Olympiáda začala, vzpomínejme

Ilustrace: Nenad Vitas

Žádná z olympiád mi nezůstala tolik v paměti jako ta v Naganu. Hlavně díky hokejovému turnaji. Pokud to někdo neví, tak jsme ho slavně vyhráli a šlo o rok 1998. Ty doby jsou nenávratně pryč. Internet jsem měl jenom ve škole, a tak hlavním zdrojem informací o tom, jak že se našim nejenom v hokeji daří, byla televize, rozhlas, tisk (už tehdy pro lačného výsledkuchtivého fanouška předpotopní médium, kdo by čekal do druhého dne?) a ústní (!!!) informace od kolemjdoucích na ulici. V souvislosti s televizí je potřeba připomenout teletext, tehdy můj hlavní zdroj nejnovějších zpráv a dnes záležitost před zavřením.

Pamatujete si to noční vstávání k televizi? To je asi to jediné stejné, co nás čeká i při fandění našim sportovcům dnes. A to ještě ne úplně stejné, protože technika pokročila, objevilo se mnoho sportovních programů, které vysílají třeba i v HD a tím pádem se majitelé příslušných přístrojů mohou těšit na kvalitnější zážitek. Já bohužel ne, mám 3 dioptrie na dálku a ani HD mi nepomůže. Před dvanácti lety si ti pohodlnější (co nechtěli v noci vstávat) nahrávali přenosy na video, aby jim nic neuniklo. Dneska si tito „fanoušci“ (do úvozovek píši, protože: podle mého názoru ten, kdo nechce vstát z pelechu a dívat se naživo, není pravý fanoušek) nahrají sportovní podívanou na nástupnická zařízení po videu (všelijaké ty rekordéry s harddisky), jelikož video už pár let nemají.

Když už nebylo z nejrůznějších důvodů možné sedět u televize, bývali jsme v naganské době vybaveni přenosnými rádii, ti pokročilejší měli sluchátka, aby nerušili okolí. V roce 1998 jsem ještě nevlastnil mobilní telefon, takže samotný úkol domluvit se s někým na společném sledování přenosu byl téměř nesplnitelný. Dohodnout se prostřednictvím pevné linky?

Zpravodajství z olympiády v Naganu na Internetu si nepamatuji. Asi na to nebyl čas, nevím. Internet jako takový tenkrát vůbec nepředstavoval důležité médium pro sportovního fanouška. A nejenom pro něho. Teď, po dvanácti letech, je všechno jinak. Alespoň pro mě je Internet na druhém místě, hned po televizi. Pokud jste čekali, že bude na mém žebříčku Internet první, tak pardon. Dokážete si totiž představit, ze se sejdete s deseti kamarády u někoho doma a budete fandit „u Internetu“? To fandění u televize, to zní úplně jinak…

Pokud zrovna nejste u televize nebo u počítače, pomůže mobilní telefon a online textové přenosy. Na ulici se po ránu zeptá na výsledek hokeje jenom ten největší zoufalec. Jinak řečeno ten, kdo nevstal, aby se díval na televizi. Ten, kdo si po ránu nezapnul zmíněný předpotopní teletext. A do třetice ten, kdo nepoužívá zpravodajství v mobilu. Jedinec s touto trojkombinací může v době olympijské jenom těžko existovat. A pokud ano, tak to není sportovní příznivec.

       

Jestliže jsme z Nagana měli většinu podstatných informací z televize, rozhlasu a novin a většina národa propadla totálnímu šílenství, co nás čeká teď? Vězte, že naši reprezentanti pokrokově využívají sociální sítě a třeba hokejista Havlát nebo běžkař Bauer jsou na Twitteru (najdete je v mém listu). V době naganské se daly sportovcům vzkazy faxovat. Teď můžeme dálkově povzbuzovat naše špičkové a technologicky zdatné sportsmeny pomocí tweetů a navíc si každý z nás může číst jejich statusy. Řekněte sami, nemáme se v době vancouverské skvěle?

Sportovní fanoušek to má v dnešní době nepoměrně jednodušší. Pokud zapátrám ještě dále v minulosti, vybaví se mi osmdesátá léta a sledování hokeje na černobílé věčně nefungující televizi. Obraz vypadl téměř pokaždé, když se Vladimír Růžička starší řítil na bránu soupeře s pukem na holi. Jak to dopadlo, bylo těžké odhadovat, protože přes duchy nebylo vidět opravdu nic, dioptrie nedioptrie. Když zklamalo i rádio, nezbylo, než druhý den ráno letět pro noviny a prokousat se zprávami o zasedání ústředního výboru na poslední stránku. Přes to všechno bylo i tenkrát fandění úžasné… Co nás čeká za dvanáct let, bude opět všechno jinak?