Když jsem si rozhovor o plánech na Internetu a v sociálních médiích domlouval v České televizi, sešel se se mnou jeden člověk. Za Český rozhlas (ČRo) na obdobnou schůzku kývli hned tři najednou – ředitel Centra Nová média Alexandr Pícha, ředitel Centra zpravodajství Tomáš Pancíř a analytik strategického rozvoje Filip Rožánek.
Veřejnoprávní rozhlas má podle nich na Internetu velké plány. Chce se věnovat datové žurnalistice, školí své zaměstnance v používání sociálních sítí a své weby převádí z vlastního redakčního systému na open sourcové řešení:
Nová média jsou v organizační struktuře Českého rozhlasu vedena pod sekcí strategického rozvoje, proč nejsou součástí programové divize?
Pícha: Protože máme ze všech činností něco. Centrum Nová média zahrnuje jak programátory, tak grafiky, webredaktory a webeditory, kteří pracují pro jednotlivé stanice. Zvlášť je z toho vyčleněno zpravodajství, které spadá pod Centrum zpravodajství. Pod Nová média také spadá metodické vedení. Vytváříme strategii pro sociální sítě, ale lidé, kteří s nimi skutečně pracují, jsou zaměstnáni přímo v programu. Nová média v ČRo většinou nedělají přímo obsah. Hlavní obsah je rozhlasový a připravuje ho jednak Centrum zpravodajství, pak Centrum výroby – například rozhlasové hry a dokumenty – a část obsahu vzniká přímo na stanicích. My tomu všemu dáváme webovou podobu. Jsme zodpovědní za to, jaká je struktura webů, navigace, jaké systémy na webech používáme, jaké jsou aplikace. Ale pokud jde o obsah, necháváme ho na programu. V minulosti to bylo jinak – online oddělení vytvářelo autentický obsah, který ne vždy úplně souvisel s rozhlasovým vysíláním, ale to jsme v roce 2010 úplně obrátili. Rozhlas je financovaný hlavně proto, aby vytvářel rozhlasové vysílání, a úloha Internetu je dávat mu další rozměr.
Kolik lidí se tedy v ČRo Internetem a novými médii zabývá?
Pícha: Český rozhlas má asi 1 500 zaměstnanců a naším cílem je, aby se z nich řekněme tak 1 400 zabývalo Internetem (smích). Ale vážně, jsme opravdu přesvědčení, že budoucnost rozhlasu je v multimedializaci. Hlavní výhodou rozhlasu oproti jiným médiím samozřejmě dál bude auditivnost: můžete poslouchat, zatímco třeba zatloukáte hřebík nebo řídíte auto. Ale moderní rozhlas je spojen s tím, že máte k dispozici veškeré doprovodné služby o programu, názvy pořadů, články o nich, fotografie, videa až k informacím o autorech obsahu. Další obrovskou předností je audioarchiv. Lidé se mohou vracet ke všemu, co rozhlas vysílal, pokud to ovšem není chráněno autorskými právy.
Rozumím, nicméně zpět k mé otázce: kolik lidí tedy Centrum Nová média zaměstnává?
Pícha: Oddělení nová média má 30 zaměstnanců. Z toho je deset programátorů a kodérů, což je dost málo, protože v současné době vytváříme a obhospodařujeme asi 90 webů – tedy stránek pod doménou rozhlas.cz, které už mají nějakou samostatnou strukturu, takže je možné je chápat jako samostatné weby. Nejrozsáhlejší je web zpravy.rozhlas.cz, pak existují weby jednotlivých stanic a potom řada tematických webů. Kromě programátorů máme dva webové grafiky, jednoho systémového, druhého na bannery – to samozřejmě také nestačí, protože poptávka stanic po selfpromu je obrovská. A potom máme jednoho UXáka a jednu online specialistku, která je částečně zaměřena na propagaci a marketing a částečně na sociální sítě – je to metodická vedoucí pro lidi, kteří s nimi v ČRo pracují. A pak je tady oddělení podpory stanic, ve kterém je pro každou stanici minimálně jeden webeditor, v případě komplikovanější stanice, kde je nejvíc původní tvorby, jako na Dvojce, jsou tři.
A co těch zbylých 1370 lidí?
Pícha: Už rok procházíme procesem multimedializace. V první fázi jsme se snažili otevřít možnosti školení a seznámení se světem Internetu pro všechny redaktory. Bylo to spíš dobrovolné, snažili jsme se pro to lidi získat a tím jsme, aspoň doufáme, získali určité opinion makery. V letošním roce nastane „drsnější“ fáze multimedializace, kdy si přesně určíme, jaká část programu stanice by se měla multimedializovat, a kteří rozhlasoví redaktoři už na školení musí povinně.
A co konkrétně redaktory učíte?
Rožánek: V rámci multimedializace se snažíme „běžného rozhlasáka“ skamarádit s novými technologiemi a představit mu svět nových médií nejen z pohledu technologického, ale i z hlediska změny myšlení. Médium, které působí online, se musí přizpůsobit – jinak se připravuje příspěvek pro vysílání, jinak se musí připravit pro web a ještě jinak pro sociální sítě. Učíme je, jak pochopit systém komunikace na sociálních sítích, jakým způsobem se pracuje s Wikipedií a rozšiřováním jejího obsahu, jak se pracuje s geolokačními službami, ale i jak upravit fotku a jak využít technologie v terénu. Rozčlenili jsme to do několika workshopů, které proběhly v loňském roce, a měli jsme na ně přizvané externí lektory. Teď to budeme vyhodnocovat a stanovíme si nějaké parametry pro letošní rok.
A co je cílem? Aby každý redaktor natáčel rozhlasové příspěvky, pak je zpracoval pro web a pak je ještě publikoval na sociální sítě?
Pancíř: Netýká se to jen zpravodajství, ale celého rozhlasu napříč. Myšlenka je, že i tvůrce rozhlasové hry chápe, jakým způsobem ji „prodat“ na sociálních sítích, jak komunikovat a tak dále.
Jedna věc je, že to chápe, ale má to každý z tvůrců a redaktorů také dělat?
Pícha: Je to situace od situace, liší se to u jednotlivých typů obsahu. Někteří autoři publicistických pořadů je například sami zpracovávají pro web. Pokud jsou to ale tvůrci rozhlasových her, režiséři, scénáristé nebo herci, tak ti samozřejmě ne – ale produkce může při natáčení něco vyfotit a redaktor o hře napsat nějaké základní informace na web. A pak se snažíme lidi vést k tomu, aby informace publikovali na svém vlastním facebookovém nebo twitterovém účtu, aby získávali fanoušky a „prodávali“ svá díla i tímto způsobem. Rozhlas má ve srovnání s privátními médii mnohem méně peněz na sebepropagaci, takže využíváme všech možných cest, jak náš obsah dostávat ven.
Rožánek: Na druhou stranu třeba režiséři rozhlasových her by měli po absolvování workshopů například vědět, jakým způsobem publikování her na Internetu ovlivňuje autorský zákon. Nebo jak Internet ovlivňuje přípravu her jako takových – jestli třeba není vhodnější zamyslet se nad nějakým kratším formátem, který má v dnešní době lepší šanci na úspěch. Také archiv ČRo vnímá, co všechno se dá dělat na sociálních sítích, pokud se obsah správně využije.
Pícha: Dám příklad. Rozhlasové hry a pohádky vysíláme v klasickém vysílání, ale dáváme je také na web – vždy na týden, na který ČRo vykupuje autorská práva pro stream, není možné je stahovat. Samozřejmě sledujeme, jak jsou hry na webu poslouchané – například nedávná Nemesis měla asi 11 tisíc poslechů, což je ve srovnání s on-air vysíláním, kde to mohlo být asi 20 tisíc posluchačů, docela slušný výsledek. Průměr na jednu rozhlasovou hru na našem webu je kolem 3 – 4 tisíc spuštění za týden. A z čísel vidíme, že lidé mají jiné zvyklosti ve vysílání a jiné na webu. Například poslechovost her na webu Vltavy je dvakrát až třikrát vyšší než na webu Dvojky, přestože je Dvojka dvakrát až třikrát poslouchanější než Vltava. Je to zřejmě dané jinými cílovými skupinami posluchačů obou stanic.
To jsou vzhledem k minoritnímu zaměření takového obsahu docela slušná čísla, která by stála za to zahrnout do celkových čísel poslechovosti.
Pícha: Poslechovost na Internetu je pro nás zatím velká neznámá. Jsme ji schopní přesně měřit na přehrávači ČRo, ale dost to balancuje s poslechovostí na Play.cz. Tam zatím nemáme domluvený standard, ale věřím, že tak do půl roku bychom se k němu měli dostat. Třeba Česká televize měří přímo na streamu, ale má výhodu v tom, že má jen jeden formát, zatímco my streamujeme ve WMA, MP3, AAC, OGG, a ještě v různých kvalitách. U nás třeba víme, že Radiožurnál má kolem 30 tisíc poslechů za den.
Vraťme se ještě k té multimedializaci. Snažíte se tedy zaměstnance naučit, aby k propagaci své práce využívali své osobní účty. Jak budete řešit, až třeba Martin Veselovský na Twitteru napíše něco, co se jeho šéfům nebude líbit?
Pancíř: Máme interní guideliny, které mají všichni zaměstnanci ČRo k dispozici. Inspirovali jsme se u BBC a dalších velkých mediálních domů v zahraničí. Pořádáme workshopy, i v rámci projektu multimedializace proběhly na toto téma diskuse – například v listopadu jsme na workshop pozvali hosty ze Švédského rozhlasu, autory příručky týkající se sociálních médií.
Zatím tedy žádné problémy v tomto směru nenastaly?
Pícha: Větší problémy nemáme, ukazuje se, že lidé, kteří v ČRo pracují, jsou loajální a mají rozhlas rádi. Ono se toho jiným způsobem než budováním loajality a přirozené lásky k rozhlasu dosáhnout nedá. Jen výjimečně máme drobné problémy, třeba minulý týden se jeden redaktor trochu otřel o jinou stanici, kterou negativně srovnal se svou vlastní stanicí. Napsali jsme mu, že to není fér, on svůj status stáhl a kolegům se omluvil.
Pancíř: Řekl bych, že teď jsou na sociálních sítích aktivní hlavně lidé s dlouhou novinářskou kariérou, kteří sami uvažují v kontextu etických pravidel – viz například zmíněný Martin Veselovský nebo zahraniční zpravodajové. Až se začneme dostávat k lidem, kteří třeba novinářskou kariéru teprve začínají, může to být ošemetnější. Opakujeme ale základní pravidlo: lidé by neměli na sociální sítě dávat nic, co by neřekli i do rádia.
Myšlenka „multimediálního redaktora-supermana“, který dělá všechno, zdaleka není nová, ale pokud vím, zatím se ji snad nikde nepovedlo opravdu uvést v život.
Pícha: Ale povedlo, v severských zemích.
Pancíř: Je to proces na dlouhou dobu. Samozřejmě jsme nejdřív hodně zápasili s vybavením. Dokud redaktoři neměli smartphony, mohli jsme si s nimi o všem jen povídat. Nikdo s sebou nemůže do terénu nosit pět různých zařízení. Ale v průběhu loňského roku jsme se v tomto ohledu pohnuli kupředu. Naše vize ve zpravodajství je, aby všichni lidé byli schopní pořídit rychlou fotku a poslat rychlou informaci všemi možnými cestami, aby rovnou mysleli na to, že text využijeme také na webu nebo aby třeba zahraniční zpravodajové rovnou dělali delší verze pro web. To je cíl první etapy. Cílem druhé je dialog s posluchači. Říkáme tomu rámcově Žurnalistika 3.0, vycházíme přitom z amerického pojmu, který oprášili ve Švédsku. Chceme, aby naši redaktoři využívali podnětů veřejnosti a zapojovali se do dialogu, aby svá témata a jejich zpracování více konzultovali s odborníky v řadách našich posluchačů, aby se naši posluchači do přípravy zpravodajství více zapojili, ale tak, aby toto zpravodajství dál zůstalo důvěryhodné a přesné.
Takže až příště redaktor Radiožurnálu narazí na sólokapra, co udělá? Tweetne fotku na svůj účet, pošle zprávu webeditorovi nebo zavolá do rozhlasu?
Pícha: Pokud jde o ty tweety, tak s nimi už pracujeme. Tweetne to na profil, který se automaticky zobrazuje na webu. Máme sociální aplikace, které sdružují to, co lidé postnou na Facebook, Twitter, napíšou v SMS nebo přes webový formulář. Používáme je už na několika našich webech.
Kromě multimedializace jsem slyšel, že se rozhlas chce letos začít věnovat datové žurnalistice. Co to bude znamenat?
Pancíř: Máme schválenou koncepci datové žurnalistiky, máme představu, jak by to mělo fungovat a v průběhu letošního roku se do toho chceme pustit. Ale podrobnosti teď ještě nemůžu zveřejňovat.
Datová žurnalistika už přece přímo nesouvisí s rozhlasovým vysíláním. Co si od ní tedy slibujete?
Pancíř: Samozřejmě, co si budeme povídat, rádio je asi nejhorší mediatyp, který si pro datovou žurnalistiku dokážete představit. Ale jsme přesvědčeni, že se s její pomocí dokážeme dostat k tématům, která si zaslouží dostat se do vysílání veřejné služby. A to je důvod, proč se jí chceme věnovat. Výhoda je, že rádio přestává být už jen „tranzistorák“, daleko víc lidí poslouchá vysílání přes počítač, mobil nebo tablet. A náš koncept počítá s tím, že propojíme rozhlas a web. Všechny grafy budou zveřejněny na našich stránkách. A také všechna data, protože si myslíme, že by bylo hezké dát je k dispozici i dalším případným zájemcům, aby v nich něco hledali. A do vysílání pak tyto informace chceme zpracovat rozhlasovým způsobem – dodat k nim nějaké příběhy a tak dále.
Vznikne nějaká specializovaná datová redakce, nebo vyškolíte své multimediální redaktory i v datových schopnostech?
Pancíř: V tuto chvíli počítáme s projektovým týmem, půjde o spolupráci specialistů z rešeršního oddělení, redakce zpravodajského webu a z jednotlivých redakcí. Určitě to ale bude znamenat nábor nějakých lidí – budeme hledat třeba „vizualizátora“, tedy někoho, kdo data dokáže srozumitelně zobrazit v grafech a obrázcích.
Souvisí s plány na multimedializaci a datovou žurnalistiku i to, že rozhlas loni vypsal tendr na změnu redakčního systému, na kterém běží jeho weby?
Pícha: Pro potřeby Českého rozhlasu byl v roce 2001 vyvinut robustní redakční systém RSCR, který dlouho vyhovoval. Zhotovitelská firma má ale jen dva zaměstnance a není v jejich silách RSCR dál rozvíjet podle našich potřeb. Asi rok jsme s tímto stavem „válčili“, načež jsme dospěli k tomu, že potřebujeme zcela nový systém. A tady jsme narazili na největšího „nepřítele“ veřejnoprávních médií, a to je zákon o veřejných zakázkách. Když jsme dali podklady pro výběrové řízení, stala se nám hrozná věc: do tendru se přihlásil pouze jediný uchazeč. A tím výběrové řízení spadlo pod stůl, protože podle zákona jsme ani nemohli otevřít obálku. Vytvořili jsme tedy podmínky pro druhé výběrové řízení. Zahrnovaly i to, že jsme požadovali naprogramovat část nového systému jako úlohu pro ty, kdo se přihlásili. V tomto výběrovém řízení vyhrála společnost Aira, se kterou jsme se už minulý týden poprvé dohadovali na etapách migrace a customizace. Firma pro nás bude stavět řešení založené na open source systému Drupal. Má s ním zkušenost, protože na něm stavěla i web televize Prima.
Proč open source a proč právě Drupal?
Pícha: Podívali jsme se na nabídky proprietárních systémů a na jejich platební modely, které jsou většinou založeny na návštěvnosti. Nám návštěvnost bohudík velmi utěšeně roste, za poslední 3 roky víc než o 60 procent. Ale pokud bychom si takový systém pořídili, nejsme jako veřejnoprávní instituce schopní ho opřít o nějaký byznys model, ve kterém nám podle návštěvnosti porostou zisky. Takže jsme se rozhodli pro open source. Při výběru jsme se inspirovali v zahraničí, konkrétně jsme studovali model Economistu, který také přešel na Drupal. Mimochodem, byla to práce pro firmu o asi deseti zaměstnancích a sám Economist na to věnoval dalších 15 lidí a celé to trvalo dva roky. Od toho jsme odvinuli i naše plány, s firmou Aira jsme se domluvili na 18 měsících.
Do toho je zahrnutý přechod z jednoho systému na druhý a vyškolení lidí?
Pícha: Školení bude to nejmenší. V současné době máme v systému asi 1,9 milionu objektů, z toho je asi 400 tisíc audií a asi podobný počet obrázků. Ale to není ten hlavní problém, je to asi jen nějakých 10 TB dat. Větším problémem jsou vazby mezi všemi těmi objekty. Naprostá většina z více než 400 aktivních pořadů má například na svých stránkách automatické výběry nahraných audií. Výběry svých příspěvků mají i jednotlivé stanice nebo tematické weby. A tuhle obrovskou pavučinu musí někdo přemigrovat někam jinam. Budeme řešit i to, jak se změní prostředí, do kterého se přeneseme. Jedním ze základních úkolů je, aby existovala jednoduchá vazba mezi audiem a obrázkem, článkem a propojením se sociálními sítěmi. Do budoucna chceme mít jeden multimediální objekt, který bude zahrnovat všechny možnosti, které na webu jsou. Většinu letošního roku strávíme analýzami, samotné převedení už nepotrvá takovou dobu.
Druhým velkým projektem, který v letošním roce chceme zvládnout, je automatické iRadio. Chceme, aby se pořady z vysílání nahrávaly do online archívu automaticky.
A to teď děláte manuálně?
Pícha: Ano. Dokonce když jsme si dělali rešerše po světě, zjistili jsme, že se to v rádiích asi z 90 procent dělá manuálně. Vklad lidské práce se tam nedá úplně odstranit. Když vezmete audio z vysílání, musíte ho popsat, případně k němu přidat nějaké související články a podobně. A v tomhle vychází manuální práce pořád výhodněji než automatická. Letos ale chceme vypsat výběrové řízení na nový systém iRadia, který nám umožní automatické nahrávání vybraných programových řad.
iRadio na webu umožňuje přístup k rozhlasovému audio archivu, v jeho mobilních aplikacích ale archivní nahrávky dostupné nejsou, dá se v nich poslouchat jen on-air vysílání, případně omezený počet podcastů. Změní se to?
Rožánek: Máme paletu šesti aplikací – poslech streamu pro iPhone, Android a Windows Phone a zprávy pro iPhone, Android a iPad. Archiv odvysílaných pořadů teď v mobilní aplikaci dostupný není, rozhlasový protějšek iVysílání České televize nám chybí. Ale tento velký dluh vůči posluchačům – doufejme – v dohledné době odstraníme.
Pícha: Vzhledem k tomu, že náš současný systém neumožňuje komfortní export archivu pro mobilní aplikace, budeme s tím muset počkat až na přechod na Drupal.
Rožánek: V současné době také vyhodnocujeme, jaké funkce uživatelé v jednotlivých aplikacích používají a jaký je o ně zájem. Aplikace nám především řeší jeden problém: nabízejí jedno místo, kde můžete bez ohledu na to, jakou máte verzi Androidu nebo iOS, jednoduše poslouchat vysílání. Aplikace pro nás mají největší smysl, pokud nabídnou přidanou hodnotu, kterou mobilní web neumí poskytnout. U aplikací s živým vysíláním nás například překvapil ohlas na to, když jsme zavedli funkci uspávání: člověk si pustí stream a aplikace se po určité době vypne.
Pícha: Před měsícem jsme uvedli novou modernější verzi poslechové aplikace pro Android. Nahradila předchozí aplikaci, kterou z vlastní iniciativy vytvořil jeden vývojář, protože chtěl jednoduše na telefonu poslouchat rozhlas. Za dva týdny jdeme ven s novou poslechovou aplikací pro iOS, která bude obsahovat také podcasty. A čeká nás velké výběrové řízení na novou zpravodajskou aplikaci, která by měla zahrnovat také aktuální publicistiku ze stanice Plus a z Radiožurnálu.
ČLÁNKY DO MAILU