O významu slova „úspora“

Ilustrace: Nenad Vitas

Na počátku otázky, kterou jsem si položil pod titulkem této glosy a kterou bych rád, kdybyste si položili i vy, byl IT budget ve středně malé firmě. Firma v rámci svého rozvoje v posledních letech investovala do informatiky, neboť její představitelé věřili, že je to investice do budoucna a zejména do budoucího trvalého rozvoje. Roční rozpočet na IT byl tak o něco větší, než by vzhledem k velikosti firmy bylo přirozené, ale nikomu to nevadilo.

Firma nebyla mezi těmi, které ďábelská krize postihla prvoplánově. Asi tak před rokem, kdy mnoho jiných kvičelo po úsporách, žila ze střednědobých projektů a příliš se nestarala o to, co bude zítra. Protože však finanční mlýny melou pomalu, leč jistě, došlo časem i na ni. S koncem loňského roku a nezbytností přežít v nejistých časech padlo rozhodnutí začít se systematicky uskrovňovat. Byly stanoveny cuty v rozpočtech, přičemž se nedá říct, že by z toho informatika vyšla nejhůře. To jen pád z vyšší výšky na úroveň ostatních víc bolí…

Rozpočet byl taxativně stanoven a přátelé, přizpůsobte se. Informatici v naší firmě byli zvyklí už z dob, kdy to ještě nebylo v módě, expertní služby outsourcovat, a měli několik stálých partnerů, se kterými spolupracovali. Dle zažitých zvyklostí tak zadali analýzu s tématem „kde ušetřit, abychom se vešli do nepřekročitelných X Kč“ dvěma společnostem a čekali na výsledek. Ten se dostavil… v tradičně profesionální podobě, avšak s nečekaným obsahem.

Obě analýzy měly hodně společného. Doporučovaly pořizovat IT produkty s rychlejším ROI, implementovat efektivnější technologie, jež umožní ušetřit na energiích, pořizovat sofistikované softwarové produkty a vyjednávat s dodavateli spotřebního materiálu zajímavější množstevní slevy. Zvýšená stabilita informačních systémů dle obou měla vést ke snížení nákladů na správu a na údržbu, díky pokroku v technologiích mělo být dosaženo prodloužení životního cyklu nového hardware. Zkrátka a dobře: úspory nebyly bezprostřední, ale měly vyplývat z nových investic.

Manažeři to nejprve nechápali a mysleli si, že se stala chyba v zadání. „My musíme ušetřit. Nemůžeme si dovolit investovat do nových technologií. Potřebujeme cesty, jak udržet stávající bez negativních dopadů,“ argumentovali. Outsourcnuté agentury však na to nechtěly slyšet. Tvrdily, že „šetřit znamená efektivněji nakupovat investiční celky“. Že v kase nejsou kačky na investiční celky, jako kdyby nevadilo. Že zadáním nebylo „jak nakupovat lépe“, ale „jak nenakupovat“, jakbysmet.

A tak se informatici obrátili zvenčí dovnitř. Místo odborné pomoci začali sami hledat rezervy, nastavovat plány preventivní údržby stávajících zařízení, prodlužování jejich cyklu, prostě ty věci, které vedou k úsporám v investičních i v provozních výdajích. Na outsourcnuté odborníky, kteří si pod pojmem „ušetřit“ představují „utratit“, zanevřeli – i na nich se dá ušetřit. Pro nás z toho vyplývá jedna zajímavá otázka.

Ruku na srdce. Kolikrát už se nám – ne firmám, ale lidem – stalo, že jsme byli terči marketingové komunikace, která lákala na nákup úsporami. „Kupte si náš produkt, ušetříte,“ říkali prodejci s grimasou filantropů. Ale ušetřili jsme doopravdy? Potřebujeme až krizi k tomu, abychom zjistili, co to slovo znamená? A potřebují až krizi ti, kteří si z něj udělali jen další buzzword, aby otevřeli oči? Možná, že ano, a není mi z toho veselo.