Hlavní navigace

SORM aneb konec soukromí v ruském Internetu

Daniel Dočekal

Aktualizovaný parlamentní zákon umožňuje ruské FSB odposlech čehokoli na Internetu i v mobilních sítích, čímž znovu vrací zemi do období hluboké totality. Rusko však není v této zavrženíhodné snaze samo -- pozadu nezůstává ani "kolébka svobody" -- Spojené státy americké. A co teprve totalitní režimy...

Doba čtení: 4 minuty

Září roku 2000 se pro ruské počítačové uživatele může stát významným milníkem. Paradoxně však nikoli milníkem označujícím cestu vpřed, ale naopak navracejícím celou zemi zpět do období totality. Právě v září totiž vstoupí v platnost nový zákon, který ruské FSB – bezpečnostní agentuře – umožní sledovat veškerá data na Internetu a odposlouchávat komunikaci mobilních telefonů či pagerů. A to vše, jak jinak, zcela bez vědomí či souhlasu stran uživatele.

Ruští ISP se bouří, protože vláda po providerech požaduje instalaci zařízení k odposlechu a zaškolení bezpečnostních úředníků (rozuměj šmíráků) v používání těchto technologií. V mnoha případech se jedná o natolik vysoké nákladové položky, že hrozí ukončení podnikání u řady ruských ISP/IAP. Základní požadavek totiž zní: vybavit síť odposlechovým zařízením FSB a toto zařízení připojit rychlou optickou linkou na ústřední FSB tak, aby bylo možno v reálném čase sledovat veškerou komunikaci v síti. Pokud jakýkoli z ISP/IAP odmítne, bude mu odejmuta licence.

SORM – jak je tato aktivita ve zkratce označena – navrací ruský Internet do období hluboké totality. Žádná elektronická pošta není skutečně soukromá. Navíc při míře korupce a osobních ambicí nelze očekávat, že by se FSB snažila držet zákonných rámců – SORM samozřejmě (teoreticky) nedovoluje odposlech bez příslušného soudního nařízení a potřebných svolení kompetentních orgánů. Právě před touto skutečností však varují právní odborníci, podle nichž je SORM po legislativní stránce děravý a umožňuje FSB obejít nutnost získání jakéhokoli svolení.

První verze SORMu přitom vznikla již v roce 1995 – tehdy se týkala výhradně odposlechu telefonních hovorů. Roku 1998 byla původní verze rozšířena o internetové technologie, a to s očekávaným zdůvodněním – většina kriminality tohoto století se bude odehrávat právě s pomocí internetových technologií.

V Rusku je k Internetu připojeno přibližně 7 miliónů lidí (4,8% populace) a samotné připojení k Internetu poskytuje více než 300 společností. Internet je samozřejmě – vzhledem k velké rozloze Ruska – vítaným komunikačním prostředkem a výrazně napomáhá rovněž podpoře svobody slova.

Související odkazy:

SORM samozřejmě není samojedinou aktivitou. Přibližně před dvěma měsíci se „provalila“ existence systému Carnivore (viz Nelíbil se vám Echelon? Co teprve Carnivore?). Tento systém slouží v rukou amerického FBI témuž účelu, kterému slouží SORM v rukou ruské FSB. Sledování miliónů mailů, které tečou skrze americké ISP a vybírání mailů, jež se týkají určitého sledovaného subjektu. Co hůře – podle všeho je Carnivore použitelný také pro vybírání mailů s „podezřelým“ obsahem.

Před Carnivore se objevila aféra se systémem Echelon (viz Tak Echelon prý skutečně existuje a Kdo nás špehuje??) – ten se stal poněkud výbušnou záležitostí ve vztazích mezi Evropou a Amerikou. Echelon by totiž měl sloužit (nejen) ke sledování elektronických komunikací v Evropě – pochopitelně příslušnými americkými špióny a analytiky.

Rusko a Spojené státy si tedy mohou podat ruce (eventuelně rovněž vyměnit vzorky technologií), ale proti vztahu některých dalších zemí k Internetu se jedná o maličkost. Stejně jako se tvůrci SORMu zcela jistě řídili potřebou „vedoucí strany“ vědět o věškerém podvratném a rozvracečském dění, obdobnými obavami jsou hnány i další země. Podle zprávy francouzské organizace Reportéři bez hranic je na světě na 45 zemí, které cenzurují Internet, či přístup k Internetu omezují. Za zcela „anti-internetové“ země Reportéři bez hranic označili Barmu, Čínu, Kubu, Irák, Severní Koreu, Sierru Leone či Vietnam. Pokud byste žili kupříkladu na Kubě, přístup k Internetu by vám byl zapovězen – povolení mají pouze vybrané osoby a instituce. Mezi paradoxy kubánského Internetu patří kupříkladu jednosměrný mail – můžete přijímat zahraniční poštu, ale nelze zpětně odpovědět.

Čína nejenže blokuje přístup ke stránkám o Tibetu, ale aktivně stíhá „disidenty“ používající Internet k uplatňování základního lidského práva – svobody slova. Řada „puristických“ islámských zemí pochopitelně cenzuruje přístup k „nevhodnému“ obsahu (kterým jsou kupříkladu stránky časopisu Playboy apod.).

BRANDstorming tip Zbiejczuk

Související odkazy:

V mnoha zemích světa je ovšem přístup k Internetu – zatím bezpochyby nejsvobodnějšímu a nejotevřenějšímu médiu – omezován daleko prozaičtějším způsobem. Cenové podmínky pro získání přístupu k Internetu jsou jednoznačnou brzdou a v mnoha případech zcela znemožňují, aby se Internet stal něčím natolik běžným, jako kupříkladu přijímač rozhlasu či televize. Pro konspiračně laděné jedince je poté velmi snadné položit rovnítko ke snaze o udržení „disentu“ na uzdě – Internet je totiž chápán jako zřejmá hrozba pro tuhé a zkostnatělé diktátorské režimy či komunistické (ale i postkomunistické) pohrobky. Nejde přitom paradoxně pouze o dial-up přístup k Internetu, ale rovněž o cenovou hladinu profesionálních internetových služeb – pevných linek, vysokorychlostního připojení, kvalitních a výkonných webhostingů a s tím související infrastruktury, která je tolik potřebná k propojení jednotlivých částí příslušného státu, stejně jako napojení do celosvětové počítačové sítě.

Našli jste v článku chybu?