Jde o to, že u více dodavatelů musí být závazná autorita, která určí, kde je chyba - a to bývá problém, dodavatelé se brání, že chyba není u nich. Příkladem budiž GSM síť. Když jsou komponenty od jediné firmy, problém hledá dodavatel. Když je dodavatelů víc, všichni tvrdí, že u nich je vše v pořádku - problém hledá a dokazuje zákazník.
Státní pokladna má ještě jiný problém - státním úředníkům a politikům stávající systém vyhovuje. Není průhledný, nelze ho jednoduše rychle kontrolovat, takže NKÚ své závěry zveřejňuje pozdě, navíc nestačí zkontrolovat vše, co by si kontrolu zasloužilo. Ve chvíli, kdyby státní pokladna fungovala tak, jak by měla (tedy rychle poskytovala přesné informace všem, kdo je ze zákona mají dostávat), tak by i NKÚ fungoval podstatně lépe. Takže MF má v ostatních orgánech státní správy (ale i ve vlastních řadách) velmi silnou opozici proti jakékoliv Státní pokladně...
Za Státní pokladnu by měl státu "ručit" jeden subjekt, jiná věc je, že podmínky tendru by reálně měly umožnit reálnou účast i ostatním zájemcům. Státní pokladny jsou na světě postavené i na jiných systémech než je SAP a není šťastné omezovat reference jen na EU - účetní principy jsou jedny. A samozřejmostí by mělo být, že dodavatel státu předá kompletní "logiku" řešení, včetně struktury dat - tak, aby v případě potřeby (tedy, při přemrštěných požadavcích dodavatele) mohl dodavatele poslat k šípku. Něco mi ale říká, že tato "samozřejmost" v ČR nehrozí...
Vic dodavatelu je vpohode, pokud dodavku ridi schopny (ne vsehoschopny) clovek. To ze se nevi co se vlastne chce je bohuzel standard nejen ve statni sprave.
Vetsinou je to tak ze managor si vzpomene "neco bych potreboval". Sejde se s jinym managorem, a ten mu samo slibuje "umime vsechno". Kdyz se zacne to "neco" realizovat, tak neexistuje jednoznacny zadani, ale zadani ve smyslu "tak to udelejte a ja pak reknu jestli je to ono". Nasledne dojde trpelivost/penize jedne nebo druhe strane, v ramci "dobrych vztahu" (managori spolu jdou chlastat/na golf/...) se to "nejak" vyresi a nefungujici system se svede na zamestnance.
To je bohužel pravda (resp., dodavatel vyměnit půjde, ale bude to stát obrovské peníze)... Teoreticky lze jediného dodavatele "ohlídat" tak, aby své postavení nezneužíval, ale nemohu si vzpomenout na případ, kdy se českému státu povedlo....
Jiná věc je, že stát nemá představu, co vlastně od "Státní pokladny" chce, takže neumí celý systém na těch několik samostaných částí s jasně definovanými rozhraními definovat.
Fakt je ten, že rozdělení zakázky na několik částí s různými dodavateli obecně přináší problémy při implementaci systému, kdy subdodavatelé přehazují zodpovědnost jeden na druhého a stát by musel dokázat, kde je chyba.
Přesně tak, přidělit něco takového jediné firmě znamená závislost na ní a zcela jistě vznik obrovského, nepružného molochu, který bude jako celek obtížně nahraditelný, možná i rozšiřitelný.
Jsem zastáncem varianty, kdy analytická firma provede analýzu a návrh celého systému bez jakékoliv návaznosti na kontrétní řešení, čímž zaprvé už návrh nebude poplatný finálnímu provedení a zadruhé umožní eventuální rozdělení projektu více firmám, což samo o sobě umožňuje nahraditelnost dodavatelů i částí, mnohem menší závislost na nich a pravděpodobně i rychlý vývoj.
