Jak MF Dnes okopírovala článek z webu

Na přebírání dat a informací by bývalo nebylo nic špatného, kdyby klasická média uváděla přesný zdroj. V tomto případě URL. Ještě před nedávnem si docela vystačila s notickou „Zdroj: Internet“, což každý aktivní internetista a náročnější konzument musel považovat za urážlivé a ponižující; copak moje stránky s unikátním obsahem jsou „internet“? Copak já bych napsal „zdroj: noviny“?

Ani tvůrci online obsahů určitě nemají svědomí čisté. Alespoň díky občasnému využívání hypertextových odkazů si však částečně mohou zamést před vlastním prahem a pak: nebyla to právě tradiční média, která sebe považovala ve srovnání s webem za serióznější a avizovala dodržování žurnalistických postupů?

Z poslední doby mám dvě vlastní negativní zkušenosti. Oba případy mediálním světem nijak nezatřásly, týkají se mého regionálně zaměřeného serveru Říčansko.info, jsou ale přece jen v lecčems zajímavé.

Domluvil jsem se před časem s novinářem ze slovenského deníku SME, že do přílohy o vědě převezme malou část rozhovoru s talentovanou Ivanou Petrovou. Na oplátku měl uvést adresu serveru. Svůj slib splnil, jenže nenašel pochopení u editora, který nepohodlné URL bez řečí smazal, zatímco náš materiál ve SME zůstal.

MF Dnes se mnou vymetla ještě razantněji. Minulý týden ve středu jsme publikovali videorozhovor se šéfem říčanské policie, k němuž jsme připojili textový přepis. V páteční pražské příloze MF Dnes si hověl článek, který stavěl na našem rozhovoru a uvedl z něj citace. Pokud máte čas a chuť, můžete oba krátké texty porovnat (screenshot MF Dnes, 16. února) a zjistit, že jsme byli nejčtenějším seriózním deníkem v zemi, jehož internetová odnož je hodnocena jako nejdůvěryhodnější, vykradeni.

Napsal jsem e-mail do redakce MF Dnes a předpokládal, že budu molochem ignorován. Od redaktorky překvapivě dorazila ještě týž večer omluvná zpráva (a druhý den další), ve které se nesnažila zapírat, za což jí náleží bod k dobru:

„Za svůj postup se omlouvám, měla jsem za to, že se jedná o radniční web, tedy že zde poskytované informace jsou veřejné. Až z Vaší reakce jsem zjistila, že to zřejmě tak není. Navíc jsem před časem s panem ředitelem Grigarem mluvila a on mi v podstatě řekl stejná slova, jako zazněla v rozhovoru. Nicméně příště už se to nebude opakovat.“

Uvedené zdůvodnění rozšiřuje úvahu o další rozměry: problematiku identifikace zdroje na Internetu a různou právní ochranu publikovaných informací.

Vše by ale redaktoři papírových médiích mohli snadno eliminovat vsuvkou „řekl serveru uvw.cz“ nebo „podle serveru „xyz.cz“, a to i kdyby mělo jít o web úřadu, kde jsou informace „veřejné“ (eh, jako by šlo o médium, které nikdo nevlastní, nikdo ho neplatí a informace se v něm publikují samy od sebe?!). A bylo by po problémech. Navíc vydávat citace za svou vlastní práci snad není hodné ani MF Dnes.

Intenzivnější výskyt URL jiných než vlastních webů v médiích nenastává, i když díky Aktuálně.cz se zjistilo, že sólokapři plavou také v internetových vodách.

Klasická periodika změnila směrem k webu svůj postoj: od přezíravého pohledu dospěla ke konkurenčnímu vztahu. Uvědomují si, že pokud nebudou v textech šetřit konkurenčními internetovými adresami, mohli by konzumenti příchodem na Internet zjistit, že tradiční noviny/televizi už vlastně nepotřebují. Proti tomu žádná. Konkurenční vztahy jsou ale založeny na jisté dávce respektu a s ním jsem se v těchto případech příliš nesetkal.