hollywoodských filmů. Ale harddisk je už dnes všude – i v telefonu. A tak by zákon chtěl, abyste platili i z každého telefonu. I když s ním jen telefonujete. Každý majitel kopírky zaplatí. A pokud kopírku dá do prostor, kde je přístupná veřejnosti, zaplatí znovu. Ještěže nikdo doposud nepřišel na poplatek z bílého papíru. Těmi kriminálníky jsme my všichni.
Ochranný svaz autorský
A komu tím prospějete?
Výběrem poplatků, kontrolou a stíháním hříšníků se přitom dobře živí lidé, kteří nevytvořili vůbec nic. Prozatím je v ČR evidováno sedm výběrčích organizací a zákon dává možnost vznikat dalším.
Ministerstvo kultury novelu, bohužel, neprojednalo s těmi, kteří ony peníze platí. S uživateli. S obcemi, knihovnami, hospodskými, hoteliéry. Ti všichni se nyní vzbouřili a novela se už jednou vracela ze třetího čtení zpět do druhého k novému projednání. A tak procházela novela za bobtnajících pozměňovacích návrhů druhým čtením podruhé. Pozměňovacích návrhů je v systému parlamentu zapsaných nyní už 41. Některé pozměňováky už byly mezitím pozměněny znovu, jiné už vyšuměly.
Návrh poslance Zlatušky je v některých formulacích prakticky stejný jako požadavky těch, který vybírají poplatky. Poslanec Gazdík si myslí, že spravedlností je zvedat poplatky o trojnásobek míry inflace za poslední tři roky. Jenže zapomněl, že změna může teoreticky být každý měsíc… Ale i kdyby byla jednou ročně a meziroční inflace by tvořila třeba pět procent, tak výsledek za tři roky bude tvořit 244 procent původní částky.
V jiném pozměňovacím návrhu představuje, že obcím a školám pomůže, když poplatek za výpůjčku jedné knihy z knihovny se zvedne z 50 haléřů na dvě koruny. Těch 400 procent, které se z veřejných rozpočtů přelijí do soukromých rukou, tvoří ročně v ČR čtvrt miliardy.
Naopak někteří poslanci se snaží ve veřejném zájmu osvobodit užívání některých děl některými skupinami lidí a zvrátit ty nejkřiklavější případy nespravedlnosti – ve školství, vzdělávání, vědě, zdravotní a sociální péči, ve veřejné správě obcemi nebo státními úřady či při snaze o zachování lidové kultury (která není vždy tak úplně anonymní, ale v minulosti někým vytvořená, třeba jako píseň Škoda lásky). Snaha změkčit tvrdost zákona se vede napříč sněmovnou.
Karikatura? Jen se souhlasem karikovaného
Do hry se tak dostaly jak poplatky kolektivním správcům, poplatky za výpůjčku knih či za kopírky a jejich výpočet, tak definice, co je to kopírka či jestli by měla být úplná svoboda panoramatu. Pozměňovací návrhy řeší i tvorbu karikatury bez souhlasu autora karikovaného díla, užití vlastních děl samotnými autory či děl lidové kultury, hudební produkce ve vesnických hospodách, kopírování notových záznamů nebo možnost chránit díla jinak – pomocí licencí creative commons a dalšími způsoby, nekompatibilními s autorským zákonem. Do hry se dostala kritika výběrčích i ministerstva kultury.
Vzhledem k technologickému pokroku i postupné změně neudržitelných názorů v EU ale i tento autorský zákon brzo zastará. Sama náměstkyně ministra kultury Hermana pro legislativu Petra Smolíková na evropském výboru představila další evropské Směrnice a Sdělení Komise, která se autorského zákona týkají, s tím, že budou implementovány v horizontu dvou let. Otázkou je, zda a v jaké podobě bude EU za dva roky existovat. Prostředí, v němž se autorská díla „pohybují“, se technologicky mění prakticky každý měsíc. Stále více v neprospěch ochránců práv a stále více ve prospěch uživatelů.
Petra Smolíková, náměstkyně ministra kultury
Co třeba platit jen při prvním zveřejnění?
Je tedy otázka, zda místo abychom neustále zaplňovali počítačové paměti a tuny papírů stále novými a novými zákonnými úpravami, naopak autorský zákon nezjednodušili na minimum a drželi pouze všemi respektovaný princip, že autorovi patří peníze za vytvoření díla a jeho první zveřejnění tím, kdo si dílo objednal. Pak je dílo volné a nemusí se platit nikomu nic.
Nebo alespoň tvrdě oddělit to, co po nás chce Bernská úmluva a navazující směrnice EU, a nedodávat do zákona další nesmysly. Protože udržovat při životě hejna ochranářů umělců je nesmysl stejný jako to, že by osiřelá díla autorů, kteří zemřeli bez dědiců, měla dotovat státní rozpočet.
Projednávání takto rozjetého zákona na prosincové schůzi bude nepochybně ještě velmi napínavé. A výsledek je nyní naprosto neodhadnutelný. Protože politici si už tváří v tvář výsledkům mnoha posledních voleb uvědomují, že voličů – uživatelů děl a tím i potenciálních porušovatelů autorského zákona, je daleko víc, než voličů – autorů a jejich vymahačů. Navíc, většině z nich to doma vysvětlí jejich vlastní děti.
