Jak jsme kupovali iPad

Ilustrace: Nenad Vitas

Tato glosa je třetím pokračováním ságy. Ságy, která začala asi před rokem a půl, když jsme s jistým nejmenovaným kupovali iPhone jen proto, abychom pak zjistili, že chytrý telefon potřebuje hlavně aby s ním mohl dělat imidž. Prodejce T-Mobile to tenkrát málem stálo integritu úst, ale ctěné publikum se snad baví dodnes.

Asi o rok později se stalo to, že na trh dříve okupovaný předraženým jablečným zázrakem vstoupili čínští soudruzi. Jejich zázrak nebyl sice ani zdaleka tak dokonalý, ale měřeno jen perspektivou imidž splňoval svůj účel dokonale. Funkcionální rozdíl byl sice propastný, ale těm, kteří spadali do kategorie „nejmenovaného kupujícího iPhone“ aparátek za dva tisíce plně vyhovoval. A nejenom to. Dokonce i tato nekvalitní kopie se dočkala svých vlastních – ještě nekvalitnějších – padělků.

Máme tady léto 2010, Apple prodal již dva miliony iPadů. Steve Jobs má ve zvyku (je to už klišé) říkat, že jeho novým produktem „se změní vše“. V případě minitabletu, v ČR polooficiálně za bratru sedmnáct Palackých, se mu to ale podařilo dokonale. Pryč je doba, kdy jste museli zabíjet prasátko kvůli designérskému skvostu, nebo akceptovat všechna zla nedomyšleného tvůrčího procesu velmi nedokonalé kopie. Uvedením tabletu se vše změnilo.

Dostal jsem za úkol provést rešerši s cílem možného nákupu designérsky dokonalého skvostu. Faktem je, že z počátku nevyznívala příliš optimisticky. Ne snad, že by iPhone OS, který iPad pohání, nebyl dostatečně cool, nebo že by procesor A4, na němž iPad funguje, neposkytoval přehršel výkonu. Problém byl, že vzhledem k zamýšlenému použití iPadu by bylo nevyhnutelně nutné dělat kompromisy. Bolestivé kompromisy. iPad tak byl na jedné straně mimořádně pěkným a lákavým zařízením, na straně druhé podobně jako již některé z produktů Apple před ním (iPod Shuffle, Apple TV nebo Mac Cube) představoval ne zrovna hezkou ukázku poměru cena/výkon. Žádná kamera, ve standardu žádný 3G modul a další obdobné vlastnosti z něj dělaly po vzoru iPodu Touch další vykastrovaný iPhone. Nabídla se otázka, co na to soudruzi z Číny.

       

Musím říct, že odpověď mi nejprve na Internetu a pak taky in natura vyrazila dech. Kopie už nejsou založeny na pro uživatele neurčeném RTOS a odporně pomalém procesoru, jako tomu bylo u Sciphone. Vůbec ne. Jejich základem jsou relativně výkonné čipy, které bychom dříve hledali v rychlých PDA. Jejich operačním prostředím je Android, čili otevřená platforma se spoustou aplikací a více/méně standardizovaným rozhraním. Jejich tempo sice není zběsilé jako u iPadu, ale svému účelu slouží stejně dobře. A co je na tom nejlepší: za cenu, při níž koupíte ani ne pětinu originálu. A tak i když oproti Apple nenabízejí nic „navíc“, poměr cena/výkon je značně narovnán úpravou prvního z parametrů. Fungovat to na Windows, chtělo by se mi říct „Wow“.

Prozatím jsem neobjevil, že by úžasně stylové, ultralevné a hlavně kompatibilní „falešné“ iPady měly své až o třicet procent horší pirátské kopie. Přikládám to částečně tomu, že jejich komponenty jsou tak laciné, že s nimi takřka není kam klesat. A musím říct, že jsem rád. Teprve s nimi se totiž děje to, po čem vlastně Apple (ale před ním třeba Microsoft) toužili. Totiž, že se tento typ elektroniky stal doopravdy dostupným, a nakonec snad běžným. Držím v tom čínským soudruhům palce.