Je úplně normální citovat v pracech pramen, umístěný na Internetu (webu) a nikoliv na papíře. Na nosiči opravdu tolik nezáleží, záleží na autorovi citovaného a jeho zázemí, na jeho reputaci, "značce" a dalších okolnostech.
I tak obyčejná věc, jako citování, má svá pravidla a to docela "tlustá", podle počtu stran manuálů a řečí dnešních puběrťáků i hustá. Citovat jde samozřejmě i elektronických zdroj, stejně jako multimediální CD nebo partitura ke skladbě.
Internet není jako kniha, Internet je jako papír. Je to nosič. Ona je citace a citace. Např. ty knihovnicky dobře zpracované, ty se kolikrát ani v diplomových pracech nevyskytují, protože si to studenti udělají po svém nebo na základě několika málo příkladů, zkrátka bez znalosti těch pravidel a výběru literatury, bez nějaké hlubší přípravné rešerše. Natož aby se používaly v novinách, to nejsou vědecké články, kde se úrověň citací aspoň pohybuje nad průměrem. Je nesmysl bát se citovat a být se hledat zdroje _i_ na Internetu, nakonec díky on-line katalogům je možné najít opravdu pertinentní dokumenty v knihovnách, které by člověk nikdy nestihl obejít. Někdo se pak v obavě před učitelem zavře jen do fakultní knihovny a použije ty staré prameny, protože byly po ruce a protože se vedoucí práce nebude zlobit na Internet. Velká škoda.
Mizející dokumenty z webu (t.j. na adrese už dokument není , doména je někoho jiného atd.) jsou také nemilá věc, ale máme i identifikátory, které přetrvávají, právě pro ty důvěryhodnější články bezproblémově citované i ve vědě např. DOI - viz http://en.wikipedia.org/wiki/Digital_object_identifier
Ono udělat podvrh a ten poslat do prestižního časopisu není problém, pokud není recenzovaný (peer-reviewed), viz např. případ Sokal - http://en.wikipedia.org/wiki/Sokal_affair
V jistem smyslu je jim arXiv. Vydavatele jej toleruji, diky tomu, ze je nerecenzovany, takze se tam obejvuji preview ci primo ostre verze clanku publikovanych jinde. Pravda nema moc velky impakt faktor, ale jako zdroj, ktery je zdarma je celkem slusny.