Co přijde po dohodě ACTA?

Ať už ACTA je či není v souladu se stávajícím unijním právem, jeho změna – skrze revizi směrnice IPRED – už je stejně naplánována. Europoslanci seznali, že „pirátství“ není správný termín pro porušování práv duševního vlastnictví. Evropský soudní dvůr znovu potvrdil, že práva duševního vlastnictví nelze nadřazovat ostatním právům.

Dohoda ACTA, o které se v nedávných dnech tolik diskutovalo, není žádným bleskem z čistého nebe a izolovanou aktivitou. Právě naopak, je pouze jedním z dílčích prvků celé širší mozaiky, resp. celého uceleného záměru. A i kdyby se právě tento dílčí prvek nakonec nerealizoval, může to být jen jedna prohraná bitva v celém válečném tažení, od kterého si jedna strana slibuje své definitivní a rozhodné vítězství. Zvláště když další bitvy už doslova klepou na dveře.

Příměr s válečným tažením (alespoň podle mého vnímání)  dobře vystihuje to, oč tu běží: nikoli o nějaké mírové soužití a vzájemně výhodnou koexistenci dvou světů – tedy antického světa práv duševního vlastnictví, zrozeného ještě v době analogových technologií, a novodobého světa Internetu, fungujícího již na digitálních technologiích. Protože to by vyžadovalo nemalé změny na obou stranách. Místo toho jde jedné straně o vítězství nad tou druhou, tak aby sama na svých principech a zásadách nemusela měnit vůbec nic – a podřídit se musela pouze druhá strana.

I forma boje odpovídá příměru s válečným tažením: v zájmu vítězství jedné strany má být mobilizována celá společnost a všechny její zdroje. Práva duševního vlastnictví jsou v této „mobilizaci“ vyzdvihována nad ostatní práva, a do jejich vymáhání mají být zapojeni úplně všichni, kteří mají nějakou šanci „přispět“. Bez ohledu na velikost nákladů, které s tím budou spojeny, i na to, kdo je ponese.

Zapojeni by mohli být například celníci, kteří by mohli prohledávat zavazadla a kontrolovat, zda se v nich nenachází nějaký obsah porušující práva duševního vlastnictví. Podobně internetoví provideři, kteří by místo zavazadel prohledávali rovnou veškerý internetový provoz ve svých sítích, a také hledali případná porušování práv duševního vlastnictví. A aby nepostupovali nějak liknavě, nad hlavami by jim mohl práskat bič v podobě odpovědnosti třetích stran. Tedy jejich odpovědnost za aktivity jejich zákazníků. Kombinovaná se snížením laťky pro to, což už je při porušování práv duševního vlastnictví považováno trestné.

Že takovéto věci v dohodě ACTA nejsou? Ano, například odpovědnost třetích stran (asi hlavně internetových providerů či provozovatelů hostingu) už v dnešní podobě této dohody skutečně uvedena není. Zatímco původně tam uvedena byla, zcela explicitně. Místo toho je v dnešní podobě dohody jen vágní požadavek na „spolupráci v podnikatelských kruzích, v zájmu účinného řešení porušování práv …“. A třeba prohledávání zavazadel či snížení laťky pro trestnost jsou v dnešní podobě dohody ACTA uvedeny jen jako možnost, nikoli jako povinnost. Což někoho nechává v klidu a skýtá mu záminku k tvrzení, že nic takového v dohodě ACTA není. Jiného (např. mne) naopak znepokojuje otázka, proč to tam tedy uvedeno je, byť jen jako možnost, a proč tam nejsou uvedeny jiné věci, které také jsou možné, ale nejsou ukládány jako povinnost.

ACTA jako mediální hromosvod?

Pokud bychom dohodu ACTA posuzovali izolovaně, bez zasazení do širšího kontextu, pak by se asi dala interpretovat jako „docela neškodná“. Ostatně, i právníci říkají, že nějakých 95 procent toho, co ACTA požaduje, už v našem právním řádu je, a tudíž ACTA žádné zásadní změny nepřináší.

Nechme stranou i to, jak hodnotit oněch zbývajících 5 procent: v pouhém počtu všech požadavků to skutečně nemusí být nic zásadního. Ale jde o dopad oněch 5 procent: i jedna drobná formulace, umně skrytá v houšti dalších a následně „šikovně vyložená“, může mít dalekosáhlé důsledky, dalece převyšující důsledky oněch 95 procent.

Je to skutečně otázka interpretace: kdo chce hodnotit dohodu ACTA jako neškodnou, najde si k tomu své argumenty. Kdo chce malovat čerta na zeď, také k tomu najde řadu argumentů. Podstatný je tedy spíše celkový kontext, ve kterém se vše odehrává – a ve kterém může být celá dohoda ACTA jen malou epizodou, na jejímž výsledku až tak moc záležet nemusí.

K pochopení tohoto kontextu si dovolím ocitovat z nedávného rozhovoru právničky české pobočky IFPI Petry Žikovské pro časopis Reflex:

A vy osobně si myslíte, že tam ty vypadnuvší odstavce být měly?
Já si myslím, že něco je potřeba udělat, protože situace na internetu je neudržitelná – alespoň z pohledu držitelů autorských práv. Určitě si nemyslím, že by to zachránily kontroly počítačů na hranicích, ale třeba zapojení poskytovatelů internetového připojení do vymáhání autorských práv je jedna z cest. A rozhodně je potřeba stanovit odpovědnosti – musí být jasně dané, kdo je na internetu za co odpovědný. To je potřeba definovat a dořešit. Evropská unie bude teď revidovat směrnici o vymáhání práv k duševnímu vlastnictví, kde se všechno tohle má zohlednit. A to bude daleko důležitější než nějaká ACTA.

Se závěrem je nutné souhlasit: „nějaká ACTA“ skutečně nemusí být důležitá. Dokonce ani nemusí požadovat nějakou změnu unijního práva, jak jsme se o to ještě nedávno hádali – protože tato změna už je naplánována jinde, právě v revizi unijní směrnice o dodržování práv k duševnímu vlastnictví. Svým způsobem tak dohoda ACTA vlastně mohla sehrát i roli určitého hromosvodu, po kterém se svezl hlavní výboj mediální pozornosti, zatímco skutečně kritická a důležitá místa zůstala uchráněna. Tedy: až doposud.

Revize unijní směrnice

Zdrojem unijního práva, které se týká práv k duševnímu vlastnictví, je Směrnice evropského parlamentu a rady 2004/48/ES. Oficiálně je překládána jako směrnice o „dodržování práv k duševnímu vlastnictví“, ale ve výše citovaném úryvku je už prezentována jako směrnice o „vymáhání práv k duševnímu vlastnictví“. Ačkoli nechci bazírovat na slovíčkách, nedá mi nepoukázat i na tento drobný terminologický rozdíl v překladu anglického „enforcement“. Hezky totiž zapadá do celkového kontextu.

Zpět ale k samotné směrnici, v angličtině známé pod zkratkou IPRED (Intellectual Property Rights Enforcement Directive). Její současná podoba pochází z roku 2004, a dnes již existuje konkrétní představa o tom, jak by se měla změnit. Má podobu „Návrhu revize směrnice …“, stručně poznačovaného jako „roadmap“. Jeho aktuálně dostupná verze je z ledna 2012 a předpokládaná účinnost (tedy: změny samotné směrnice) v září 2012. Což je už docela brzy.

Co ale bude předmětem změny a proč k ní dochází? Ocitujme si z návrhu:

Směrnice nebyla navržena tak, aby řešila nové výzvy, nastolené Internetem. Právě Internet a digitální technologie přitom přidaly do prosazování práv duševního vlastnictví novou dimenzi.
Proto musí být směrnice modernizována, aby mohla fungovat jako účinný právní nástroj (proti) porušování, páchanému na Internetu.

Dále návrh argumentuje potřebou vyjasnit řadu věcí, od „záběru“ směrnice (scope), přes roli prostředníků (např. ISP), dosah soudních příkazů a zásahů, právo na informace, až po výpočet škody a nápravná opatření.  Pokud to domyslíme, jsou to právě ty okruhy, které řeší  i ACTA.

A jak mají být tyto okruhy řešeny v nové verzi unijní směrnice? I na toto lze v návrhu najít určitou odpověď, v části C o navrhovaných možnostech. Byť se opět jedná jen o dosti obecné formulace určitých záměrů, kolem jejichž naplnění se určitě ještě svede velký boj různých lobbistů:

  • upřesnění pravidel, na jejich základě je možné získávat důkazy od prostředníků (např.: ISP), tak aby bylo možné identifikovat ty, kteří porušují práva duševního vlastnictví v komerčním měřítku, stejně jako jimi využívané finanční kanály.
  • zavedením „fast-track low cost“ (zrychlených a nízkonákladových) civilních řízení, včetně ukládání zákazů, příkazů a nařízení, náhrad škody a ukládání nápravných opatření, pro nápravu porušování práv duševního vlastnictví, jsou-li obětí malé a střední podniky
  • možnost přijímat opatření proti (act against) stránkám, které mají obsah porušující práva duševního vlastnictví.

Opět jsou to šikovné formulace, které se při „troše dobré vůle“ a šikovného výkladu dají interpretovat zcela nevinně, či dokonce jako něco, co „nic zásadně nového nepřináší“. Ale po dosavadních zkušenostech je na místě velká obezřetnost, protože kterýkoli z uvedených tří bodů může sám o sobě zapůsobit jako pořádně velká zadní vrata, skrze která by vojska Velkého obsahu (velkých držitelů práv) mohla vpadnout na nepřátelské území Internetu a zcela ho zdecimovat.

Zvláště volání po „zrychlených a nízkonákladových“ civilních řízeních mi silně připomíná jeden z velmi kritizovaných aspektů francouzské digitální gilotiny: snahu obejít řádné soudy, které přeci jen jsou nákladné, pomalé, a také s malou „kapacitou“.

Nazývejte věci pravými jmény!

Do celého „válečného tažení“ minulý týden zajímavým způsobem zasáhli také poslanci evropského parlamentu. Hlasovali totiž o dalším osudu „Evropského střediska pro sledování padělání a pirátství“. Pokud jste o takovéto instituci ještě neslyšeli, pak vězte, že byla založena v roce 2009, a to

za účelem podpory spolupráce mezi spotřebiteli, soukromým a veřejným sektorem, výměny informací a sdílení příkladů dobré praxe v prosazování práv duševního vlastnictví.

Tedy jako jakýsi odborný „thinktank“, bez jakýchkoli výkonných pravomocí. Jeho konkrétní výsledky ale asi moc slavné nebyly, a tak došlo na poměrně tradiční krok: včlenění tohoto dosud samostatného orgánu pod jiný orgán, a to pod Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, se sídlem ve španělském Alicante. Stalo se tak na základě návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady, který minulý týden europoslanci schválili. Teď jej tedy musí ještě schválit Rada EU, a pak může dojít na jeho realizaci.

Ze zajímavých bodů návrhu nařízení lze ocitovat například to, že „středisko“ by mělo

zvyšovat povědomí občanů o dopadu porušování práv duševního vlastnictví;
rozšiřovat znalosti technických nástrojů pro předcházení padělání a pirátství a pro boj proti nim, včetně systémů sledování;

Ale to možná nejpodstatnější je něco jiného. Europoslanci totiž vyčinili předkladatelům (tj. Komisi) i za používanou terminologii: podle zpravodaje k návrhu, španělského europoslance Antonia Masip Hidalga, u porušování práv charakteru copyrightu nejde o žádné pirátství, a používání tohoto termínu v daném kontextu je nesprávné. A tak poslanci rozhodli i o přejmenování střediska: z původního „Evropského střediska pro sledování padělání a pirátství“ na „Evropské středisko pro sledování porušování práv duševního vlastnictví“.

Kdypak si této „drobnosti“ všimne také tuzemská scéna – a to jak ta pirátská, tak i ta protipirátská?

Monitorování nelze ukládat ani providerům, ani provozovatelům hostingu

Ještě další zajímavou a související událostí z minulého týdne je rozhodnutí Evropského soudního dvora v kauze SABAM vs. NETLOG. V kostce v něm šlo o to, zda subjekt zastupující držitele práv může požadovat  po soudu, aby provozovateli hostingových služeb nařídil monitorovat soubory, ukládané uživateli, a identifikovat a odstraňovat ty, které porušují jeho práva.

Soudní dvůr uložení takovéhoto požadavku odmítl, především s poukazem na jeho nevyváženost, protože by:

nerespektoval požadavek zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé.

Není to ale první výrok svého druhu, byť to tak některá média prezentovala. Již v listopadu loňského roku jsem zde na Lupě podrobněji popisoval velmi podobnou kauzu SABAM vs. Scarlet, ve které Evropský soudní dvůr dospěl k identickému závěru: že práva duševního vlastnictví není možné nadřazovat ostatním právům, ale je třeba postupovat vyváženě.

Ostatně, obě kauzy spolu velmi úzce souvisely, a vlastně se jednalo o stejný „pokus“: belgický ochranný svaz SABAM se pokoušel napadnout jednou internetového providera (společnost Scarlet, viz odůvodnění předchozího rozsudku), a podruhé „provozovatele sociální sítě“ (společnost Netlog, viz nynější odůvodnění), kterého soud kvalifikoval jako poskytovatele hostingových služeb. Po obou SABAM chtěl, aby zavedli systém monitorování obsahu, který generují jejich uživatelé, a identifikoval a ihned odstraňoval cokoli, co porušuje práva v jeho držení. Evropský soudní dvůr přitom v obou případech rozhodl stejně, což je patrné i na téměř identickém odůvodnění obou rozhodnutí.

Content

Jak jsem již upozorňoval v předchozím článku o první kauze, rozhodnutí Evropského soudního dvora je formálně rozsudkem, ale fakticky je pouze stanoviskem odpovídajícím na dotaz belgického odvolacího soudu, který požádal o výklad unijního práva v dané kauze. Ten nyní musí rozhodnout v duchu tohoto stanoviska. Stanovisko (rozsudek) Evropského soudního dvora je přitom precedentní a závazné i pro všechny ostatní vnitrostátní soudy členských zemí, které tak musí rozhodovat v jeho duchu.

Můžeme jej tedy chápat jako závazné odmítnutí pokusů nadřazovat jeden druh práv (práv duševního vlastnictví) a jejich „vymáhání“ nad ostatní práva. Což by měl být důležitý vzkaz pro všechny ty, kteří se právě o toto snaží. Současně to může být i vzkaz, že cesta vede jinudy: nikoli přes úplnou porážku druhé strany, která také má svá práva, ale jen skrze vyváženou koexistenci a vzájemné soužití obou táborů.

68 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 11. 4. 2012 22:27
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení: Právo pro e-shopy

  •  
    Jak provozovat e-shop v souladu se zákonem.
  • Jak přistupovat k vrácení zboží a spory se spotřebiteli.
  • Jak v souladu s právem marketovat e-shop.

Detailní informace o školení Právo pro e-shopy »