Jistě si pomyslíte, že autorovi v tomto vedru už změkl mozek, když si vůbec dovolí dát vedle sebe věci, které si snad nejsou vzdálenější – korporaci z nejmocnějších, velmistra marketingové manipulace, a proti ní “pirátský”, antisystémový, disruptivní projekt vytrysklý odněkud z tajemné hlubiny internetu. Ale než přeskočíte na diskusní fórum a začnete brousit slovník nadávek, dočtěte článek raději do konce.
Vše se změnilo, jen banky ne
Internet toho přetvořil mnoho, ale jeden obor odolává – finančnictví. Je to paradox: nic není technologicky vhodnější pro disrupci a naprostou změnu pravidel než segment postavený na tom, že manipuluje s jakýmsi prostředníkem, “mazadlem” směny práce za zboží či jinou službu, který je vlastně už i dnes virtuální a vzniká v počítačích stiskem tlačítka.
Přesto jsou finanční služby v podstatě stejné jako před sto lety. Stále s sebou nosíme kovové mince a pár papírovek, k tomu kreditku – vynález z roku 1938! – stále potřebujeme bankovní účty a další bankovní služby. A pokud platíme na internetu, používáme nejčastěji postupy, které stále vyžadují existenci oné plastikové karty.
Internet zasáhl do světa peněžního styku podobně jako v řadě jiných oblastí, jen v rovině komunikační a informační. Tohle jsou devadesátá a nultá léta – internet rovná se komunikace a informace. Desátá léta přinášejí novou dimenzi využití internetu: dává vyrůst podnikáním, které nikoli rozšiřují a obohacují, ale bourají a naprosto přetvářejí starý svět – viz firmy jako Airbnb nebo Uber.
Myslím, že peníze a banky jsou příští na řadě.
Co na bankách vadí?
Nabízející se odpověď “všechno” raději rozveďme:
- jejich platební metody nejsou jednoduché, snadné ani rychlé. Člověk rozmazlený internetem chce “dotyk a zaplaceno”. Osobní styk s bankou je otravný.
- služby jejich a služby kartářských firem jsou drahé. Chtít 2 – 3 procenta jen za převod peněz v době internetového obchodování, které leckdy stlačilo hrubé marže na pět procent, je nehoráznost a nepatří do této doby.
- banky nedokáží zhodnocovat peníze do nich uložené a přitom s nimi obchodují, používají je jako páku pro poskytování půjček, často mizerně krytých, k nákupu cenných papírů, ze kterých se pak stanou papíry bezcenné a pak prosí stát o záchranu s vyděračským argumentem, aby “s nimi nepadli i jejich drobní střadatelé”.
- některé poplatky jsou absurdně vysoké (převod peněz do/ze zahraničí), některé absurdní (poplatek za zjištění zůstatku přes bankomat, poplatek za obdržení e-mailu s výpisem z účtu atd.), jiné jen předražené na to, že se jedná pouze o počítačové operace bez lidského zásahu.
- některé metody jsou poněkud loupežnické, např. kurzy při převodu peněz na jinou měnu či z jiné měny jsou vždy “překvapivě” silně nevýhodné pro klienta a silně výhodné pro banku; drsné penále za přečerpání účtu, k čemuž ale jsme v podstatě nabádáni; záměrně nesrozumitelné a rozsáhlé obchodní podmínky a podobně.
Takže: všechno.
Bude možné to dělat jinak?
Proč neuspěje bitcoin
Mám bitcoin rád. Je to skvělý, nápaditý vynález, princip jeho “vznikání” je jedinečný a nádherný, princip fungování též. Ale nestane se náhradou současných peněžních a bankovních systémů; nanejvýš je jen částečně doplní a bude oblíbený v komunitě.
Oddělme si dvě funkce bitcoinu: investice a transakce. Každá představuje zcela jiné užití peněz. Na bitcoinu je lákavé to, že objem měny je dán striktně algoritmem, vzniká stále pomaleji, až se růst zcela zastaví na konečném (maximálním) čísle. To dává naději, že by bitcoin mohl být velmi dobrou investiční měnou – bude získávat na hodnotě, zatímco vše ostatní okolo bude (díky inflaci) ztrácet.
V transakcích pak láká to, že jsou jednoduché, že lze snadno a takřka bez nákladů provádět přenosy peněz “p2p”, od jedince k jedinci, zcela s vynecháním jakéhokoli prostředníka, odkudkoli kamkoli.
V čem je tedy problém? V oblasti investic jsou důležitějšími pojmy “důvěryhodnost, predikovatelnost a stabilita” než “neinflačnost měny”. Podívejme se na vývoj kurzu bitcoinu, tedy jeho hodnoty vůči velkým měnám – lítá nahoru a dolů, není předvídatelný ani stabilní, a k důvěryhodnosti má (zatím) daleko.
Bitcoin byl nějakou dobu téměř neznámý, pak se z něj stal mediální miláček a jeho kurz vylítl o několik řádů; od té doby pak padá či kolísá a další vývoj kurzu je nepředvídatelný. Bitcoin se tak možná hodí pro krátkodobé spekulanty či pro velmi dlouhodobé vizionáře, kteří si troufají vidět za horizont řady let a věří právě této kryptoměně. Všimněte si mimochodem, že největší mediální oslavy bitcoinu se konaly v době růstu jeho kurzu vůči světovým měnám, a s jeho pádem zase svižně odezněly.
Pak tu máme transakce. Jejich počet dle grafu z blockchainu (blockchain, “řetěz bloků”, blok = transakce, služba zaznamenávající bitcoinové transakce a ověřující je tím, že každý “blok” má místo v “řetězu”) roste. Graf vypadá působivě – ale není to tempo, na které jsme z internetu zvyklí, zdvojnásobování počtu transakcí za poslední roky je příliš málo. Roste se totiž pořád z malinkých čísel, statisíce nejsou v rámci globálního transakčního trhu nic, růst se zpomaluje.
Nedobré navíc je, že bitcoin se ani po šesti letech existence ještě nestal standardním či aspoň standardně nabízeným platidlem například ve významných e-shopech; jeho doménou jsou “speciální transakce”, tam, kde jsou špatně použitelné nebo vůbec nepoužitelné běžnější metody placení. Pověst mu samozřejmě zhoršuje i to, že se s ním platí hodně na e-shopech nalézajících se v šedé až černé zóně.
Největším problémem ale je, že nad bitcoinem se neustále vznáší sekera regulací ze strany vlád a centrálních bank, navíc v tomto jednajících ve shodě: myšlenka, že by vlastně přišli o vládu nad (nějakou místně užívanou) měnou, je nepřijatelná pro jedny i druhé. To, že je bitcoin těmito institucemi ignorován, znamená pouze, že je pro ně z pohledu objemu transakcí bezvýznamný; bedlivě jej však sledují a podle mého názoru jsou připraveny jej v jakémkoli momentu exemplárně “zardousit”, podrobit kontrole, zdanění transakcí a podobně.
Bitcoin je prostě pro dnešní dobu ještě příliš revoluční. Bude i v nejbližších letech nejspíš mírně růst – “speciálních trhů”, na kterých se uplatní, je dost – a tím, co dokázal, se navždy zapíše do dějin transformace peněz. Ale nestanou se z něj “Peníze 2.0”, nevstoupí do hlavního proudu.
Nejdřív přijde někdo, kdo je se státy zadobře
Základní myšlenka zní: k čemu proboha potřebuji v případě, kdy chci převést svoje peníze osobě B, či naopak od osoby B její peníze inkasovat, banku? Pokud chci poslat někomu e-mail nebo soubor, pošlu mu ho přímo, využívám pouze existující infrastruktury; v oblasti financí k tomu potřebuji banku a navrch ještě obvykle kreditkářskou firmu typu VISA. Je to stejné, jako kdybych chtěl někomu poslat e-mail a musel bych využít služeb České pošty, kde by si tento e-mail nejdříve vytiskli, oštemplovali, naskenovali a pak jej teprve poslali příjemci.
Technologické společnosti samozřejmě tuto “obskurnost”, nepatřičnou v digitální éře, dobře znají, a současně si moc dobře uvědomují, jaká je tu obrovská tržní příležitost – sebrat byznys bankám. Máloco je větší sousto než banky: pro ilustraci, dvacet největších bank na světě drží aktiva ve výši 50 000 miliard (tedy skutečně padesát bilionů) dolarů, jejich souhrnná hodnota na burze přesahuje tři tisíce miliard, tedy tři bilióny dolarů. A jejich transakční část podnikání – dejme nyní stranou tu investiční – vypadá jako jablko, jen si říkající o utržení.
Jenomže utrhnout je nemůže jen tak někdo: klíčovým faktorem je slovo “důvěra”, a ta je dvojí: jednak vůči zákazníkům, a jednak to musí být firma, která je schopná mít důvěru regulátorů (centrálních bank jednotlivých zemí) ke svému podnikání. A utržení jablka nesmí znamenat rychlý rozvrat současného bankovního systému, protože to by nesnesly vlády, které se toho děsí jako čert kříže, nejspíše právem; spíše by mohlo jít o pozvolné nahrazování bez větších otřesů.
Kdo by mohl být takovou firmou? Jestli je v titulku uvedeno Apple Pay, můžete si klidně dosadit jméno jiného giganta – může to být Google, může to být Amazon, mohl by to být teoreticky i někdo z počítačových obrů jako je Microsoft nebo IBM. Apple Pay jsem ale zmínil záměrně a to z více důvodů.
Za prvé, Apple je momentálně nejdál, co se týká technologie služby i získání trhu (v Americe je 220 000 kamenných obchodů technicky připraveno přijímat platby přes tuto službu; identifikace otiskem prstu je další velkou předností).
Za druhé, síla značky i “bohatství” firmy samotné vzbuzuje tolik potřebnou důvěru zákazníků. Za třetí, naprostá kontrola firmy jak nad platebním zařízením (mobil), tak nad celým systémem (software, komunikační infrastruktura) je v tomto případě velkou výhodou. A za čtvrté, loajalita uživatelů výrobků od Apple je pověstná.
Neznamená to automaticky, že Apple zvítězí – ale bude nejspíš jedním z těch, kteří uspějí.
Až bude chtít být bankou, jednoduše se jí stane
Segment finančních služeb je v každé zemi regulovaný státem, a to velmi silně. Může se nám to nelíbit, ale v dohledné době – a možná nikdy – se to nezmění. K provozování finančních služeb musíte mít licenci – musíte se vlastně stát bankou. Splnění podmínek není jednoduché a je dosti drahé, což vyřazuje ze hry malé začínající firmy. Nikoli však giganty typu Apple nebo Google: až ty se budou chtít stát bankou nebo si ji jako dceru založit, stanou se jí bez nejmenších překážek a rychle.
Nestane se z nich ale pak jen další banka se všemi nectnostmi, které bankám dnes přičítáme? Nejspíše ne: hlavní, primární byznys technologických firem je jinde, finanční služby budou nabízet proto, aby podpořily prodej svých mobilů (například) a zákazníka si k sobě připoutaly. Navíc technologické firmy vědí, co to je jednoduchost a uživatelská přívětivost, mají ji – na rozdíl od “stoletých” bank – už ve svých genech, ve své firemní kultuře, v tom, jak tvoří a pracují.
A ještě jedna výhoda, málo viditelná, ale zásadní. Mohlo by tímto způsobem dojít k tolik potřebnému oddělení investičních služeb banky od čistě transakčních, což dnes není: vaše banka současně hraje s vašimi penězi v kasinu, aniž se vás ptala a aniž vy tušíte, co přesně dělá. Kdo chce hrát ruletu, ať si ji prosím hraje – já chci pouze službu šoupání peněz z místa na místo a nic jiného.
Patent na P2P přenosy peněz něco naznačuje
Svatým grálem čili nedostižným cílem v digitálním finančnictví jsou přímé přenosy peněz mezi dvěma subjekty, s úplnou eliminací jakéhokoli prostředníka. Tohoto cíle už plně dosáhl bitcoin, kde má každý svou banku u sebe – ovšem s tím, že takhle převádět můžete jen bitcoiny.
Apple si však nedávno nechal patentovat metodu přímého (P2P, person to person) přenosu peněz, prováděnou pomocí jeho mobilní aplikace Wallet (peněženka), s vynecháním platebních bran, které jsou dnes u takovýchto případů využívány, jako je například PayPal. Odstraňuje se tedy jeden prostředník, stále ale zůstávají další dva, banka a kreditkářská firma, neboť platba se provádí z vašeho účtu na účet příjemce pomocí operace s platební kartou.
Je to tedy malý krok, který může být smrtící pro PayPal; pro klienty to ještě výhra není. Ale může být právě v případě, kdy se Apple sám stane bankou (dá se přitom čekat, že konkurenti zmínění v úvodu budou následovat), protože pak, ovšemže až se stanete klienty těchto bank, už skutečně dalších prostředníků potřeba nebude a nirvána převodu peněz dotykem bez poplatků (nebo jen nepatrně malých) a dalších komplikací může nastat.
Samozřejmě, jsou to zatím vzdálené spekulace – jediné, co Apple v tomto směru zatím má, je jakýsi patent.
Nepřátelé státu
Zmocní se technologické firmy nadvlády i nad finančním sektorem nebo ne? A pokud ano, nemáme se vlastně obávat?
Dá se očekávat, že vládám by se něco takového velmi nelíbilo. Státy dnes s bankami tvoří, řekněme, svazky rodinného typu: tím chci říci, že se nemusí mít zrovna rádi, ale navzájem se potřebují, jejich osudy jsou svázány. Stát potřebuje mít plnou kontrolu nad vlastní měnou a silnou páku na vše ostatní, co se týká financí.
S technologickými giganty naopak státy obvykle v přátelském vztahu nejsou: tyto firmy jsou na ně příliš zdivočelé, příliš disruptivní, příliš nabourávající zaběhané pořádky a jsou díky povaze technologií postavených na datech strašně těžko kontrolovatelné. Ač to nikdo neříká nahlas, jsou vládami vnímány jako nepřátelské.
Dá se čekat, že se starý svět postaví na velmi silný odpor: finanční systém je pilíř moci dnešních států. Na druhé straně ale vlády nemohou ignorovat věci, které “mění svět k lepšímu”, a myslím si, že z pirátských stran bude za deset roků hodně nepřehlédnutelná politická síla (volební preference dnešních -náctiletých míří jednoznačně k Pirátům a až dostanou svoje voličské průkazy, budeme se divit, jak se politická mapa najednou překresluje). Historie ukazuje, že progresivní trendy se dají zadržovat, ale nikoli zadržet.
Poslední otázkou zbývá, jestli to není z bláta do louže: zda situace, kdy si dominantní technologické firmy podmaní i svět financí, nebude náhodou ještě horší než to, co máme dnes. Na to si ale už odpovědět netroufám.
ČLÁNKY DO MAILU