Otázka síťové neutrality, a obecněji otázka kvality datových služeb, ať již v pevném či mobilním provedení, je velmi citlivou a důležitou, ale současně i kontroverzní a složitou problematikou. Současný stav si přitom dovolím stručně shrnout tak, že poskytovatel (provider) má v této oblasti prakticky volné ruce a může si dělat, co chce. Včetně toho, že si do svých smluvních podmínek zakotvuje nějaké ustanovení typu „mohu přijímat taková opatření, jaká považuji za vhodné“. Například:
T-Mobile si vyhrazuje právo zavést z důvodu ochrany sítě a služeb v nezbytné míře opatření, spočívající v zamezení přístupu Účastníka na určité servery sítě Internet, omezení některých přenosových protokolů aj.
V praxi pak naši provideři skutečně rozhodují o tom, na které stránky se jejich zákazníci smí dostat (pamatujete ještě na aféry s blokováním), a také sami vybírají ty protokoly a aplikace, které v rámci jejich připojení mají mít „lepší zacházení“ a které naopak mají být nějak „zkrouhnuté“ či úplně zablokované (viz třeba pravidla VF, či pravidla O2).
Také s informováním zákazníků o všech takovýchto omezeních je to dosti špatné. Nemluvě již o rétorice samotných providerů, kteří neváhají prezentovat jako neomezené i takové připojení, které ve skutečnosti obsahuje četná omezení.
Na druhou stranu je pravdou, že provideři jsou od části veřejnosti (i od politiků) přímo tlačeni k tomu, aby blokovali přístup k tomu či onomu (nejčastěji ke stránkám s dětskou pornografií). Či aby přijímali opatření k řízení provozu ve své síti, tak aby pár nejaktivnějších uživatelů nespotřebovalo většinu zdrojů sítě a na ostatní se nedostávalo.
Je to zkrátka složité a velmi pestré (nikoli černobílé). A žádné jednoduché opatření to nevyřeší.
ČTÚ vstupuje do hry
Nyní do této oblasti aktivněji vstupuje ČTÚ. Minulý týden zveřejnil určitý návrh, který je jednak jakousi úvodní studií celé problematiky, ale vedle toho má i dvě přílohy: jedna je konkrétním návrhem pravidel, které by naši provideři měli naplňovat a dodržovat. No a druhá navrhuje měření kvality služeb, tak aby bylo co a podle čeho měřit a následně hodnotit.
Jedná se zatím jen o návrh, ke kterému ČTÚ otevřel diskusi. Můžete se do ní zapojit tím, že pošlete své připomínky do konce srpna (adresa a další náležitosti jsou popsány zde).
Dlužno dodat, že vypracování popisovaného návrhu a jeho předložení k diskusi širší odborné veřejnosti úřadu ukládá jedno z opatření dokumentu Digitální Česko 2.0:
Opatření č. 7:
Český telekomunikační úřad na základě svých zjištění na trhu a v souladu s platnou právní úpravou v zákoně o elektronických komunikacích a v souladu s pozicí Sdružení BEREC a Evropské komise vydá obecná pravidla a doporučení pro využívání řízení datového provozu a dále vhodné měřicí prostředky a vyhodnocovací postupy pro určení, zda poskytovatel přístupu k internetu dodržuje stanovené požadavky na kvalitu.
Výsledek pak i podle zadání notně čerpá z dokumentů Evropské komise a BEREC-u (sdružení národních regulátorů), zejména z těchto dvou: Guidelines a Framework.
Co ČTÚ navrhuje?
Pojďme nyní již k tomu, co konkrétně ČTÚ navrhuje. To asi nejpodstatnější je rozdělení služeb přístupu k Internetu na neomezené a ostatní („omezené“). A s tím spojený požadavek na to, co musí být splněno u takové služby přístupu k Internetu, která má právo být označována jako neomezená.
Bohužel právě v tomto ohledu jde ČTÚ (podle mého názoru) až za rámec toho, co navrhuje BEREC: ten říká, že u neomezeného přístupu k Internetu smí být aplikovány jen „rozumné restrikce“ (reasonable restrictions). A těmi rozumí jak požadavky dané zákonem či rozhodnutím soudu apod. (a tudíž jdoucí mimo „vůli“ a volbu ISP), tak opatření vyžádaná samotným uživatelem (např. když si sám vyžádá blokování určitých stránek či služeb), a v neposlední řadě i taková opatření proti zahlcení (congestion management), která jsou realizována nezávisle na konkrétní aplikaci (BEREC v tomto ohledu používá termín application–agnostic).
Konkrétně by se mohlo jednat například o upřednostňování (prioritizaci) real-time přenosů využívajících protokol RTP (Real Time Protocol) – a to nezávisle na tom, jaká aplikace tento protokol využívá. Nikoli třeba o upřednostňování (nebo naopak omezování) jedné konkrétní aplikace, jako je třeba Skype.
Právě tento způsob vymezení „rozumných“ technik pro řízení provozu v síti – způsobem, který je nezávislý na aplikaci – je podle mého názoru vhodnou dělicí čárou a rozumným kompromisem mezi požadavky na absolutně rovné zacházení se všemi daty na straně jedné, a dostatečnou propustností sítě na straně druhé.
Návrh našeho ČTÚ ale jde trochu jinou cestou. Uvádí první dva klíčové požadavky, které se ještě zdají být v souladu s tím, jak neomezený přístup k Internetu chápe BEREC:
1. Zaručení požadované svobody výběru služeb a jejich kvality podle uvážení jednotlivých koncových uživatelů
– schopnost přijímat a vysílat informace/data podle vůle koncového uživatele,
– používat služby a aplikace podle vůle koncového uživatele,
– instalovat vlastní hardware a programové vybavení, pokud nepoškozuje síť,
– zajištění poskytování dostatečně vysoké kvality služby a poskytování transparentních informací o poskytovaných službách.
2. Nediskriminování jednotlivých datových toků
Nerozlišovat za účelem rozdílného odbavení jednotlivé datové toky podle obsahu, služby, aplikace, zařízení, adresy zdroje a cíle určení datového toku.
Jenže ještě neobsahují část vymezující ony „rozumné restrikce“, které mají být přípustné i u neomezené služby. A právě u těch je rozdíl, protože ČTÚ navrhuje:
3. Možné výjimky z pravidel č. 1 a č. 2
Výjimečné omezení poskytování jednotlivých služeb a jejich kvality bez souhlasu koncového uživatele může být realizováno pouze:
– na základě právního předpisu nebo soudního příkazu,
– při mimořádných situacích za účelem zachování integrity a zabezpečení sítí a služeb poskytovaných prostřednictvím těchto sítí,
- pro zabránění přenosu nevyžádaných obchodních sdělení ke koncovým uživatelům, kteří k zabránění přenosu nevyžádaných obchodních sdělení dali souhlas předem,
– za účelem minimalizace účinků mimořádného přetížení,
a to za předpokladu, že bude se všemi odpovídajícími druhy provozu zacházeno stejně.
Opatření proti zahlcení (congestion management) by se snad dala zahrnout pod požadavek „minimalizace účinků mimořádného přetížení“ – kdyby ovšem nebylo poslední věty, s předpokladem, že nebude rozlišováno mezi různými druhy provozu. Protože to (alespoň podle mé interpretace) vylučuje takové řešení, které BEREC považuje za „rozumné“ (reasonable) a připouští ho – a které rozlišuje právě podle druhu provozu (ale nikoli podle aplikace).
Navíc si popisovaný návrh ČTÚ protiřečí i v tom, zda výše popsaný bod 3 skutečně představuje výjimku: zda se může jednat o „neomezený přístup k Internetu“ i v případě aplikace těchto výjimek. Z logiky věci (i z ducha návrhu BERECu) by tomu tak mělo být, ale podle návrhu ČTÚ (bodu 6) nikoli:
omezení použití termínu „neomezený Internet“ či případného významového ekvivalentu, tento termín se nesmí použít v definici služeb v případě použití restrikcí podle pravidla 3
Podobně nekonzistentní mi přijde i bod 4 z návrhu ČTÚ, který ukládá povinnosti transparentnosti (povinnosti otevřeně informovat uživatele). To je určitě potřebné – ale i tento bod mi přijde v rozporu s předchozím bodem 3, který popisuje výjimky, které nemusí být odsouhlaseny uživatelem (účastníkem). Protože říká, že všechny výjimky musí být odsouhlaseny účastníkem. Navíc, stejně jako bod 6 hovoří o tom, že jakmile je nějaká výjimka aplikována (třeba i ta vynucená zákonem), pak již nejde o neomezený přístup k Internetu:
4. Povinnost informovat koncového uživatele o způsobu, dopadech a rozsahu používání všech aplikovaných metod řízení provozu datové sítě
Tyto informace musí být poskytovány jednoznačně, srozumitelně a dostatečně transparentně všem zúčastněným stranám, a to nediskriminačním způsobem u použití všech metod, které ovlivní principy uvedené v pravidlech č. 1 a č. 2. Použití takovýchto metod musí být odsouhlaseno účastníkem a služba přístupu k síti Internet není v takovémto případě považována za neomezenou.
Celkově se obávám, že v této své asi nejpodstatnější části je návrh ČTÚ poněkud zmatečný a nekonzistentní. Možná měl původně stejný záměr, jako doporučení BERECu – ale tak jak je napsán, jde jiným směrem. A bohužel to není jediný případ jeho nekonzistence.
Co jsou specializované služby?
Výše popisované návrhy jsou až přílohou samotného pozičního dokumentu, ve kterém ČTÚ nejprve rozebírá celou problematiku síťové neutrality obecně, a řízení datového provozu konkrétně. Hodně prostoru přitom věnuje koexistenci služeb přístupu k Internetu (tak jak jej běžně známe, a jak byl výše popisován), a služeb poskytovaných “paralelně“ s tímto přístupem.
Konkrétním příkladem mohou být IPTV služby Telefóniky (služba O2 TV), či hlasové služby UPC. Tyto služby jsou poskytovány „na stejném drátě“ jako samotný přístup k Internetu (po téže místní smyčce či kabelové přípojce), jakoby „paralelně“ k němu – ale jinak odděleně, zejména kapacitně, i co do adresových prostorů atd. Liší se také svým „dosahem“: zatímco samotný přístup k Internetu „pokračuje“ skrz síť samotného ISP do veřejného Internetu, IP pakety služby poskytované „paralelně“ (O2 TV či UPC Telefon) „končí“ v síti samotného ISP (na jeho ústředně či DSLAMu).
Návrhy ČTÚ i návrhy BERECu věnují koexistenci těchto dvou kategorií služeb značný prostor, jako kdyby šlo o to nejpodstatnější ze síťové neutrality.
Proč to zde ale takto rozvádím: návrh ČTÚ definuje ony „paralelní“ služby jinak, že BEREC: ten je váže na uzavřené prostředí (v tom smyslu, že „končí“ v síti ISP), zatímco ČTÚ je takto neomezuje. Díky tomu nevytváří jasný předěl mezi „paralelními“ službami a službami, které jsou provozovány nad samotným přístupem k Internetu, stylem Over the Top (OTT).
Pro upřesnění rozdílu: příkladem „paralelní“ služby může být již zmiňovaná služba UPC Telefon (která má v kabelové síti UPC vyhrazenou a garantovanou kapacitu, oddělenou od kapacity využívané pro přístup k Internetu). Datové pakety (IP pakety) této služby nikdy neprochází otevřeným Internetem (ale jen vlastní sítí svého provozovatele, zde UPC, když směřují do IP ústředny v jeho síti). Naopak třeba služba Skype je příkladem služby, provozované stylem Over the Top. Její IP pakety využívají kapacitu přístupu k Internetu, sdílenou společně s dalšími aplikacemi (a proto Skype nemá garantováno, kolik z této kapacity na něj kdy „zbude“). Tyto pakety pak směřují do veřejného Internetu, kde také nemají garantovanou žádnou kapacitu.
Zpět ale k popisovanému návrhu ČTÚ: ten dělá dosti nepříjemnou chybu i v tom, že používá stejné označení – a to „specializované služby“ – pro dvě různé skupiny služeb. Jak pro ony „paralelní“ služby (jako třeba UPC Telefon), tak i pro služby, které fungují v otevřeném Internetu a využívají nějakou formu řízení datového provozu (což by se velmi hodilo třeba právě pro Skype).
Zatímco návrhy BERECu mezi oběma variantami služeb rozlišují („paralelní“ služby označují jako specialized a druhé jako managed services), návrh ČTÚ mezi nimi terminologicky nerozlišuje. Oba stejné názvy pro úplně jiné služby jsou v návrhu ČTÚ zaváděny dokonce na jedné stránce (str. 4, řádky 127 a 163).
Pak ale zákonitě nastává problém, když návrh požaduje, aby specializované služby „neutiskovaly“ ostatní služby poskytované na principu best effort (a tedy bez jakéhokoli řízení provozu či jiných opatření). Jenže které „specializované služby“ jsou tím míněny?
Na druhou stranu: jde jen o první návrh, který může mít určité „mouchy“ – a který se dá doladit. Důležitá je snaha a ochota Úřadu zabývat se připomínkami, názory a stanovisky všech stran. Včetně strany zákazníků, uživatelů, účastníků, spotřebitelů či jak jinak se pojmenujeme.
