Stroj jako životní prostředí
Tyto, ale i spoustu dalších otázek vzbudilo rozšíření světové sítě do nejrozličnějších koutů světa. Internet splnil jednu z podmínek pro vznik samostatného psychologického prostoru, někým je už dokonce za takové „reálné“ místo považován. Jde o to, že přivedl do jakéhosi simulovaného prázdna inteligenci a tím z ní učinil prostor pro věčné lidské hledání smyslu.
Připočtěme k tomu dnešní úroveň vývoje virtuálních realit. Už v roce 1962 vyrobil Morton Heilig mechanický přístroj Sensorama, který stimuloval všech pět smyslů při sledování krátkého filmu. V osmdesátých letech se střílelo u videoher z pistolí a v současnosti se často vtipkuje o zařízení, jež přenáší myšlenky z člověka do počítače a naopak. Zní to možná až příliš šíleně, ovšem pokud vezmeme v úvahu progresivní rozvoj vědy o lidském vnímání a s ní paralelní boom počítačové techniky, pak nezbývá než přemýšlet o budoucím protknutí těchto dvou odvětví. Dříve nebo později bude existovat neohraničená všesmyslová komunikace člověk – stroj.
V přírodě běžně funguje vztah člověk – prostředí – člověk, tedy vlastně interakce dvou jedinců na daném (společném) místě. Pokud sečteme fakta vyplývající z prvních dvou odstavců, pak nám vyjde: člověk – stroj – člověk. To vnucuje otázku, jak moc se může stát stroj prostředím. Mohl by si lidský druh stvořit vlastní vesmír z kabelů a křemíkových čipů? Možná teď někoho šokuji, ale velmi pravděpodobně ano a ne jen jeden! Jak se ale lidská duše vyrovná s množstvím světů, když už aspoň 250 000 let žije v jednom jediném?
Pojmosloví internetové reality
Předtím, než se dostaneme k samotnému jádru problému, rád bych, abychom si objasnili některé pojmy:
Realita v běžném užívání znamená „vše, co existuje“. Termín realita v nejširším slova smyslu zahrnuje všechno, co je bez ohledu na to, zda to je poznatelné, srozumitelné či sobě si protiřečící ve vědě, filozofii nebo kterémkoli jiném analytickém systému. Realita v tomto slova smyslu může obsahovat jak bytí, tak nicotu… (Wikipedia.org)
Virtuální realita je technologie, která dovoluje uživateli interagovat s prostředím simulovaným počítačem, může se jednat o prostředí skutečné či vymyšlené. (Wikipedia.org)
Kyberprostor. Skupinová halucinace prožívaná denně miliardami legitimních operátorů všech národností, prožívaná dětmi při učení matematických konceptů… Grafické znázornění údajů abstrahovaných z databází každého počítače v lidském systému. Nepředstavitelná složitost. Čáry světla vedoucí do nebytí skrytého v mysli, shluky a souhvězdí informací. Jako vzdalující se světla měst. (Neuromancer, William Gibson)
WWW jako sen?
John Suler z university Rider v jednom ze svých článků shrnuje podobnosti mezi sny a životem v kyberprostoru. Za první z nich považuje překonání (transcedenci) fyziky – snadno komunikujete s lidmi na velké vzdálenosti, neexistuje gravitace a (krom některých případů) ani vaše fyzická schránka. Dále zmiňuje spontánní tvoření – jako v nočních představách, tak i v online hrách (a nejen v nich) můžete dělat v podstatě vše od kupování květin po používání zbraní. Zatřetí uvádí překonání času – zde svoji domněnku dokládá na mailových konverzacích, kde skutečně o čas nejde, a na věčném uchování dat. Čtvrtou souvislostí mezi sněním a internetovou realitou je podle něj ztráta zábran – tomuto jevu díky skryté identitě každý lépe podléhá. Nakonec Suler přidává ještě disociaci osobnosti – rozdělení mezi různá alterega, ale i odlišné působení v jednotlivých internetových prostředích.
Tato pětka se sice dá široce kritizovat, ovšem poukazuje na významnou vlastnost kyberprostoru. Na rozdíl od skutečného světa, ve kterém musíme jednat i s nesympatickými nebo neoblíbenými lidmi, ve světové virtuální realitě si můžeme vybírat, s kým se budeme stýkat (zvláště díky nesmyslnosti místa, času a zábran). Přimíchejme k tomu prostředí dle našeho přání a dostáváme se do skutečného snu. Dostáváme se k vizi, kterou představil film Matrix, jenže bez přítomnosti zlých strojů. Potřebuje člověk natolik existovat, aby mohl fungovat jen ve skutečném světe? Nebo se smíří s nereálnem? Za pár desítek let můžeme každodenně řešit „problém mistra Zenu“:
Velký mistr Zenu Chuang Tzu snil o tom, že byl motýlem. Když se probudil, zeptal se sám sebe: „Jsem mužem, kterému se právě zdálo, že je motýlem? Nebo jsem motýl, který teď sní o tom, že je mužem?“
Dnes a v budoucnu
Zatím jsme schopni rozeznat svou existenci v kybersvětě a mimo něj už jen tím, že při tom jednom sedíme u počítače. Každý z nás ale jistě pozoruje neustále se zvyšující elektronizaci společnosti. Ke světové dálnici se teď dá připojit všude pomocí snadno dostupného mobilního telefonu; chodíme do hospod s lidmi, které jsme nikdy neviděli a přesto je považujeme za přátele; skrze počítač jsou spravovány naše osobní údaje, čísla bankovních kont, kde je ve virtuální podobě uložena naše práce. Symboly se skrývají za symboly takovým způsobem, že brzy snad opravdu budeme povolávat vykladače snů.
Co se stane, jakmile ztratíme kontakt s přírodní realitou a ponoříme se do světa složeného zcela z lidských zástupných znaků? Budeme vůbec v tom přetechnizovaném mrakodrapu civilizace schopni rozlišit zem, ze které jsme vzešli? Většina lidí považuje noční představy za nesmyslné – pokud ovšem svět získá podstatu kybernetického snu, kde pak objevíme smysl života? Myslím, že bychom měli o těchto problémech uvažovat dříve, než tato situace skutečně nastane.
Myslíte si, že jednou budeme žít v kyberrealitě?
