i kdyby byl jenom jeden, řešíme snad princip. Papír může fungovat na principu "založ a zapomeň" a pak ho po šedesáti letech někdo vytáhne třeba kvůli restituci a dá se s tím pořád nějak pracovat. Pokud se "založ a zapomeň" aplikuje na elektronický dokument, kde pak bude šedesát let staré razítko, jehož algoritmus "loni" prolomili, tak z toho může být problém, pokud tím dokumentem budu potřebovat něco doložit.
No, končím, vidím, že to opět začíná připomínat legendární diskusi o exportu z Gimpu. Ty prášky nevysazovat.
Dokument otevřete. Protistrana by mohla argumentovat, že podpis vznikl později, než je uvedeno na časovém razítku, protože časové razítko mohlo být zfalšováno. Ovšem vy můžete argumentovat tím, že algoritmus, kterým bylo vytvořené časové razítko, nebyl prolomen. Tudíž nemohl nikdo zfalšovat časové razítko, tudíž je jasné, že je možné podpis ověřit k okamžiku na časovém razítku. Což by vám potvrdil i každý odborník z oboru, takže protistrana by se s tou námitkou moc daleko nedostala.
Jenže on nejspíš není žádný.
Papír může fungovat na principu "založ a zapomeň" a pak ho po šedesáti letech někdo vytáhne třeba kvůli restituci a dá se s tím pořád nějak pracovat.
S elektronickým dokumentem je to úplně stejné. U elektronického dokumentu můžete zjistit, že mu propadlo časové razítko, u papírového, že ho sežraly myši.
Takže počet 60 let starých dokumentů, které pečlivě uchováváte pro případ restituce, dědického řízení apod., je nula. Já jsem si to myslel, ale chtěl jsem vám dát šanci, ať to přiznáte jako chlap. Vy jste se rozhodl, že se radši budete tvářit, že nevíte, o čem je řeč – to je vaše volba.
Škoda. Já se těšil na historku, jak jste přišel k soudu, položil jste před soudce papír, prohlásil jste, že je šedesát let starý a že dokazuje, že jste zdědil Karlštejn. A soudce pokýval hlavou a pravil: „Hm, hm, papír, tož to musí být zaručeně pravé, o tom nelze pochybovat. Tož tady máte klíče od Karlštejna a až zase najdete nějaký papír, přijďte.“