Nelegální stahování z P2P sítí? Tak horké to zase není!

Není tomu tak dávno, co jsem na jedné IT konferenci něco povídal o autorském právu. Navzdory skutečnosti, že nosným tématem celé konference bylo něco zcela jiného (v mém případě šlo o licenční ujednání open source), velmi rychle se diskuse, a v konečném důsledku tedy i veškerý můj další výklad, stočil k P2P sítím a pochopitelně i k právním otázkám spojeným s jejich užíváním. Hned v úvodu této diskuse jsem byl poněkud překvapen tím, že naprostá většina všech účastníků této konference považovala užívání P2P sítí za něco nezákonného. Chvíli jsem se snažil účastníkům vysvětlit, že samotné užívání P2P sítí nelze a priori rozhodně považovat ze něco neoprávněného (nezákonného), avšak neměl jsem pocit, že jsem příliš úspěšný. Patrně z tohoto důvodu jsem po chvilce veřejně přiznal, že P2P sítě poměrně často používám. V ten okamžik se v očích snad všech účastníků objevil veliký úžas. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl napsat tento článek.

Zpřístupnění autorského dílo prostřednictvím Internetu

Zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen AutZ) vymezuje pojem „sdělování veřejnosti“ v § 18. Podle tohoto ustanovení se za sdělování díla veřejnosti považuje

• zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově (§ 18 odst. 1),
• zpřístupňování díla způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména počítačovou nebo obdobnou sítí (§ 18 odst. 2).

Jak vyplývá z uvedené definice, je zřejmé, že zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu je nutno považovat za sdělování díla veřejnosti. Vzhledem k povaze tohoto zpřístupnění pak ve většině případů půjde rovněž o rozmnožování díla, za které autorský zákon v § 13 a násl. považuje "zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, za účelem zpřístupňování díla prostřednictvím těchto rozmnoženin“ (§ 13 odst. 1). Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, v případě zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu je nutno hodnotit především z pohledu právě těchto dvou způsobů užití díla:

• sdělování díla veřejnosti (§ 18 a násl. autorského zákona),
• rozmnožování díla (§ 13 a násl. autorského zákona).

Jedním ze základních práv autora je právo rozhodnout o zveřejnění svého díla (§ 11 odst.1). Autor má samozřejmě také právo své dílo užít, případně udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (§ 12 odst. 1). Vzhledem k tomu, že dle § 12 odst. 4 autorského zákona se za právo dílo užít považuje též právo na rozmnožování díla a právo na sdělování díla veřejnosti, je tedy k samotnému zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu třeba souhlasu autora. V tomto ohledu je zapotřebí, aby souhlas výslovně zmiňoval nejen právo dílo sdělovat veřejnosti, ale také dílo rozmnožovat.

Jinými slovy, autorská díla je mimo jiné zakázáno bez svolení autora dále sdělovat veřejnosti či rozmnožovat. V tomto ohledu lze jistě s úspěchem tvrdit, že řada www stránek porušuje něčí autorská práva. Neoprávněným zásahem do práva autorského je i odstranění nebo změna jakékoli elektronické informace o identifikaci práv k dílu, rozšiřování rozmnoženiny díla včetně jejich dovozu, jakož i sdělování díla veřejnosti, pokud u něj byly elektronické informace o identifikaci práv k dílu odstraněny nebo pozměněny. Pro zpřístupňování autorských děl prostřednictvím Internetu se nabízí celá řada dalších možností, přičemž se však obvykle příliš neliší jejich právní kvalifikace. Povaha P2P sítí totiž nepřináší z pohledu platné právní úpravy užití či zneužití autorských děl jakékoliv zvláštní právní problémy, a to zejména na straně koncových uživatelů těchto sítí (stranou zatím ponecháme o poznání složitější problematiku provozovatelů těchto sítí v rámci decentralizovaných P2P sítí).

Podstata právní kvalifikace užívání P2P sítí je poměrně jednoduchá. Samotným základem je zde bezpochyby právě autorský zákon. Tento zákon upravuje (vyjma práv autora k jeho dílu) také práva související s právem autorským, kam zejména patří práva výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu, právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu nebo právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho záznamu. Jak ostatně vyplývá z § 2 autorského zákona, je jeho předmětem „dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.“ S ohledem na § 2 odst. 2 tohoto zákona se za autorské dílo považuje též počítačový program (je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem), databáze (která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem) či fotografie. S ohledem na zaměření tohoto článku je podstatné, že se tato ochrana vztahuje zejména na audiovizuální díla (typicky tedy jde o filmy, hudbu, fotografie) a počítačové programy (za ty lze místy považovat i složitější www stránky).

V případě, že koncový uživatel těchto sítí zpřístupní ostatním uživatelům autorská díla, naplní tak podstatu ustanovení o sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 AutZ. Jde tedy nesporně o užití díla ve smyslu § 12 AutZ a kromě zákonných výjimek (viz dále) musí mít ke svému jednání souhlas autora nebo jiné oprávněné osoby. Uživatel, který podá dotaz na vyhledání a stažení určitých dat, jedná ve smyslu § 13 AutZ, protože stažením dat dojde k jejich rozmnožení. Toto stažení (rozmnožení) však bude často kryto výjimkou uvedenou v § 30 AutZ pojednávající o volném užití.

Stahování děl prostřednictvím P2P sítě pro osobní potřebu (užití díla pro osobní potřebu)

Autorský zákon ve svém § 30 dovoluje pro svou osobní potřebu zhotovit záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla bez souhlasu autora. U rozmnoženiny či napodobeniny výtvarného díla je ovšem nutné toto zřetelně označit. Uvedené však neplatí pro zhotovení rozmnoženiny počítačového programu či elektronické databáze. Data (autorská díla), jejichž obsahem je zejména audio (např. MP3 soubory apod.), video či text, tak mohou být pro osobní potřebu bez jakýchkoliv problémů kopírována. Právo pořídit si takovouto kopii (rozmnoženinu či napodobeninu) díla pro svou osobní potřebu pochopitelně trvá nejenom v případě autorských děl stažených z Internetu (např. souborů MP3, DivX, apod.), ale i v případě pořizování záznamu z televize, rádia či videa. Není tedy důvod se domnívat, že např. „vypalování“ CD nosičů hudby pro osobní potřebu představuje cokoliv protiprávního (a to i v případě, že takto vytvořený archív je značně rozsáhlý). Za osobní potřebu lze považovat výlučně užití pro potřebu fyzické osoby. Jakékoliv další (např. veřejné) užívání může být považováno za porušování práva autorského.

V případě počítačových programů (které – jak bylo výše uvedeno – takto kopírovat nelze!) je však dovoleno oprávněnému uživateli, aby si zhotovil záložní rozmnoženinu počítačového programu, je-li to potřebné pro jeho užívání (§ 66 odst 1. písm. a) autorského zákona).

Podotýkám však, že existují i právní názory opačné, byť velmi ojedinělé, které dovozují, že pořízení takovéto rozmnoženiny autorského díla s tím, že zde existuje vědomí o existenci protiprávnosti ze strany koncového uživatel, navozuje protiprávní stav (např. znalost stahujícího koncového uživatele o tom, že osoba, která autorské dílo poskytuje, jej poskytuje neoprávněně). Dle mého soudu však takové názory nemají oporu v platné právní úpravě.

Sdílení děl prostřednictvím P2P sítě (lhostejno, z jakého důvodu či pro jakou potřebu)

Jak ostatně vyplývá z výše uvedeného, je zřejmé, že zatímco stahování výše uvedených děl může být kryto některou z výjimkou, v případě sdílení takovýchto děl bez souhlasu autora již zcela jistě půjde o protiprávní jednání.

V tomto ohledu je však třeba rozlišovat, zda zároveň s oprávněným užíváním P2P sítě (např. stahování díla audiovizuálního pro osobní potřebu) nedochází k neoprávněnému sdělování díla, které je (oprávněně) stahováno. Celá řada P2P systémů (např. eDonkey apod.) totiž automaticky sdílí vše, co bylo již staženo. AutZ zákon však chrání i časti děl, a lze tedy dovozovat neoprávněnost takovéhoto počínání.

Odpovědnost uživatelů a provozovatelů P2P sítí

V souvislosti s užíváním P2P sítí skutečně může dojít k nastolení celé řady protiprávních stavů (ostatně nejinak je tomu např. i při užívání automobilu apod.). Asi nejtypičtějším protiprávním jednáním bude bezesporu neoprávněné sdílení autorských děl (sdělování díla veřejnosti), dále pak neoprávněné stahování autorských děl (rozmnožování díla), a to zejména počítačových programů a databází. Uživatel, který se dopustí takovéhoto jednání, pak může čelit celé řadě důsledků z toho plynoucích, a to nejen podle práva autorského, občanského či správního (přestupek), ale v některých závažnějších případech dokonce i práva trestního (může jít i o trestný čin).

Stranou však zůstává ještě jedna otázka, a to (nepřímá) odpovědnosti, resp. spoluodpovědnosti poskytovatelů centrálních serverů (hubů, indexů, …) u decentralizo­vaných (nepravých) P2P sítí. Tyto subjekty lze teoreticky činit spoluodpovědné (nepřímo odpovědné) za primární porušení zákonných norem ze strany svých uživatelů. Otázkou zůstává, jak daleko lze tuto spoluodpovědnost hledat. V každém případě lze uvažovat pouze o porušení obecné povinnosti nepůsobit škodu podle §415 občanského zákoníku.

Závěrem

Dle mého soudu lze tvrdit, že stávající právní úprava, která v naprosté většině států světa umožňuje kriminalizovat „běžného“ uživatele, se nezdá být v tomto ohledu udržitelná. Právní regulace se zde totiž fakticky rozchází nejen s právním vědomím společnosti, ale také se samotným chováním uživatelů. Toto – dle mého soudu navíc výrazně většinové – chování uživatelů se tak rozchází s platným právem a lze tedy očekávat stoupající požadavky veřejnosti na jeho korekturu. V tomto ohledu bude jistě velmi zajímavé sledovat očekávaný právní vývoj a regulaci související s pořizováním rozmnoženin pro osobní potřebu, sdílením a stahováním souborů prostřednictvím P2P sítí (DC++, eDonkey, Gnutella, …), a to nejen na úrovni národní či evropské, ale zejména celosvětové. Osobně v tomto ohledu očekávám, že i právě díky P2P sítím dojde k celému přepracování pojetí autorského práva (sdělování díla veřejnosti). Možných způsobů řešení se naskýtá celá řada, já však sázím nejvíce na nové způsoby zpoplatnění užití autorských děl (ať již formou paušálu či pomocí mikroplateb), včetně praktického zavedení dalších (dosud neexistujících) modelů a způsobů užití těchto děl. V opačném případě totiž dojde zcela jistě k vyhrocení již tak značně napjatých vztahů mezi komunitou uživatelů Internetu na jedné straně a mezi různými kolektivními správci, nahrávacími společnostmi a dalšími subjekty na straně druhé. Nesmyslná kriminalizace byť i banálních provinění proti autorskému právu navíc neprospívá ani jedné ze stran.

Klíčovým problémem u P2P sítí tedy není samotné právní posouzení jednotlivých způsobů užití (zneužití) díla, ale vymahatelnost nároků plynoucích z porušení příslušných autorskoprávních norem těmito užitími. P2P sítě poskytují v některých případech skoro ideální anonymitu, a pokud ne, tak je rozdrobenost poskytovaného obsahu taková, že nemá valného významu proti jednotlivým uživatelům P2P sítě zasahovat. Na běh systému by to v celé řadě případů totiž nemělo velký vliv. I toto bezesporu časem povede k výše uvedeným změnám.